Rozhovor s historikem architektury Vladimírem Šlapetou, který získal prestižní mezinárodní ocenění
Rozhovor publicisty Jiřího Horského s prof. Vladimírem Šlapetou, který získal Cenu Jeana Tschumiho 2023 udělovanou Mezinárodní unií architektů UIA za mimořádný přínos k výuce, spisy, muzejní výstavy a katalogy o české avantgardě i současné evropské architektuře. Jedná se tak o ocenění UIA druhé české osobnosti – po Karlu Hubáčkovi, který získal Cenu Augusta Perreta roku 1969.
Jiří Horský , 27. 6. 2023
Nesete štafetu českých, profesních historiků, ale také pedagogů. Píšete, učíte, působil jste jako děkan Fakulty architektury v Praze i Brně. Vzpomenete si, kdo vás asi nejvíc inspiroval na začátku vaší cesty?
Jsem školením architekt a jak se mají dělat publikace v našem oboru, to mě nenaučil žádný kunsthistorik, ale architekt – Scharounův žák a dlouholetý asistent Peter Pfankuch. Když se můj otec dostal po dlouhém souboji s komunistickou byrokracií v roce 1966 ke spolupráci se svým milovaným učitelem, německým architektem Hansem Scharounem do Západního Berlína, strávil jsem tam v létě 1966 prázdniny a Peter Pfankuch, který tehdy připravoval Scharounovu velkou retrospektivní výstavu, mě k té práci připustil. Mohl jsem tedy zblízka sledovat, s jakou péčí vyhodnocoval veškerou dokumentaci – od první skici, přes definitivní plán až po fotografie realizované stavby a její ohlasy v dobovém tisku, aby poskytl návštěvníku výstavy, resp. čtenáři katalogu, komplexní obraz o celém díle a procesu jejího vzniku. Samozřejmě nesmělo chybět nikdy měřítko, prostě perfekce do posledního popisku pod obrázkem. To byla pro mě velká škola a tuto metodu jsem o desetiletí později začal používat, když jsem například připravoval s Galerií výtvarného umění v Olomouci výstavy a katalogy Kamila Roškota, Josefa Kranze, Arnošta Wiesnera a dalších.
Více k tématu
Osobně jste jako badatel poznal tvůrce z éry mezi dvěma válkami. Na jedné straně jste mohl doplnit archivní výzkumy poznatky z orální historie, na druhé straně vás tyto architektonické legendy asi i odborně ovlivnily…
Měl jsem štěstí, že mne do své blízkosti pustili tři velcí architekti právě z doby avantgardy. Ti mi totiž zprostředkovali pohled do principů vlastní tvorby, ale hlavně i do dějů z té doby. V Praze to byl zejména František M. Černý. Žák Gočára a jak známo autor emauzských věží. Potkávali jsme se pravidelně ve čtvrtek v podvečer v jeho ateliéru ve Vodičkově ulici, který zdědil po Maxi Urbanovi. Vyprávěl mi o Gočárovi, Roškotovi nebo Krejcarovi a mánesácké bohémě a občas se k nám přidaly zajímavé osobnosti – např. architekti Josef Kříž, Stanislav Tobek a Antonín Tenzer nebo hudební skladatel Václav Trojan. Další byli Bohuslav Fuchs a Bedřích Rozehnal. Za těmi jsem jezdil do Brna. Oba byli svým habitem velmi rozdílní – prof. Fuchs, autor hotelu Avion a mnoha dalších krásných brněnských staveb nebo koupaliště Zelená žába v Trenčianských Teplicích, které citlivě situoval do opuštěného lomu, vždy sršel energií, měl výtečný čich na lidi a tah na branku. A to mu pomáhalo prosazovat jeho ideje – tehdy poslední úlohu, brněnskou Kotěrovu výstavu. Naproti tomu prof. Rozehnal, architekt Dětské nemocnice v Brně – Černých Polích, býval vždy básnivě skloněný nad velkorysými koncepty nemocničních areálů i ve vysokém věku a s laskavostí a noblesou snášel příkoří osudu i jisté osamění v závěru života.
