S Bořkem Šípkem o architektuře
Rozhovor s významným českým architektem, designérem a sklářem Bořkem Šípkem vznikl u příležitosti otevření jeho nejnovější stavby v České republice s názvem Databox Živý dům. Dozvíte se v něm mimo jiné více o této stavbě i o tom, jak rozdílně vnímá Bořek Šípek architekturu a práci se sklem.
Václav Blumentrit , 27. 1. 2015
V České republice jste vnímaný především jako designér a sklář. Známý je však Váš výrok, že jste „se vždy cítil být více architektem než designérem“. Je tomu tak i v současnosti, nebo se váš postoj v průběhu let nějak proměnil?
Je to tak, že já jsem ani sklářství ani design nestudoval, já jsem studoval architekturu. A i můj přístup k designu a práci se sklem je spíše očima architekta. Vždycky hledám koncept a hledám kontext. To jsou dva důležité aspekty architektury.
Nechal jste se slyšet, že sklo je Vaše hobby a architektura je Vaše práce. Jaký je v tom pro Vás rozdíl?
Hobby se dělá o víkendu a práce se dělá každý den. Hobby je to proto, že je to krásná práce mezi lidmi, celá ta sklářská skupina je příjemná, jsme dobří kamarádi. Je u toho i legrace a užijeme si. U skla je to tak, že když se něco nepovede, tak se to nepovede. Toto si u architektury člověk nemůže dovolit.
Jak vlastně architekturu vnímáte?
Já vnímám architekturu jako součást naší kultury i našeho vývoje. Proto také tvrdím, že se změnou kontextu - a kontextem nemyslím jen okolí architektury, ale i politickou nebo společenskou situaci - se musí měnit i architektura, musí se posouvat. Nesmí zůstat v nostalgii, eklekticismu, ale měla by hledat nové cesty a rozvoj.
Ve své praxi jste měl možnost spolupracovat s různými významnými osobnostmi, architekty a umělci. Na kterou ze spoluprací vzpomínáte nejraději? Například Vaše práce na Pražském hradě?
Václav Havel byl pro mě jednou z nejvýznamnějších osobností vůbec. Měli jsme spolu nádherné dialogy o kultuře, o společnosti, ale i o architektuře. Havel byl ze stavitelské rodiny a architektura ho hodně zajímala a bavila.
Doposud jste navrhl více než 50 různých staveb po celém světě a patří mezi ně nejen klasické stavby, jako jsou rodinné domy a byty, kanceláře, hotely, a restaurace, ale také luxusní butiky, obchodní centra, muzea a galerie. Který z těchto projektů dnes považujete za nejvýznamnější?
To je těžká otázka. Já asi nemám nejvýznamnější stavbu. Je to totiž vždycky to poslední, na čem pracuji, to mě nejvíc zajímá. Já jsem se vždy snažil všechny svoje projekty dělat svědomitě a se vší péčí, takže bych nerad jeden vypichoval a říkal „to je ten nejlepší“. To by bylo špatně.
Poslední stavbou, která se podle vašeho návrhu u nás realizovala, je variabilní stavba Databox Živý dům v Liberci. Fasáda stavby je řešená tak, že působí dojmem pěti nezávislých budov, přitom se jedná o jeden kompaktní dům. Jak na Vás působí v kontextu Vašeho působení na místní Fakultě architektury, zejména ve světle programu Environmental designu, který zde vedete?
Dům stojí v malebné uličce, kde v okolí jsou jen menší domy. Proto jsem se rozhodl pro tento koncept - vytvořit pět samostatných fasád, charakterů, samostatných jednotek, za kterými se skrývá jeden velký dům. Nechtěl jsem postavit další skleněnou krychli.
Část budovy obsahuje i skleněné prvky z Vaší dílny. Co jste chtěl těmito prvky vyjádřit?
Ty prvky nemají vyloženě nějakou symboliku, je to ukončení zábradlí nějakým ornamentem, který by měl být tam, kde se na něj dá sáhnout. Má mít určitou haptickou funkci.
Viděl jste místo i v původním stavu, co říkáte na změnu?
Tak já jsem se snažil, aby byla pozitivní. A doufám, že bude. Já nerad hodnotím sám sebe, to nechám jiným.
V současné době navrhujete také nákupní a zábavní komplex v Číně. V jakém stádiu se teď projekt nachází a v čem vidíte rozdíly v práci architekta v České republice a zahraničí?
Práce architekta je v podstatě vždy stejná. V Číně jsou ale rozhodovací procesy a celý stavební proces rychlejší. My jsme začali plánovat poměrně velký koncept 130 000 metrů čtverečních. Začali jsme s plánováním v dubnu a teď (pozn. listopad 2014) se už čtrnáct dní staví. To je fofr. I nasazení lidí je jiné, než tady. Stejný projekt tady by trval tři, čtyři roky.
Na závěr, má Bořek Šípek jako architekt ještě nějaký sen, který by si chtěl splnit?
Už ani ne. Míval jsem je jako mladý, v době, kdy si člověk klade cíle. Teď už si nemyslím, že je dobré mít nějaké sny. Člověk se pak snaží a v té snaze se dělají chyby, takže lepší je nechat to jen přicházet.