Myšlenka workshopu vznikla jednoduše: Pavel Janšta, rodák z Vodňan a hybatel místního života, oslovil Ondřeje Synka a Anežku Martínkovou, zda by se nechtěli se svými kolegy na město „podívat“. Jejich původní představa byla taková, že práce povede několik architektů, kteří do Vodňan zhruba třikrát přijedou. Mezi prvními, na koho se obrátili, byl Michal Kuzemenský. Ten věděl, že jediná možnost, jak práci vést, je ta, že na workshopu bude po celou dobu...
IDA ČAPOUNOVÁ, MARKÉTA DOLEŽALOVÁ, HELENA DOUDOVÁ, JANA HLAVOVÁ, MARIE JANÍČKOVÁ, ELIŠKA KOSOVÁ, ANEŽKA MARTÍNKOVÁ, DAVID PAVLIŠTA, JAN PELČÍK, HANA PROCHÁZKOVÁ, ONDŘEJ SYNEK, JINDŘICH TRAUGOTT, HONZA VLACH, JIŘÍ ŽID A HANČÍ, PEDAGOGICKY VEDL MICHAL KUZEMENSKÝ
Ondřej Synek: Ne, chtěl jenom zjistit, co se dá s tímto městem dělat. Vystudoval politologii, hodně cestoval, ale do Vodňan se vrátil. A myslel si, že nebude sám, že podobných lidí se najde víc. Vlastně chtěl, aby bylo víc těch, kteři se vrátí.
Michal Kuzemenský: Vodňany jako by už léta tápaly bez programu a bez strategie města. Přitom jsou stále pěkne, vtip je jen v tom, že mladí lidé kromě vlastního entuziasmu vcelku nemají důvod tu setrvávat. Kromě dvou továren jim zbývá už jen zařidit si živnost.
Poměrně blízko jsou ale Písek a České Budějovice...
MK: Ano, do těchto měst je možne jezdit za práci, ale princip by měl být v tom, že domů se vracím do Vodňan. Jenže se stává, že v Písku nebo v Budějovicich mladí lidé zůstavaji. Důvody, proč tu žit, jako by zanikly. Mimochodem, slovo „doma“ je velice důležitý pojem se spoustou souvislosti. Zkuste ho definovat. Ideální start pro urbanistický workshop. Jihočeši obecně Vodňany vnímají jako město, kde chcípl pes. V historii přitom patřily k těm nejdůležitějšim a mají v sobě kód být skvělym městem.
MK: Přesně! Tohle byl dalši z výchozích bodů workshopu. Neřešime růst ani pokles, řešime percepci prostého chodu města. Pojmenovali jsme si jej nula-plus a nula-minus. Poklidnost je jistě jednou z kvalit, když se to vezme za správný konec – mít klidný život ve Vodňanech je dost dobře. Něco jiného je ale nuda ve Vodňanech.
OS: Širšim tématem bylo na workshopu definovani kvalit malého města. Klid, pocit dobrého života, malé vzdálenosti, to všechno jsou pozitiva.
Tyto základní charakteristiky jste si řekli na začátku práce?
MK: Ne. Chtěli jsme poznávat malé město a možna i definovat pojem malé město/ maloměsto. Čtrnact dní je krátká doba. Strmě jsme vycházeli z bodů nula a každý den se zjistilo dalšich deset věcí, které musíme zjistit a určit. Na začátku jsme si ale řekli, že tam nejedeme, abychom si pohráli, že si nerozdáme pěkne křižovatky... A pokud nebudeme umět přesně formulovat, co Vodňany jako celek potřebují, laťka bude pořád před námi – nedovolíme si ji překročit.
OS: Na začátku jsme přesně nevěděli, jakým způsobem budeme pracovat. Jasné bylo jen to, že město chceme pořadně poznat a teprve pak něco navrhovat. A druhá věc, která byla jasná, že chceme pracovat dohromady.
Byly důležité informace z pocitových map?