A nesmím zapomenout na prof. Julia Posenera, což byl nestor berlínské historiografie našeho oboru. Byl ještě žákem Hanse Poelziga a v Palestině pracoval v kanceláři Ericha Mendelsohna. Ve svých charismatických přednáškách býval velmi osobní a vždy se vracel k vilám s anglickými halami v Berlíně-Zehlendorfu. Tam totiž prožil mládí. Když jsem v roce 1984 přetiskl jeho text o Müllerově vile v katalogu výstavy Adolfa Loose, přijel mne do Prahy navštívit.
Výsledky archivního bádání zveřejňujete, a tak jste se stal v odborném světě předním propagátorem domácí tvorby 20. a 21. století. Máte na kontě desítky profesních výstav a katalogů… Dá se říct, o kterou osobnost jste zaznamenal za hranicemi pravděpodobně největší zájem?
Jednotlivou osobnost je velmi těžké v zahraničí prezentovat, jsme přece jen ještě – k naší škodě – poměrně uzavřeni v té naší české kotlině. Úspěch měly výstavy brněnských funkcionalistů – ve Finsku, Rakousku nebo Německu, expozice českého funkcionalismu v londýnské AA a českého kubismu ve Vitře, v CCA v Montrealu, v Cooper Hewitt Museum v New Yorku apod. Ty se připravovaly od druhé poloviny osmdesátých let. Připomenu, že na konci let devadesátých proběhla výstava Baustelle Tschechische Republik v berlínské Akademii. V ní se představila retrospektiva od založení republiky a naše scéna krátce po sametové revoluci. Tato výstava putovala ještě v Polsku a v Holandsku. Z monografických výstav měl asi největší ohlas Kamil Roškot – ve Finsku, Rakousku nebo Jugoslávii, Pavel Janák, zase ve Finsku a Rakousku… A konečně Jan Kotěra, který byl hostem ve vídeňském Architekturzentrum. Tady čeká další generaci ještě hodně práce, abychom se opravdu vrátili do evropské architektonické rodiny.
Před lety jste byl zvolen do berlínské Akademie umění. Byla to jednak pocta, ale toto prostředí vám také nabídlo přesahy k jiným uměleckým oborům…
Těch setkání bylo samozřejmě mnoho, ale vzpomenu zde jen jedno, které bylo poměrně dramatické: bylo to na podzim 1996 a týkalo se spisovatele Salmona Rushdieho. V té době se musel ukrývat, protože na něj iránský vůdce Ajatolláh Chomejní vyhlásil klatbu. A tak spisovatele mohl kdokoli ze souvěrců beztrestně usmrtit. Günter Grass, spisovatel a nositel Nobelovy ceny, prosadil, aby Akademie uspořádala kolegovi Rushdiemu přednášku.
Budova Akademie je situována na hraně parku Tiergarten v bezprostředním sousedství zámku Bellevue, kde sídlí německý spolkový prezident… A tak vedení Akademie vyjednalo, že o ochranu proklatého umělce se postará elitní prezidentská garda… Do přeplněného sálu Akademie tedy nejprve nastoupili po zuby ozbrojení gardisté s přilbami a samopaly. A až poté přivedl Günter Grass pronásledovaného hosta a uvedl jeho přednášku. Členové gardy se chovali velmi ohleduplně, ale nemohli nebýt zaskočeni přehlídkou německých herců, režisérů, spisovatelů a dalších umělců, které znali jen z televize nebo filmového plátna. My jsme ovšem měli z přítomnosti ozbrojenců v ušlechtilém prostředí docela smíšené pocity. V životě jsem neviděl obraz básníka chráněného samopalníky… Všechno nakonec proběhlo hladce, a tak jsme si nakonec mohli oddechnout. Ovšem, jak víme, nebezpečí nebylo iluzorní – dnes se umělec zotavuje z pokusu o atentát…
Dovolte použít pojem rodina, který tu před okamžikem padl. Stavební umění je pro vás, jak známo, nejenom profesí. Budeme-li osobní, možná i druhou rodinou. Můžete se ohlédnout k samotným začátkům tohoto životního vztahu?
Musím asi připomenout atmosféru doma, když otec žil architekturou… Ale když se ptáte konkrétně, občas se mi vybaví dávná příhoda. Přijel jsem z Olomouce do Prahy na návštěvu k staršímu bratrovi. Jeden podvečer jsem se vypravil do Stromovky, kde v lapidáriu přednášel profesor Jaromír Pečírka o Marcu Chagallovi. Vidím ho ještě dnes – staršího muže s ostrými rysy, a vysokým čelem s bílou „přehazovačkou“, který mluvil spatra, jen v ruce držel malý sešitek, z něhož si vypomáhal občasným krátkým citátem. Přednášel s oslnivou empatií a jistotou – před zaplněným sálem, v době, kdy moderní umění nebylo ještě politicky v oblibě. S bravurní rétorikou. Psal se rok 1961 – bylo mi tehdy čtrnáct. Později, jak už jsem se zmínil, mne více ovlivňovali historici architektury, kteří měli architektonické vzdělání. Mým hlavním učitelem na pražské fakultě byl Jaroslav Paroubek, autor známých věžových obytných domů z režných cihel na Kotlářce. Vynikající typolog, dokázal vysvětlit a řešit úlohu v celé komplexitě problému, se smyslem pro logistiku funkcí a souvislost konstrukce a formy i pro zvládnutí úloh velkých měřítek. Byl velmi vzdělaný a často nás překvapoval univerzálními znalostmi. Vybavuji si například jeho přednášku o sportovních stavbách, kterou propojil s výstavbou Collossea a starým Římem... Mimochodem, jak jsem kdesi poznamenal, Paroubkova žena byla profesorkou latiny na lékařské fakultě. A tak zřejmě dostával klasiku doma k večeři.
Cena Jeana Tschumiho 2023: nominace a poroty
Nominace Rady Obce architektů v Praze na ceny Mezinárodní unie architektů UIA (ROA: O. Haman, M. Hovořáková, O. Chybík, Z. Jiran, Z. Krejčí, V. Leníčková, V.
Mastný, R. Rössler, D. Wittassek – nominace pro UIA s podporou doporučení odborné veřejnosti.)
Josef Pleskot – Zlatá medaile za celoživotní dílo
Ivo Oberstein – Cena Patrika Abercrombieho za městské plánování a design
Martin Rajniš – Cena Augusta Perreta za technologii v architektuře
Vladimír Šlapeta – Cena Jeana Tschumiho za architektonické psaní a kritiku
Cena (trienální) Jeana Tschumiho byla udělena dánské architektce Anne Beim a Vladimíru Šlapetovi. Ze zprávy jury: Český architekt Vladimír Šlapeta, jeden z předních teoretiků a historiků se zvláštním zaměřením na přínos střední Evropy k dějinám moderního hnutí, byl oceněn za mimořádný přínos k výuce, děkanství, prostřednictvím svých spisů, muzejních výstav, katalogů tvorby české avantgardy v mezinárodním kontextu
a o současné evropské architektuře.
Jury UIA: José Luis Cortés (Mexiko – prezident UIA), předseda poroty, Li Xiaodong (Čína), Jan Gehl (Dánsko), Anapuma Kundoo (Indie), Ashraf Salama (Egypt-Spojené
království), Karin Smuts (Jižní Afrika), Nadia Tromp (Jižní Afrika). (Porotě předsedal prezident UIA José Luis Cortés v Pekingu ve dnech 27., 28. a 30.
dubna a 5. května 2023 také virtuálně. U každé z cen se k porotě připojil jeden z laureátů předchozích ročníků.)
37 nominací zaslaly členské sekce UIA: Čína, Jižní Afrika, Francie, Španělsko, Bulharsko, Belgie, Vietnam, Egypt, Hongkong, Bangladéš, Kostarika, Francie, Finsko, Česká republika, Irsko, Dánsko, Indie, Tunisko, Lucembursko, Mexiko. Pět cen UIA je pojmenováno po bývalých prezidentech UIA, jejichž věhlas byl založen na jejich etice a také na jejich mistrovství v daném oboru. Zlatá medaile UIA, Cena Augusta Perreta (technologie), Cena Patricka Abercrombie (urbanismus), Cena Vassilise Sgoutase (architektura, sloužící chudým), Cena Roberta Matthew (trvalá udržitelnost) a Cena Jeana Tschumiho (teorie a kritika).
(K dosavadním laureátům Ceny Tschumiho patří mj. Julius Posener, Christian Norberg-Schultz, Louise Huxtable, Peter Cook, Peter Davey, Juhani Pallasmaa, Selim Cham-Magomedov, Kenneth Frampton či Joseph Ryckwert.) Ceny budou předány 6. července 2023 na 28. světovém kongresu UIA v Kodani.
