Současná česká architektura

K plnodnotnému životu architektury patří hodnocení a pro malé země pak i palčivé porovnávání výsledků s širším kontextem – s kontextem Evropy a „světa“. Jde nejen o dostupnost či nedosažitelnost nových technologií, o velké anebo finančně omezené nezbytné investice, jde vždy i o myšlenku, architektovu aspiraci a jeho schopnost zharmonizovat často rozporuplné požadavky klienta, nároky na konstrukci a provoz a realizovat to vše v kleci předpisů a v zajetí či přátelském „objetí“ (jak kdy a jak pro koho) developmentu.

Nárok na výši investic je již od počátku architektova projektu jistě nesrovnatelný s potřebami skláře, uměleckého řemeslníka pracujícího s kovem atd.., ale architektova idea a jeho schopnosti mnohokrát v dějinách slavily zasloužený úspěch nad stavbami finančně náročnějšími a naplňujícími aktuálně panující módu – Wright v tomto smyslu hovořil o „domech, které mají charakter.“ Do architektonické realizace se petrifikuje nejen individuální výkon architekta, ale jde-li o architekturu, tak i svědectví o době, v níž žijeme; svědectví o nás samých: Obstojíme v nárocích současného rychle se měnícího světa?

V architektuře po roce 1989 zavládla v českých zemích euforie a pochopitelná snaha „být na úrovni doby“ a řada staveb se stávala západoevropsky a světově „up to date“ tím, že vznikaly „přes kopírák“; desítiletí 2000 – 2010 se naopak stává prubířským kamenem toho, co u nás architektura dokáže, na co lidsky i „zdrojově“ (investice, dostupnost nejnovějších technologií, schopnost politické sféry přijímat rozhodnutí zakládající perspektivu) tato malá země má, na co prostě řečeno „dosáhne.“ Odezva v zahraničí je vždy nepochybně významná, ale je vždy limitována tím, zda příslušná země má v té druhé ty, kteří chtějí a umí naslouchat a vidět, zda tam má své „vyslance“.

Ale k závažným hodnotícím závěrům můžeme dospívat i „vlastní silou“ – proto je důležitá role kritérií, která na výkon architektury v uvedeném desítiletí budeme uplatňovat. Z tohoto důvodu jsme otevírali publikaci Petra Kratochvíla Současná česká architektura a její témata s očekáváním naplněným nadějemi i obavami.

První dojem po zběžném prolistování vyplývá z převládajícího chronologického řazení vybraných třiceti staveb (je jen několikrát porušen) – každý rok uplynulého desítiletí reprezentuje jedna až pět staveb; kronikářský přístup sledující a naplňující časovou osu naposledy zvolila R. Sedláková s P. Fričem pro 20. století české architektury (Praha, Titanic – Grada 2006). Efekt tohoto teoretiky neprávem přehlíženého „kronikářského“ přístupu vynikne, když si vedle sebe položíme politické dějiny (se všemi zvolenými i jmenovanými úřednickými vládami, úplatkářskými aférami, vzestupy a kataklyzmaty i událostmi, které končily se západem Slunce) a „kroniku“ architektury – a budeme na to, co dokázala česká a slovenská architektura ve dvacátém století právem hrdi.

Všem, kteří občas propadají pochybnostem o vlastním národě, či hledají jeho kulturní „identitu“, doporučujeme: dejme si vedle sebe takovéto dvě či tři publikace. Kronikářský přístup jistě má svá úskalí – nejen proto, že každému roku se přiřazuje jen definovaný počet staveb, ale jde o poměrné zastoupení z typologie staveb, jde o to neopomenout stavby, na něž byla v době vzniku upjata pozornost, a o stavby, které je naopak třeba dodatečně s časovým odstupem odkrýt jako významné, jde v celku kroniky i o vyjádření „silných“ a „slabých“ let architektury (nejslabší zastoupení, jen jednou realizací, má architektura let 2000, 2001, 2002; „nejsilněji“ – po pěti stavbách – jsou v Kratochvílově monografii zastoupeny roky 2006, 2007) a zachycení návaznosti na světovou architektonickou scénu.

