Šance pro sbírku architektury

Sbírka architektury byla založena v NG v roce 1986 z hlavní iniciativy tehdejšího ředitele Jiřího Kotalíka, který tak reagoval na nárok na NG o výchově národa v celoumělecké šíři. Architektura před tím v instituci, která vzešla z někdejšího Spolku vlasteneckých přátel umění a gros moderní sbírky bylo založeno začleněním sbírky V. Kramáře, neměla dříve místo. Dle organizační struktury je dnes sbírka zařazena celkem logicky pod Sbírku moderního a současného umění a nese název Referát architektury 20. a 21. století. Sbírka architektury má jednu výhodu, ztělesněnou v osobnosti její vedoucí, doc. Sedlákové, která v ní pracuje už od založení a sbírka tak má poměrně kontinuální a kompaktní směřování. Respektive alespoň v rámci možností, určitě je to lepší, než kdyby se statut sbírky různě měnil a v organizační struktuře NG přesouval a její vedoucí se střídali jako na běžícím pásu. Akviziční politika byla dána jen na začátku, měla být určitou protiváhou a částečně i konkurencí sbírce architektury v NTM. V posledních letech byla sbírka architektury zcela neskrývaně pouze v „udržovacím módu“ a akvizice neprobíhaly žádné, resp. byla odkázána pouze na dary a výdobytky entuziasmu své vedoucí.

Místa, kde je architektura 20. století prezentována, je Veletržní palác (kde ale slouží především jako doplněk k obrazům a sochám), Dům U Černé Matky Boží v rámci expozice českého kubismu a zápůjčky. V rámci zápůjček je asi nejlépe prezentována profilace sbírky a zároveň také to, čím sbírka vybočuje – tedy materiál k architektuře 2. poloviny 20. Století, získaný často z pozůstalosti architektů, kteří zemřeli v 90. letech a letech posledního desetiletí. Nejpregnantněji to ukázala výstava v Galerii Jaroslava Fragnera Věra a Vladimír Machoninovi v loňském roce, která by bez originálních archiválií z NG byla jen přehlídkovou panelovou výstavou. Výroční zprávy GJF nejsou dostupné, přesto se lze domnívat, že výstava Machoninových byla jednou z nejúspěšnějších výstav.

NG má dle svého aktuálně platného statutu „získávat sbírkové předměty, tvořit, spravovat, zpřístupňovat sbírky výtvarného umění a architektury z území České republiky i ze zahraničí." Vzhledem k tomu, že architektura zcela evidentně nebyla za dřívějšího vedení NG prioritou, a to ani v oblasti získávání, tvoření či zpřístupňování, je třeba klást na nové vedení i tento požadavek. O to více, když v čele sbírkové činnosti NG stojí Vít Vlnas, o jehož vztahu ke sbírce architektury může vypovídat jeho projekt z prvního výběrového řízení na post generálního ředitele NG – o architektuře v něm není ani slovo. Pro srovnání - trochu koncepčněji si tehdy počínal Marek Pokorný, který chtěl centralizovat těžiště jednotlivých médií v rámci paměťových institucí v Praze (především UPM, NTM a NG) a architekturu tak přesunout na bedra Národního technického muzea. Co se odborného pokrytí týká, krok je to asi logický. Leč rok 1986 již musíme brát jako epochu historickou a sbírka architektury tak má v NG určitou (byť mělkou) historickou roli, nelze přesunovat sbírky mezi jednotlivými muzei a galeriemi libovolně, jak se nám to zrovna hodí.

Pro nové vedení NG je sbírka architektury výzva. Doc. Sedláková nebude při vší nejhlubší úctě v NG pracovat věčně a s jejím odchodem hrozí položení otázky budoucnosti sbírky architektury v NG. Jedná se o velmi pozoruhodný soubor projektů, modelů a dalších archiválií, jejichž aktuálnost (vzhledem k těžišti v 2. polovině 20. století – viz výstava Machoninových) bude stoupat. NG sama by měla iniciovat projekty alespoň rozsahu projektů Galerie Jaroslava Fragnera tak, aby zajistila sbírce dostatečnou a důstojnou prezentaci, kterou má povinnost svým sbírkám poskytovat a ostatním sbírkám poskytuje. NG má nyní jedinečnou šanci ze sbírky architektury vykřesat tu správnou jiskřičku výstavní, lektorské a odborné činnosti, aby se stala ne snad jedničkou, ale určitě dvojkou nebo trojkou v prezentaci architektury u nás. Už jen ve srovnání, že Moravská galerie, s níž v uplynulých deseti letech byla NG často s negativním výsledkem srovnávána, originální sbírkou architektury nedisponuje (zase ale disponuje celým Umělecko-průmyslovým muzeem).

S výměnou generálního ředitele a nyní i s výměnou ředitele Sbírky moderního a současného umění se zde nabízí ideální prostor, aby architektura v NG povstala z popela. O architekturu v současnosti zcela prokazatelně stoupá zájem – souvisí s ní ostatně řada vzdělávacích témat, od životního prostředí, přes život ve městě, bydlení, kulturně-politická témata, po ekologickou i estetickou výchovu atd. atp. Zručné lektorské oddělení NG si s touto škálou jistě velmi dobře poradí. Cílovou skupinou, kterou doporučují akcentovat i nejaktuálnější zprávy mezinárodní muzejnické organizace ICOM, jsou senioři, kteří jako demografická skupina početně roste, získává ekonomický potenciál a značně se proměňuje jejich životní styl a životní priority.

Utopickou variantou ve střednědobém časovém horizontu by pak mohlo být převedení domu-muzea Otty Rothmayera, který momentálně prochází rekonstrukcí a bude zpřístupněn Galerií hlavního města Prahy, buď pod správu NTM nebo NG, která má k prezentací architektury odpovídající odborné i sbírkové zázemí. Případně může NG iniciovat získání, rekonstrukci a zpřístupnění dalšího architektonického objektu (za předpokladu redukce paláců, v nichž momentálně sídlí), který by mohla následně provozovat a dislokovat sem třeba budoucí stálou expozici architektury. Podobně, jako to Moravská galerie učinila s Rodným domem J. Hoffmanna či nedávno s Vilou D. Jurkoviče.

Je velmi důležité a chce se napsat i čím dál důležitější, aby architektura, tedy materializace změn ve společnosti, dostala odpovídající prostor pro prezentaci svých kvalit a témat. Národní galerie v době své transformace se musí sbírky architektury buď důstojně a pouze pro dobro sbírky zbavit, nebo musí začít se sbírkou skutečně pracovat a po patřičném rozšíření prezentace obnovit i odpovídající akviziční politiku. Další udržování při základních životních funkcích už není únosné a žádoucí pro žádnou stranu.