Secesní pohádka na Karlově náměstí

Architektonická secese se kupodivu poprvé neobjevila v Paříži, Berlíně nebo Vídni, ale v belgické metropoli Bruselu. V roce 1892 tam Victor Horta postavil nevelký Tasselův dům s kovovou konstrukcí. Napadlo ho dát železným prvkům tvar rostlinných stvolů. Stavbu dále zdobily skleněné mozaiky nebo keramické prvky s květinovými motivy. Ornamenty vycházely z orientálních předloh, zejména japonských, které byly v té době v Evropě velmi populární. Podivuhodná, až pohádková architektura návštěvníky uchvátila svou originalitou, nový styl se ujal a začal svou vítěznou cestu Evropou. Nebyla to cesta právě snadná, což možná dnes, kdy je secese všeobecně oblíbena, překvapí. Konzervativní kruhy byly pobouřeny, styl se jim zdál pro architekturu nevhodný, navíc se tvůrci často obešli bez typických atributů, převzatých z antiky i pozdějších vzorů historických slohů. Nový styl však ovládl výtvarné umění a zejména design a nakonec své místo na umělecké scéně uhájil.

Jedním z center architektonické secese se po Bruselu stala Vídeň. Zásluhu na jejím prosazení měl především profesor vídeňské umělecké akademie Otto Wagner, s jehož raně secesní stavbou Hofpavilonu jsme se ostatně nedávno seznámili (viz zde). Nebyl však zdaleka sám, brzo přibyli jeho spolupracovníci a žáci. Patřil k nim i nadaný opavský rodák Joseph (Josef) Maria Olbrich (1867-1908), který sice absolvoval studia ještě u Wagnerova předchůdce a představitele historismu Karla von Hasenauera, ale poté pracoval několik let ve Wagnerově atelieru, kde se mimo jiné podílel i na projektu některých stanic městské dráhy. V roce 1897 vystoupila skupina „rozhněvaných mladých mužů“ v čele s výtvarníkem Gustavem Klimtem z – dle nich – konzervativní Asociace vídeňských umělců, jejichž centrem byl Künstlerhaus na Karlově náměstí, a založila si vlastní Sdružení vídeňských umělců (Vereinigung Bildender Künstler Österreichs), pro nějž se ale vžil spíše název Wiener Secession. Secesionisté začali také vydávat vlastní časopis Ver Sacrum. Sledovali ostatně stejné cíle, jako jejich kolegové v Berlíně nebo Mnichově. Název spolku (výraz „secese“ znamená oddělení, odtržení) pak dal alternativní pojmenování novému stylu. Vedle Klimta a Olbricha patřili k zakladatelům také Josef Hoffmann, Max Kurzweil, Koloman Moser, Carl Moll a později i další. Spolek zakoupil prominentní parcelu na Karlově náměstí, nedaleko od Künstlerhausu, a podle Olbrichova projektu z roku 1897 zde vybudoval svůj stáne, známý jako Pavilon secese (die Sezession). Ten byl dokončen o rok později a stal se významným uměleckým centrem. Na výzdobě budovy se podílel také Koloman Moser, autor některých štukových dekorací včetně známé trojice sov na bočním průčelí. Po stranách monumentálního vstupu jsou pak umístěny mohutné mísy podpírané želvami. Pavilon zdobí další štuky s pro secesi typickými motivy z rostlinné i živočišné říše. Bílá stavba vrcholí překrásnou kupolí, kterou tvoří tři tisícovky pozlacených kovových lístků.

Kromě výstav členů spolku byla ve vnitřních sálech představena i tvorba spřízněných umělců éry symbolismu a dekadence, jako byli švýcarští, resp. němečtí umělci Arnold Böcklin a Max Klinger, či skotský architekt a designér Charles Rennie Mackintosh. Výstavu tu měl i další Švýcar Eugène Grasset, čelný představitel pařížského secesního stylu. V roce 1902 v rámci čtrnácté přehlídky spolku připravené Josefem Hoffmannem se v prostorách osobité galerie konala výstava věnovaná hudebnímu géniu Ludwigu van Beethovenovi. V horním sále byl proto umístěn pomník od Maxe Klingera a v suterénním prostoru vznikl na stěnách vlys podle návrhu Gustava Klimta. Ten byl sice později zakryt, ale během rozsáhlé rekonstrukce dnes už kultovní stavby byl v roce 1986 zčásti obnoven, a návštěvníci jej tedy mohou vidět.

Pavilon secese na Karlově náměstí je vrcholným Olbrichovým dílem a svou stylovou čistotou i elegancí patří k nejvýraznějším dominantám rakouské metropole. Krátce po jeho dokončení odchází mladý architekt na pozvání hesenského velkovévody Ernsta Ludwiga do Darmstadtu, kde získává velmi zajímavou zakázku. Podílí se na výstavbě umělecké kolonie na Maltildenhöhe, k níž patří ústřední pavilon, tzv. Svatební věž nebo vily umělců. Vzniklo opět mimořádné dílo, které je dnes zařazeno do světového kulturního dědictví UNESCO. Naneštěstí uprostřed rozdělané práce Olbrich umírá na leukémii, takže celý koncept zůstává nedokončen. Rodná Opava si po letech nezájmu na svého rodáka nakonec vzpomněla, ve městě má dnes v Janáčkových sadech pomník a repliku darmstadtské kašny, bohužel jeho jediná secesní stavba na našem území – dům pro bratra Edmunda z roku 1904 na Ratibořské ulici – byla zbořena už v padesátých letech. To vídeňský Pavilon secese funguje dodnes jako výstavní centrum, navštívit ho můžete denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin.