Slohové horečky architekta Pavla Janáka
Období první poloviny dvacátého století patří mezi nejvýznamnější éry české architektury a umění obecně. Tou dobou u nás vznikaly modernistické stavby světové úrovně, na které můžeme být dodnes pyšní. Jedním z nejvýraznějších představitelů zlaté generace, kteří se stali symboly této éry, byl i architekt Pavel Janák, průkopník světově ojedinělé kubistické architektury. V neděli 12. 3. si připomínáme 125. výročí jeho narození.
Matěj Beránek , 10. 3. 2017
Rád chodil do sbírek Národního muzea, kde dlouhé hodiny kreslil přírodní krystaly, které jej fascinovaly svou geometrií. Tuto vášeň v mladém architektovi vzbudil nejradikálnější směr, jaký se do té doby v umění objevil. Kubismus se díky umělcům Kamilu Filovi, Bohuslavu Kubištovi nebo Josefu Čapkovi začal ke konci první dekády minulého století šířit i v českém prostředí, kde ovlivnil řadu především výtvarných umělců. Přestože přenos kubismus na architekturu není nijak samozřejmý, Janák se nechal jeho zásadami inspirovat při navrhování zdobných fasád i interiérového vybavení, ve kterých používal právě tvary krystalů. Mezi lety 1911-12 pak vznikla vůbec první kubistická stavba na světě – Jakubcův dům v Jičíně.
V těchto letech se zároveň Janák začal odvracet od racionálních tvarů puristické moderny, kterou vyznával jeho učitel na prestižní Akademii výtvarných umění ve Vídni Oto Wagner. U nás byl nejznámějším představitel rané moderny Jan Kotěra, v jehož ateliéru Janák pracoval mimo jiné s Josefem Gočárem, dalším brilantním architektem. Gočárovi učaroval kubismus stejně jako Janákovi a společně už v roce 1908 založili významný spolek užitého umění Artěl, soustřeďující se na bytovou kulturu a design.
Velký předěl v Janákově tvorbě představuje první světová válka. V bojích strávil tři roky, a i když byl na poli raněn, nepřestal se alespoň na papíře věnovat svému oboru. Ve vypjatém poválečném nacionalismu ovšem začne zavrhovat mezinárodní modernistické vlivy a plně se soustředí na vytvoření nového, čistě národního stylu. Pro ten se stal charakteristický plastický dekor a barvy, které plně uplatnil v návrhu pardubického krematoria z let 1921-23 nebo paláce Adria, realizovaného v letech 1922-25. Tím zcela popřel svoji kritiku stylových nálad v architektuře a umění, které se podle něj začaly objevovat od poloviny 19. století v historizujících neostylech. Takovým „slohovým horečkám“ dokonce věnoval esej, ve které napsal:
„Až do devatenáctého století uskutečňovalo umění své představy nenechávajíc je nikterak křížiti okamžitými rozpoloženími nálady. Není téměř stop, že by umělec byl podléhal náladě, tj. dočasným vlivům buď prostředí, v němž tvořil, anebo že by vnášel náladu do svého díla jako objekt, který by vědomě chtěl ještě vedle výtvarného obsahu díla zobrazovati.“
Z nacionalistického poblouznění se ale Pavel Janák brzy dostal a přibližně od roku 1925 se přidává k dobově nejsilnějšímu proudu architektury – funkcionalismu. V tomto stylu navrhne například hotel Juliš na Václavském náměstí nebo urbanistický koncept architektonicky významné osady Baba v Praze, která manifestovala funkcionalistické přístupy k novému bydlení. Zde si Janák mezi jednatřiceti funkcionalistickými domy od předních architektů postavil i svůj vlastní.
Ke konci svého života byl Janák prezidentem Edvardem Benešem pověřen funkcí hlavního architekta Pražského hradu, ve které působil až do své smrti v roce 1956. Ani po sto letech neztrácí Janákovo dílo nic ze své působivé pokrokovosti. Díky celé Janákově generaci bude navíc československá architektura první poloviny dvacátého století navždy zapsána v učebnicích architektury.