MK: Meně nás zajímalo, jakou to či ono místo dostalo nálepku, ale prostý fakt, že ji vůbec dostalo. Znamená to, že je identifikovatelné, zapamatovatelné. Na některych místech lidé nelepili nálepky žadneho typu... Pocitově mapy ale měly značnou hodnotu pro samotné obyvatelé, kteři si uvědomili, že jim město patři – došlo zde k jakési sebereflexi.
MK: Učastniků workshopu bylo celkem dvanáct. Ačkoli jsem měl rámcový plán, jak postupovat, neustále se měnil podle dynamiky týmu i podle toho, jak se otevíraly nové otázky. Program jsem tedy tvořil současně s vývojem práce. Což bylo sice zajímavé, ale taky naročne. Navíc jsme měli domluvené přednašejicí. Ondřej, Jiří a Anežka je vybrali geniálně a já jsem potom mohl, spolu s ostatními, přednašejicí drze tlačit v diskusích, aby nám pomáhali rozkrývat problematiku. Vznikla nebývalé otevřená a tvořivá atmosféra.
Jak práce na workshopu probíhala?
OS: Na začatku jsme měli představu, že se budeme pohybovat zhruba ve třech rovinách – celek barokní krajiny, samotné město a jednotlivé body. Tímto způsobem jsme chtěli téma rozvrstvit, aby se někteři učastníci zabývali spiše celkem a jiní zase detaily. Ve výsledků to tak také dopadlo, ale prošli jsme si to všichni.
MK: První týden byli všichni přes den v terénu a potom pracovali sami nebo v malých skupinách na analýzách. Ve čtyři byly přednášky externistů. Úderem zvonu nás Ondřej svolal na společne jídlo. Vždy v devět ráno a v sedm večer. Večer jsme se najedli a pak jsme pokračovali společně. A druhý týden se skutečně podařilo, že jsme všichni měli elektronická ukazovátka a online jsme zhotovovali jeden plán promítáný na stěnu. Nejednalo se přitom o jakousi koláž, ale skutečně o společný, dlouze diskutovaný výstup.
MK: Když jsme našli významný neuralgický bod, celý proces jsme zastavili a po dalšim dnu nebo dvou už každý dával konkrétní návrh na řešení. Skoro jako při soutěži. Zjistili jsme tedy, jaký potenciál místo má, v ten moment jsme na něm práci stopli a pokračovali jsme dál k celku. Nutkavost navrhovat tam samozřejmě byla, ale věděli jsme, že musíme dojít až na konec. Musel jsem si trochu hlídat, aby se z workshopu nestala moje „firma“ – to jsem rozhodně nechtěl. Celou dobu jsme téma řešili společně, a já jsem tento proces animoval. Tři dny před koncem jsem z toho trochu vycouval. Byla to pravě ta chvíle, kdy už se zdálo, že bude uplně jednoduché zformulovat zavěry. Vzniklo to náhodou: jedno odpoledne jsem byl tak unavený, že jsem šel spát. Měl jsem pocit, že už je všechno jasné a ostatní drtí finální výstup. To se ale nestalo, takže jsem se zamyslel a mnohem víc mlčel. Studenti si museli všechno projít znovu sami a zavěr je tak skutečně jejich práce. Nebyl to žadný fígl, ale únava, už jsem opravdu nemohl... Když jsem zjistil, že diskuse probíhá sama, že ji nemusím hrnout dál, dostal jsem se na druhou stranu stolu a mohl jsem si dovolit studenty kritizovat. Takže řikejte, že to byla promyšlená pedagogická strategie.
OS: Když Michal odešel, nikdo nevěděl, co se bude dít. Ale pak se celý proces rozběhl – mluvit musel někdo jiný a všichni problémy sami znovu artikulovali. Formulace se vytříbily, pročistily.
Našli jste třeba přirozené těžiště Vodňan?