První dojem z hlediska šíře spektra představených staveb z let 2000 – 2010 je příznivý – architektura v českých zemích navazuje a potvrzuje velkou tradici české kultury: vysokou schopnost receptivity, otevřenost pro nové podněty a způsobilost s nimi svébytně pracovat. To platí pro představené administrativní budovy (MUZO, 2000, Praha), obrovité ústředí ČSOB (J. Pleskot, 2007) vložené do údolí – „krajinně pojatou alternativu mrakodrapu s hlubokým sociálním důrazem“ (J. F. Novák – lépe to nelze vystihnout). A díky Bohu úspěšně pokračuje skvělá tradice kultivovaných rekonstrukcí (a revitalizací), v níž se snoubí citlivost s odvahou (rekonstrukce zámeckého pivovaru, Pleskot, Fanta, Kříž, Vašková-Škardová, Litomyšl, 2006; Arcidiecézní muzeum, Hájek, Hradečný, Šépka, Olomouc, 2006; revitalizace Havlíčkova Brodu, Burian, Křivinka, dokončeno 2011; 2006; palác Langhans, Praha 2002). Ekologicko-alternativní architektura vykazuje ve sledovaném desítiletí obdivuhodnou šíři a kreativitu a již v žádném případě není dodatkem na periferii architektonického mainstreamu (P. Suske, M. Rajniš s Poštovnou na Sněžce, 2007, s principem „stavebnice“; nastupují pasivní domy – v Jinonicích A. Navrátil, P. Páv a v Letovicích M. Krč – v prvém případě je dům „hobitovsky“zapuštěn do protihlukového valu, skryt pod zelení a dřevinami a v druhém případě formu utváří geometricky vytvarovaná drůza).

Dokončení na další straně.

Ekologický rozměr účinkuje stále častěji i v řadě dalších staveb, děje se tak jak inovačním využitím tradičních úsporných postupů (Krytý bazén, Novák, Valenta, Smejkal, Košťálová, Litomyšl, 2010), tak i „sčítáním“ či kombinací high-tech postupů spojených s využitím efektu vegetace, vodních ploch, přístupné zelené střechy (již uvedená centrála ČSOB v Praze-Radlicích) atd. V projektech se setkávají a kříží požadavky na úspornost stavby i provozu, flexibilitu, skladebnost-rozebratelnost-demontovatelnost s požadavky dlouhodobé odolnosti a udržitelnosti provozu.

Rodinné domky vykazují z hlediska sociologických změn ve společnosti po roce 1989 očekávanou mimořádnou škálu různorodosti a invence, originalitou překvapí: od „architektova manifestu z kortenu“(vila J.a L. Rýznerových, Humpolec, 2005), přes dům koncipovaný jako součást skalního útvaru (Dům v lomu, Mudřík, Napajedla, 2006), přes výše uvedené pasivní domy až po rezidenční rodinné domy (dům P. Kellnera v Dolní Podkozí). Nepřehlédnutelné jsou i čistě provedené radikální přístavby-vestavby do rodinných domků (M. Schwarz, Praha). Bytové domy získaly na „individualitě“ – zaujme šestipodlažní Ostravská brána, Pilař, Kuba, 2010; soubor domů Triplex - Rodčenkov,Tomášek, Macáková, Wertig, dostavěno v roce 2011 – řešení založené na skládání deskových motivů s okenicemi a žaluziemi odkazujícími k tradiční lázeňské výstavbě atd.

Sympatická a potřebná různorodost přístupů se prosadila i u architektury sociálních a zdravotních staveb (příjemně tradicionalistický a klasicizující v podání P. Hrůši a P. Pelčáka: ústav u Velehradu, 2001; organická architektura J. Línka v Penzionu pro seniory, Praha 6, 2005).

Architektonický high-tech, malý co do rozsahu investic srovnatelných se zahraničím, ale dokonalý provedením je nezapomenutelný v estetice sci-fi letištních terminálů v Brně a Karlových Varech. Zdeněk Fránek je v architektuře pojem s nezaměnitelným rukopisem – „volné tvarování bez jakékoli svévole“ v publikaci představuje jen modlitebna Církve bratrské (Černošice-Vráž, 2010) atd.

Řada staveb v „kronice“ nastupující generaci architektů chybí, ale v uvedené publikaci jde o daleko víc než o reprezentativní výčet a popis staveb – Petru Kratochvílovi jde o stav, o„diagnózu architektury“ na prahu 21. století („o udržitelnosti celkového vývoje nerozhodnou jednotlivé stavby“, s. 027) ve světě a „u nás“. Odpověď hledá v konkrétních realizacích a v zacházení s územím, s veřejným a soukromým prostorem, v řešení konfliktu starého a nového, v tématu zvládání nových možností a podléhání svodům v technice, konstrukcích, v hledání řádu ve fragmentovaném světě. Třicetpět stránek teoretického, hodnotícího úvodu představuje teorií, reflexemi i faktografií nasycený výchozí fundament, který je mimořádnou inovací na scéně české teorie a historie architektury, který si určitě zaslouží nejen další studii, ale i „kulatý stůl“ teoretiků a architektů.

Na závěr recenze připomeňme, že jméno Petra Kratochvíla je v posledních třech letech spojeno se dvěma zcela mimořádnými publikacemi – oblíbeným, faktografií i novými interpretačními koncepty nasyceným „špalíčkem“ – Architekturou – (vyšlo v řadě Velkých dějin zemí Koruny české, Paseka 2009), v níž osvědčil svoji práci editora a s Architekturou ve věku rozdělené reprezentace (Academia 2008) D. Veselého – kdy jeho zásluhou jako excelentního překladatele se „vrátil“ do vlasti na mezinárodní scéně respektovaný teoretik architektury.

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík