Rozhovor s izraelským architektem Orenem Sagivem I 4. díl Pražského Quadriennale 2011
Intersekce – speciální projekt PQ mezi historickou a moderní budovou Národního divadla. Piazzettu obsadí skrumáž různě velkých bílých a černých krychlových objektů, ve kterých diváci najdou instalace či performance tří desítek významných umělců z různých zemí. Podobu prostoru navrhl izraelský architekt Oren Sagiv. Rozhovor s ním si nenechte ujít!
Markéta Horešovská , 24. 5. 2011
Interaktivní projekt PQ se vždy odehrával v Průmyslovém paláci, letos prvně bude mimo hlavní stanoviště PQ. Bylo pro Vás zajímavější vytvářet místo pro Intersekci v otevřeném prostoru než v secesním paláci?
To, že Průmyslový palác v době příprav PQ vyhořel, byl pro všechny primárně šok, ale pak jsme to brali jako výzvu pro nový přístup k projektu. Práce pro otevřený prostor není lepší než v interiéru, je to ale výrazně jiné. Nové místo na piazzettě přineslo nové otázky, hledání nového klíče, jak projekt vytvořit. Střední hala Průmyslového paláce je krásné místo, ale pracovat v něm je kategoricky odlišné, než v takovém otevřeném prostoru.
Preferujete právě taková místa jako je piazzetta, máte raději práci pro veřejný prostor?
Kdybych si musel vybrat, zvolil bych práci ve veřejném prostoru. Instinkt architekta mě vede spíše ven, do města, ne do interiéru, kde je člověk uzavřený v jakési schránce.
Znal jste jednotlivá umělecká díla předtím, než jste začal pracovat na podobě Intersekce?
Ne, smyslem bylo dát jakýsi rámec, ideu, jak vytvořit prostor pro performance. Věděl jsem jen velmi málo o celém uměleckém projektu, věděl jsem o některých umělcích, kteří se ho zúčastní, ale nevěděl jsem nic o konkrétních dílech. Vytvářel jsem jakési město, ve kterém si potom jednotliví obyvatelé budou pro sebe vybírat prostory. Je to synergie mezi tím, kdo vytvoří nějaký rámec, který je dost konkrétní, a těmi, kdo přijdou a začnou ho měnit. Tak to chodí v každém městě - mohou nám připadat podobná, ale lidé si je upravují podle svého. Věděli jsme od začátku, že budeme potřebovat jistou toleranci, že se budou dělat různé změny.
Co je pro Vás na Intersekci nejdůležitější?
Důležitým prvkem je průnik s veřejným životem. Setkání s každodenností bude velmi důležitým momentem projektu. Bude to taková umělecká vesnice. Jednotlivé boxy sice budou takovými skořápkami pro performery, ale skořápkami veřejnými. Dohromady na piazzetě vytvoří novou krajinu. Fungovat bude pro návštěvníky celý den, bude tam i bar, který bude otevřen až do noci. Vytvářím prostor pro neplánované aktivity, které se tam mohou stát.
Měla na Vás při práci vliv pražská architektura, znáte ji a líbí se Vám Praha jako město?
Ani mě tak neovlivnila historická architektura Prahy jako specifika piazzetty, místa, kde se bude Intersekce odehrávat. Je to prostor mezi historickými a moderními domy, který ale slouží především jako průchod, jako zkratka, jako místo, kde se lidé míjejí nebo potkávají. Snažím se zrealizovat prostor, kde se mohou potkávat různé přístupy a různé myšlenky. Všechno to uvidíme v akci, v realitě, před sebou. Vše se odehraje ve 30 bílých a černých kostkách, které vytvoří 30 ideálních galerijních a divadelních prostor.
Proč jste se od architektury, kterou jste začal studovat, odklonil a věnujete se více scénografii? Láká Vás více její spojení s výtvarným uměním?
Studoval jsem architekturu i výtvarné umění najednou. Vždycky jsem se zajímal o oboje, byl to vždy společný zájem. Myslím, že se mi podařilo spojit obě lásky, lásku k architektuře, prostoru i lásku k umění. To, co dělám, není tradiční scénografie, mám jen malou zkušenost s prací v klasickém divadle. Architekturu i scénografii vnímám jako vytváření prostoru a důležitá je v architektuře i scénografii spolupráce s kurátory, režiséry, performery. V tomto smyslu jsem stále architektem, ale tento pojem vnímám šířeji, podstatněji než jen jako autora staveb. Zajímají mě performativita prostoru, základní ideje prostoru, funkce prostoru. Architektura je manifestací myšlenek v konkrétní podobě.
Autorka je redaktorkou ČTK