Secese na Masarykově nábřeží

Připomněl jsem si to nyní znovu, protože píšu knížku o moderní architektuře pravého vltavského břehu, a tak jsem si tuto oblast mezi mostem Legií a Jiráskovým mostem několikrát prošel. Zástavba samozřejmě souvisí s postupnou regulací vltavského břehu, která měla především zabránit ničivým povodním. Tím zmizela malebná zákoutí s mlýny, jako připomínka zůstala jen Šítkovská věž u Mánesa. Samo nábřeží bylo upraveno architektem Františkem Sanderem a jak práce vypadaly, vidíme na historických fotografiích, ale i na fresce domu čp. 236 architekta Jana Brzáka, kde je osobitě zachytil známý malíř Láďa Novák, spolu s vodními žínkami a Neptunem. Je zajímavé, kolik názvů postupně relativně krátké nábřeží neslo, posuďte sami, jak se jednotlivé režimy na těchto změnách podepsaly: nejdříve Františkovo, za první republiky Riegrovo, za druhé světové války Vltavské a poté Heydrichovo, pak znovu Riegrovo, za komunistické totality Gottwaldovo a nyní tedy Masarykovo (za první republiky však neslo tento název dnešní Smetanovo nábřeží).

Na zástavbě v exponované poloze za Národním divadlem si město dalo záležet a podíleli se na ní nejvýznamnější architekti té doby. Vznikla vesměs v krátkém období 1903-1905. Pojďme se nyní projít krátkým úsekem od ústí ulice Na Struze za Národním divadlem až k Myslíkově ulici a povšimněme si zajímavých motivů. Monumentální a nepřehlédnutelnou architekturou je nárožní palác bývalé Zajišťovací banky, jejímž autorem byl žák Theophila Hansena z vídeňské umělecké akademie a ředitel Uměleckoprůmyslové školy Jiří Stibral. Secesní dekorace horní partie je dílem známého sochaře Ladislava Šalouna a zajímavým prvkem jsou i "gaudíovské" komíny. Dnes v domě sídlí Goethe-Institut, který o něj vzorně pečuje s německou precizností, o čemž svědčí řada různých rekonstrukcí, během nichž se také několikrát změnila barva průčelí. Následuje již zmíněný Brzákův dům, sám o sobě nikterak architektonicky zajímavý, ale Novákovy fresky jsou vskutku půvabné a vtipné. V domě sídlila i známá kavárna Riviera, což dodnes prozrazuje ozdobný nápis na zábradlí.

Následuje další secesní skvost – vlastní dům významného pražského stavitele Matěje Blechy, zakončený segmentovým štítem s monogramem majitele. Průčelí je dílem jeho hlavního architekta Emila Králíčka, který se právě vrátil z Darmstadtu, kde se podílel na výstavbě známé umělecké kolonie hesenského velkovévody, vedené opavským rodákem a jednou z klíčových postav vídeňské secese Josefem Mariou Olbrichem. Dekorativní výzdoba pískovcového portálu a štuků je dílem profesora pražské Umprum Celdy Kloučka. Také další stavba je pozoruhodná. Její autor – absolvent vídeňské akademie a známý odborník na rekonstrukce památek Kamil Hilbert - zde využil svých zkušeností z dostavby svatovítského dómu a osobitě zkombinoval prvky gotiky a secese s řadou pitoreskních štukových dekorací, jež jsou dílem Vojtěcha Suchardy. Nádherná je i secesní mříž u vstupu.

Méně výrazné jsou dva domy na nároží Šítkovské ulice. Dům U Vávrů navrhl Alois Zázvorka, ten další (a také dva následující s neobarokními fasádami) Eduard Rechziegel. Do Rechzieglova činžáku s honosným schodištěm jsem kdysi chodíval navštěvovat známého sochaře, ale také herce a jazzového zpěváka Vjačeslava Irmanova, který měl ateliér v podkroví s krásným výhledem na panorama Hradčan. Další stavba však opět patří k nejvýznamnějším příkladům secese. Jde o dům proslulého pěveckého spolku Hlahol, který navrhl architekt Josef Fanta. Ve štítu je mozaika Karla Klusáčka, na průčelí nápadité štuky Josefa Pekárka. Ale za pozornost stojí i portál s mozaikou, dřevěnými vraty a kováním nebo Fantou navržené pamětní desky s portréty významných sbormistrů, k nimž patřil i Bedřich Smetana. Uvnitř je sál a pamětní síň, opět s opulentní secesní dekorací a nástěnný obraz Alfonse Muchy. Téměř vše se zachovalo v původním stavu včetně nábytku nebo slavnostních praporových žerdí. Hezká ukázka Gesamtkunstwerku. Řada domů z let 1903-1905 pak končí neobarokní stavbou Vincence Müllera na nároží Myslíkovy ulice. Následující blok vznikl až v následujících dvou letech.

Architektura této části nábřeží je dokladem doby, kdy se historismus již vyčerpal a do české metropole zavál vítr nový secesní styl, který se začal v Evropě pomalu zabydlovat. Když pak zákonitě po několika letech uvolnil cestu moderně, kubismu a poté meziválečné avantgardě, byl po dekády terčem kritiky jako nevkusný měšťácký sloh. Dnes se na secesi díváme s větším pochopením a tak můžeme být rádi, že se nám na části vltavského nábřeží zachoval stylově jednotný soubor staveb, jejichž dekorace prozrazuje nápaditost tvůrců. Příště se podíváme o kus dál proti proudu, kde zástavba nábřeží vznikala právě před sto lety.