Rozhovor s holandskou architektkou Caroline Bijvoet

Po ukončení vašeho studia jste pracovala v mnoha architektonických ateliérech. Jedním z nich bylo české D.A.Studio v Praze (které bylo později změněno na D3A Studio). Přišla jste sem, do bývalého Československa, z demokratického Holandska po pádu "železné opony". Jak jste tehdy cítila zdejší atmosféru? Jaký je váš názor na českou architekturu (neupravené centrum města, panelové bytové domy, uniformní architektura z dob normalizace atd.)? Jaké pocity jste tehdy měla?

Bylo pro mě velmi vzrušující pracovat v Praze hned po ukončení mých studií. Využila jsem příležitosti výměnného pobytu mezi naší univerzitou a pražským ČVUT, která se mi naskytla těsně před vaší revolucí. Přišla jsem do Prahy s naivní představou šedé bezbarvé východní Evropy – tuto představu jsem měla po zkušenosti z východního Německa. Kromě Prahy jsem navštívila také Český Krumlov a České Budějovice a byla jsem unesena tím, jak krásná a barevná je starobylá středoevropská architektura. Obzvlášť mi imponovala zvláštnost a optimismus kubistické architektury a té moderní předválečné. Cítila jsem se zde jako doma, s lidmi s temperamentem podobným tomu našemu holandskému. Proto jsem se rozhodla, že po ukončení školy budu pracovat v Praze. Jako studentka jsem si pronajímala bydlení v Delftu od majitele Čecha. Ten mě seznámil s Martinem Rajnišem, a tak jsem získala práci ve studiu D.A. To bylo ještě dávno před nástupem počítačů. Vzpomínám si, jak se všechny ulice a obchody při mé každodenní cestě do studia měnili téměř před očima. Objevilo se více reklamy, barev, Praha se stávala metropolí. Ale šedošedé panelové domy na periferii stále zůstávaly. Vzpomínám na hodiny vášnivých diskuzí mých kolegů ve studiu - Martin a jeho tři partneři Fiala, Prouza, Zima, kteří, musím přiznat, ničemu příliš nerozuměli. Pamatuji si na práci na projektu školy v Rusku (na kterém jsem se nepodílela) a na bandu Rusů, kteří před obědem vtrhli do naší kanceláře se spoustou vodky a cigaret. A zděšení jiného kolegy na praxi, když objevil tři druhy kečupu v supermarketu,…“Ale jak mám teď vědět, který z nich je ten nejlepší?“ Vítejte v kapitalismu,... A skutečně, musím říct, je zde propastný rozdíl mezi architekturou před a po 2. světové válce.

Jaká byla spolupráce s Martinem Rajnišem, který je poněkud "přímý" v jednání?

Nejsem si zcela jista, zda si Martin všiml, že v kanceláři pracuji,…

Jaká byla vaše pozice a funkce? Na kterých projektech jste se podílela?

Proběhlo hodně "pokusů a omylů": soutěže, rekonstrukce kanceláře - ale nemůžu si vzpomenout na jméno ulice. Hledala jsem informace na stránkách studia D3A, ale bohužel tam nezmiňují projekty před rokem 1993. Pracovala jsem na modelech, měření rekonstrukcí a kreslila jsem.

Cítila jste nějaké rozdíly mezi českým a nizozemským způsobem projektování staveb? Byli klienti v Československu konzervativní?

Svoboda, otevření nových možností a změny vyvolávaly pocit euforie a zároveň i obavy. Taková byla atmosféra v kanceláři a ve vzduchu. Byla to obrovská výzva bez nejmenší představy o tom, jak na to. V té době jsem se setkala jen s ruskými klienty a myslím, že byli přinejmenším „zvláštní“. Pro mne to byla mafie.

Restaurace „Wijn of Water“ v Rotterdamu, kterou jste navrhla, byla postavena v přístavu z přepravních kontejnerů. Jaké výhody vidíte ve využití přepravních kontejnerů pro stavbu?

Levný, jednoduchý, působivý vzhled spojený s přístavem a řekou v Rotterdamu, což se na toto místo s drsnou atmosférou hodí velmi dobře.

Z jakého důvodu chtěl klient použít přímo lodní kontejnery? Kvůli jedinečnému stylu, nebo z ekonomických důvodů?

To je velmi jednoduché: žije hned vedle řeky a vidí kontejnery jak se plaví kolem každý den. Proto je chtěl použít také na zemi a já jsem si ten nápad zamilovala. Levný, jednoduchý systém a krátká doba výstavby. A to zjevně bylo tou hlavní předností, vzhledem k tomu, že „Wijn of Water“ byla nominována na „Budovu roku 2006“, kterou vyhlašuje Unie holandských architektů.

