Rozhovor s vítězným Projektilem o zadávání arch. soutěží v ČR
Roman Brychta (RB), Adam Halíř (AH) a Petr Lešek (PL) jsou tři ze čtyř architektů ateliérů Projektil architekti, kteří minulý čtvrtek vyhráli hlavní cenu Grand Prix Architektů 2010. Po vyhlášení cen a krátké pauze jsme se společně sešli na střešní terase Veletržního paláce v Praze, v kterém se slavnostní udělování cen GPA uskutečnilo.
Michal Čermák , 29. 6. 2010
Při předávání ceny Roman Brychta mluvil v souvislosti s Národní technickou knihovnou, za kterou cenu získali, o nedostatečném vypisování veřejných architektonických soutěží na státní (národní) budovy. Bohužel neměl na pódiu s ministrem v zádech dostatek prostoru na vyjádření svých myšlenek, a proto jsem mu jej chtěl nyní poskytnout... Byla se mnou kolegyně Magda Deverová, která také položila jednu otázku.
(Na střešní terase při západu slunce, s výhledem na celé Holešovice a polovinu Prahy.)
Michal Čermák (MČ): Na pódiu jste naznačil situaci v České republice s vypisováním architektonických soutěží na státní budovy a národní instituce. Soutěž na Národní technickou knihovnu jste vyhráli před deseti lety, kdy jste byli ještě poměrně mladí. Jaktože realizace trvala tak dlouho, v čem vidíte nejzásadnější problémy? Se státní správou či přímo s knihovnou jako takovou?
RB: Mluvil jsem obecně o architektonických soutěžích. Při zadávání projektu jsme se dostali do právního mezidobí, kdy vypadl ze zákona o zadávání veřejných zakázek paragraf 50/f, který umožňoval (tedy možnost nikoliv povinnost) zadat zakázku vítězi architektonické soutěže. Proč to asi vypadlo? Tento stav musel někomu vyhovovat?
Národní technická knihovna prošla architektonickou soutěží. Národní muzeum, Národní knihovna (Klementinum) a ostatní národní instituce vypisují veřejné obchodní soutěže na rekonstrukce architektonicky významných budov, díky níž zakázky dostají velké projektové ústavy, které neřeší architekturu. Podívejme se, kolik je ve světě architektonických soutěží. I na rekonstrukce.
I na rekonstrukci starého baráku by se měla vypsat architektonická soutěž, aby se zkrátka hovořilo o architektuře a hledal se ideální návrh. Architektonická soutěž je i příležitost pro mladé, aby dostali šanci předložit čerstvé názory. Bez otevřené architektonické soutěže se zastaví myšlenkový proud. Když se koná architektonická soutěž, tak se přihlásí i mladí po škole, samozřejmě musí doložit nutné kvalifikačními předpoklady. Jsou to lidé, kteří nejsou zatížení praxí a mohou přinášet nové myšlenky. A pokud to bude tak, jak to je, že se bude vybírat projektant na rekonstrukci Národního muzea přes veřejnou obchodní soutěž, kde je kvalifikace omezená na ekonomické a právní předpoklady a nikdo neřeší architekturu, tak se o kvalitě návrhu nebude mluvit a vytratí se debata o architektuře a o myšlence - konceptu, co s tím dělat a jak dál pracovat. Zásadou by měla být kreativita.
To, že se hledají nové myšlenky, řešení a debatuje o architektuře, je důležitým přínosem pro samostatnou společnost.
Ve veřejné obchodní soutěži se jedná čistě o úřednickou záležitost, kde se kreativita nehodnotí. Tam pro ni není ani prostor.
MČ: Cítíte jako architektonický ateliér, který se dostal k tak velké zakázce, boj s těmito velkými projekčními firmami?
RB: V architektonické soutěži mezi sebou anonymně soupeří malé i velké firmy. Pokud vyhraje malá mladá, je pak nutné hlavně v případě takové velké zakázky se s někým zkušenějším spojit. To byl náš případ u projektu v Hradci i u Národní technické knihovny. V Hradci jsme si spolupracovníka vybrali, u NTK nám byl přiřazen.
Magdalena Deverová: Netříštily se Vaše názory během realizace?
RB: Zkušenost s velkými zakázkami je taková, že se tam objeví i poradci, kteří vnáší do návrhu vnější, někdy samotnému návrhu cizí myšlenky. Zavádí projekt do slepých uliček. Což je něco odlišného od nutného prověřování konceptu a jeho rozvíjení. Musíte s tím pak bojovat a prověřovat, abyste došli k tomu, že původní návrh byl správný.
MČ: Lze se vůbec dostat k podobným národním projektům bez architektonické soutěže?
AH: Právě že obchodní soutěže se vypisují proto, aby to mohly dostat velké projekťáky. To je evidentní, jinak by to tak nebylo.
(Paní organizátorka nás pobízí, abychom se přesunuli ze střešní terasy zpátky do přízemí nebo mezaninu, kde probíhá výstava nominovaných prací.)
RB: Všichni slibují změnu. Nechci být naivní, ale zrovna teď by měla komora (Česká komora architektů) nastoupit na tu novou politickou garnituru a začít lobovat. A přesvědčovat politiky, že architektonické soutěže jsou normálním průhledným způsobem zadávání veřejných zakázek. A realizace vítězných projektů nových myšlenek, jsou pro rozvinutou společnost důležité. Existuje Evropská urbanistická charta, která říká, že na významné budovy a místa v historických městech se má konat architektonická soutěž.
AH: Samozřejmě to není povinnost.
MČ: Jsou v komoře vůbec lidé, kteří jsou toho schopni?
RB: Asi moc ne, jinak bychom o tom nemluvili.
(Přesouváme se do výtahu.)
MČ: Změnili byste na projektu NTK něco nyní s časovým odstupem, když už jako objekt funguje a slouží svým zaměstnancům a návštěvníkům?
RB: Vývoj během projektu probíhal dlouho. Například jsme zrušili parkhouse, který měl stát vedle budovy knihovny, a přesunuli ho pod zem. Jinak jsme chytili šanci za pačesy a spolu s panem ředitelem celou věc táhli dál a dál. Přibíhali také další lidi, designéři atd., kteří to rozvíjeli.
(Vystupujeme v mezaninu, kde se nachází výstava a tím pádem je tu velký ruch.)
PL: Měnili to hlavně technici. Ti během let změnili představu, co vytváří úsporný dům. Takže projekt ovlivnily spíše změny priorit techniků než my jako architekti.
MČ: A to hlavně z důvodu, že se posunuli hranice možností?
PL: To právě že ne. Naopak se řeklo, že ty novinky jsou drahé a nejsou samospásné, takže jsme se vrátili k něčemu jednoduššímu.
MČ: Je smutné, že se myšlenka týkající se veřejných obchodních a architektonických soutěží projeví až na výhlášení Grand Prix Architektů. Snažíte se vy jako ateliér navrhovat řešení České komoře architektů a “tlačit na pilu”?
PL: Komora je komora. Řešení asi nenabídneme, ale snažíme se těm potencionálním klientům (třeba i městům) říct, že děláme objekty, které mají určité parametry. Bohužel zatím odezva není příliš velká. Skoro mám pocit, že jsou ti lidé úzkoprsí a opatrní. Cítím, že je v podstatě obtížné někomu vysvětlit náš dobrý úmysl.
MČ: Máte vůbec čas na práci, když jste díky NTK tak mediálně zaneprázdnění? :-)
RB: Né, my furt děláme jen rozhovory nebo točíme...
PL: Provádíme po knihovně... to je jako po zámku...
MČ: Děkuji Vám všem za rozhovor.
