Sochař architektury, který vystavěl Německo z válečných trosek. Sto let Gottfrieda Böhma
Německý architekt Gottfried Böhm je označován za expresionistického, brutalistického i postmoderního architekta – a to se vší kritikou i obdivem, které tyto nálepky přinášejí. Přestože by bylo snadné jeho stavby odsoudit jako extravagantní solitéry, je třeba je vnímat v kontextu jeho mimořádně dlouhého života. Böhm zemřel před rokem ve věku 101 let.
Marie Kordovská , 22. 6. 2022
Svědek bombardování
Když válka začala, bylo Gottfriedu Böhmovi (1920–2021) 19 let. Byl proto povolán do německého Wehrmachtu, se kterým se účastnil ostrých bojů (mimo jiné i ve Vysokých Tatrách, než utrpěl zranění a mohl tak frontu opustit). To, s čím se setkal po návratu domů, pak silně ovlivnilo jeho tvorbu na dlouhá léta dopředu. Stal se totiž očitým svědkem devastujících následků bombardování, které Kolín nad Rýnem srovnalo se zemí. Všudypřítomné hromady suti pokrývající celé město Böhmovi následně sloužily jako inspirace při jeho prvních projektech.
Architektura se v rodině Böhmů dědí po generace. Kromě Böhmova dědečka a otce se architekty stali i jeho tři synové. Gottfried architekturu vystudoval po demobilizaci Německa na Technické univerzitě v Mnichově. Ve snaze oprostit se od řemesla svého otce, a tudíž i jeho vlivu, strávil navíc rok studiem sochy na Akademii výtvarných umění. Přesto se ale nakonec rozhodl nastoupit do rodinné architektonické firmy, kterou od roku 1955, kdy jeho otec Dominikus zemřel, nadále vedl.
Vycházet z historie
Gottfried Böhm se stal předákem generace architektů, jejichž nejdůležitějším úkolem bylo stavební obnova poválečného Německa. Přestože se ve své rané tvorbě držel tehdejších expresivních architektonických trendů, byl jeho přístup k obnovování městské zástavby v zásadě citlivý. Inspiroval se historií a svým stavbám připisoval velkou symbolickou hodnotu.
To dokazuje už jeho první realizace, kaple Madona v troskách v Kolíně nad Rýnem, kterou postavil v těsné blízkosti kostela svatého Kolomby. Ten byl téměř celý zničen bombardováním, stát zůstaly pouze některé exteriérové zdi, část věže a pilíř, na kterém stála pozdně gotická socha Madony – matky, svědkyně nepředstavitelných hororů, která v náručí ochraňuje těžce poničeného Ježíše. Socha se rychle stala symbolem naděje a nová kaple se tak měla zasvětit právě jí. Böhm do svého návrhu zakomponoval elementy původního kostela, které nálety přežily, a to včetně pilíře, na kterém Madona stála. Navrhnul skromnou kruhovou stavbu s vysokými okny, osamocenou mezi troskami, která přesto souzněla se svým okolím. Naopak vnitřek kaple nechal Böhm vyzdobit monumentálními uměleckými díly soudobých umělců, výraznými vitrážovými okny, do jejichž středu umístil zachráněnou sochu Madony. Figura a kaple jsou jedním organismem, Madona je jeho srdcem a život se odehrává uvnitř.
Více k tématu
Symboly
Opačný princip, kdy se expresivita návrhu projevuje navenek, uplatnil u svého nejznámějšího projektu – Mariánského poutního kostela v Naviges, který dokončil v roce 1968. Jde o v pravém smyslu slova brutalistický, betonový skelet s ostrými, sochařsky zpracovanými tvary. I při tomto projektu ale Böhm reagoval na kontext místa i historii. Projekt se inspiroval stísněným, středověkým urbanismem městečka Naviges.
Oproti původnímu záměru postavit kostel u nádraží, nechal Böhm parcelu přemístit na vrcholek kopce, ke kterému se od nádraží táhne dlouhá cesta lemovaná dalšími Böhmovými stavbami. Kostel tak působí jako vysokohorský hřbet nebo střecha stanu, který pojme až 8 000 poutníků. Ti v rámci svého spirituálního zážitku museli ke kostelu nejdříve vystoupat, až pak se nechat pohltit. Jak bylo v 60. letech zvykem, Böhm se kromě výrazného exteriéru plně soustředil i na interiér. Kromě krystalicky lámaného stropu navrhnul i mozaiková okna, židle nebo kliky.
Elisabeth
Významný vliv na práci Gottfrieda Böhma měla i jeho žena Elisabeth (1921–2012), kterou potkal při studiu architektury. Společně pracovali na několika projektech, přičemž se Elisabeth věnovala především interiérům. Asi nejznámější z jejich společných projektů je budova radnice v Bensbergu poblíž Kolína nad Rýnem. Böhm radnici navrhnul ve stejné době jako kostel v Naviges. I v tomto případě jde o masivní skulpturální brutalistickou stavbu s pásovými okny, která se vyvyšuje do ostré, krystalicky pojaté věže.
Ne všechny trendy se osvědčily
Böhm se od 70. let od výstavby kostelů lehce odklonil a věnoval se i dalším typům zakázek, jako byly obchodní domy, kulturní centra nebo sociální bydlení. A proměňovat se postupně začal i styl jeho návrhů – od ryze betonových staveb začal stavět v duchu postmoderny. Stavbu, která se nachází na pomezí těchto dvou stylů, představují sociální byty ve městě Chorweiler z let 1965–1975. Betonový skelet zde doplňují barevné akcenty na balkonech, okenních rámech nebo dveřích. Bohužel, tento utopistický projekt v současnosti trpí podobnými problémy jako například předměstí Paříže – na jeho obyvatele, často z okraji společnosti, se dlouhodobě zapomíná. Kromě kosmetických zásahů je komplex neudržovaný, potřebuje modernizaci a sociální podporu místních komunit.
Schopnost následovat současné trendy Gottfrieda Böhma neopustila po celý život. Dosvědčuje to nejen poutní kostel ve Wigratzbadu z roku 1977, který je celý postaven z prefabrikovaných, ocelových částí výrazných barev, zejména zelené a červené.
Později, od 80. let, Böhm začal více používat ocel jako základní stavební materiál, který byl ze široka doplňován sklem. V roce 1995 takto pojal obchodní dům Peek and Cloppenburg v Berlíně, na přelomu tisíciletí dokonce v Ulmu postavil centrální knihovnu ve tvaru skleněné pyramidy. Svoji poslední realizaci Böhm navrhl se svým synem v roce 2006, tedy ve věku 86 let. Jde o divadlo Hans Otto Theater v Postupimi, které vyniká výraznou červenou střechou z betonových skořepin.
Trauma se musí léčit
Gottfried Böhm získal v roce 1989 Pritzkerovu cenu jako první německý architekt. Ve své děkovné řeči při přebírání ceny uvedl, že nepřeceňuje vliv architektury na lidi. Byl ale přesvědčen, že fyzicky odcizená města, která při svém rozvoji nectí historický a místní kontext, přispívají k lidské neschopnosti žít v harmonii. Se stejnou filosofií přistupoval i k životu. Stranil se mediální pozornosti, od konce války žil a pracoval v domě svého otce, kde denně plaval v bazénu, hrál ping-pong a projektoval, dokud mohl. Ateliér, který převzal od svého otce, přenechal svým třem synům, aby pokračovali v léčení Německa tak, jak to popsala jeho žena, Elisabeth: „Naše generace mnohé postavila, ale vaše generace bude muset tvrdě pracovat, aby to vše uzdravila.“