Střetla jste se s nějakými stavebními problémy nebo komplikacemi v průběhu procesu návrhu a výstavby?

Pracovala jsem společně se stejným stavebním inženýrem, se kterým vždy spolupracuji, takže to bylo jednoduché. Zhotovitel tohoto dočasného projektu (který je mimochodem stále otevřený, ač restaurace byla původně plánovaná na pouhých pět let) je velmi praktický a pracuje efektivně. Muselo to být jednoduché, levné a dočasné, takže také to bylo jednoduše a levně provedeno. Bylo opravdu skvělé s ním spolupracovat a to i co se týče získávání použitých materiálů apod.

Vzali jste v úvahu možnost, že by stavba mohla být v budoucnu přemístěna? Pokud ano, jaký by to mělo vliv na stavbu?

Ano, pravda je, že myšlenka přemístění (mobility) tu je. Namísto mechanických spojů bylo použito mnoho tmelových spár. A na místo pevných základů je budova postavena na betonových dlaždicích. Všechno to by nebylo schváleno, kdyby se jednalo o trvalou stavbu. Také technické nároky na izolaci a instalaci nebyly tak přísné u této dočasné stavby, jako by byly u stavby trvalé.

 Byla jste někdy požádaná o vytvoření podobné, nebo přímo stejné stavby, jako je restaurace „Wijn of Water“?

Ano, byla jsem požádána, abych navrhla přesně stejnou restauraci (pouze s malými změnami) v jiném městě v Holandsku, v Utrechtu. Bylo to také u řeky, ale okolí nebylo tak robustní a drsné. Řeka byla jiná a hned vedle byl bytový projekt. Klient měl také odlišné představy o menu restaurace a o jiné klientele. Navíc orientace vůči slunci a větru byla též úplně jiná. Takže jsem to prostě udělat nemohla.

Založila jste si své vlastní architektonické a urbanistické studio Bijvoet architektuur & stadsontwerp v roce 1995. Kolik máte zaměstnanců? Je těžké získat práci v Holandsku v době hospodářské krize? Jak vaše studio funguje?

V tuto chvíli mám pět projektů najednou a do konce roku mám dostatek zakázek. Ale na konci roku 2008 jsem byla opravdu tvrdě zasažena krizí. Chtěla jsem se přestěhovat do jiné větší kanceláře a rozšířit se na pět zaměstnanců, když se najednou všechny projekty zastavily a musela jsem všechny propustit. Takže v tuto chvíli nemám žádné zaměstnance, ale pracuji v budově s šesti dalšími kancelářemi. Obědváme společně a vyměňujeme si nápady a vybavení. Pracuji v síti deseti malých kanceláří. S dvěmi z nich se scházíme každý měsíc, takže se můžeme vzájemně zaskočit, když někdo z nás onemocní – známe své projekty, způsob práce a tak dále. To je nový způsob práce – spolupráce v síti. Co se týče mé kanceláře, nyní do konce roku nebudu nikoho zaměstnávat, až pak začnu pomalu se stážisty.

Viděl jsem ve vašem portfoliu, že se věnujete také urbanismu. Jaké jsou Vaše nejdůležitější cíle při práci na urbanistických projektech?

Myslím, že je škoda mít špatnou architekturu v dobrém urbanistickém rozložení a na druhou stranu je nemožné mít dobrou architekturu ve špatném urbanistickém prostředí. Proto se domnívám, že budovy musí odpovídat svému okolí. Nesnáším „architektonický objekt“, který může stát kdekoliv. To ovšem nemusí nutně znamenat, že architektura má vždy splývat s okolím.

Kdybyste měla ideálního klienta, neomezený rozpočet a žádná byrokratická omezení, jaký by byl váš návrh a stavba snů?

S velkou chutí pracuji pro klienta, který má silný charakter a naléhavou potřebu výstavby. Zároveň má také schopnost důvěřovat a delegovat, ale jeho názor je kritický, což mě nutí dostat ze sebe to nejlepší a vím, že to co dělám, je důležité. Myslím, že architekti potřebují naléhavost zvenčí. Ale abych Vám odpověděla na otázku: miluji umění a hudbu. Malé muzeum nebo koncertní síň na „speciálním“ místě by byly perfektní. Speciální může znamenat i obtížné, ne pouze „tabula rasa“. Líbí se mi, když jsou stavby ve spojení se svým okolím, ať už je to kontrast nebo naopak soulad či reakce.  Děkuji za rozhovor.

Michal Čermák