Strategický plán VodňanFoto: eArch MK: Vodňany v minulosti bohatly na rybnících a nemusely vytvařet dalši průmysl, expandovat z hradeb, stavět železnici. Ostatní města o sebe začala v určitou chvíli bojovat – budovaly se okružni třídy a průmyslove zóny. Získala tak pevnou stavbu, kterou Vodňany nemají. Centrum Vodňan je od středověku kromě drobnosti prakticky netknuté a kolem něho je spiše vesnice než město. Zůstaly kroužkem, kterým se dokonce dá točit dokola a v některych polohách funguje snad i lépe, než je tomu ve skutečnosti. A mimo kruh se dělo, co koho pravě napadlo. Když jsme si definovali jednotlivé prostory kolem tohoto kruhu, ukázalo se, že některe z nich se propojují. Jeden z těchto celků je neuralgický a důležity bod – tedy ono těžiště či neformální centrum. Jedna se o lichoběžnik, který tvoři autobusové a železniční nádraži, průmyslova zóna a park s kulturním domem. Toto území v současnosti vytváří špunt mezi historickým centrem a časti zvanou Republika za trati. Městská část Republika by se dala přirovnat k pražskemu Jižnimu Městu – bydlí zde asi třetina obyvatel, kteří chodí od autobusu pěšinkou... Na toto místo pak každý vymýšlel své řešení. Kdyby se všechna zkombinovala, mohl by vzniknout skvělý výsledek. Dál jsme se tím už ale nezabývali – bylo to jedno z míst, na které jsme městu doporučili vypsat veřejnou architektonickourbanistickou soutěž.
Účast na workshopu jste přislíbil proto, že máte rád Vodňany nebo malá města? Anebo vás zajímá téma urbanismu obecně?
MK: Zajímá mě problematika malých evropských měst. I proto jsem tomu chtěl dát čtrnáct dnů, abych se na téma soustředil. Studovaly vlastně obě strany...
O urbanismu se ví, že je to významný obor, ale přitom jako by se stále podceňoval. Anebo je to tak, že ho málo známe a neumíme s ním pracovat?
MK: Jeho kontinuita je u nás zničena. Územní plány jsou buď většinou vybarvené plochy, posléze ověšene tisícem výjimek, které jsou nakonec obsažnějši než původni zaměr. Anebo na urbanistických plánech můžete vidět i výkresy samotných budov, což je naprosto absurdní. Málokdy najdete urbanismus, který navrhuje matice použitelne v průběhu dalších desetiletí a reagující pružně při různych situacích přirozeného vývoje města. Urbanismus by měl pečlivě určovat systém regulativ, ale ostatní nechat autorům domů a životu města. To se na školach uči málo, pokud vím... Aby mohl fungovat, potřebuje přesna pravidla, specifický druh studia, který nemá s estetikou skoro nic společneho. Mnohem více s matematikou, sociologii, ekonomii, politologii, regionalismem...
Řekli o workshopu
Ondřej Císler Pominu-li obrovský zápal, intelektuální a pracovní nasazení, které se daly předpokladat po pouhém přečteni seznamu učastniků, připada mi, že klasifikovat tuto aktivitu nemá smysl. Ta práce vlastně stále stojí na počátku, a jejím výstupem může být cenná změna tohoto českeho maloměsta a jeho blízkého okolí. Záleží na tom, kolik let a jak usilovně se bude prosazovat, kolik podnětů postupně přejde do územního plánu a bude realizováno. Zaroveň cítím, že myšlenkový svět a styl práce zde použitý je ve výsledků velmi efektivní a po zpracování dalšich studií měst by mohl vést k formulování nové zásadní téže o práci s městskym prostorem, podobně jako své ovoce přinesly průzkumy Jana Gehla. Plánování města jako poetická, nikoliv jen inženýrská disciplína.
Michal Šiška Letní dílna ve Vodňanech mě svým undergroundovým duchem ujistila v tom, že je možne svižně a intenzivně pracovat pro městečko této velikosti, dosahovat významných vysledků a ještě se u toho dobře bavit. Děkuji organizatorům za skvěly zážitek a přeji jim i nám ostatním, abychom se práci pro česká maloměsta mohli i živit.
Strategický plán VodňanFoto: eArch Jan Jehlík V zavěrečnych prezentacích, kterých jsem se účastnil, byla zřejma esence celého workshopu: TOUHA sdílet, touha se učit, touha hledat dobře. A také jednoznačne potvrzení, že architektura a urbanismus nejsou dvěma světy, že je jedna ARCHITEKTURA jako schopnost pracovat v různych měřítcích, jako schopnost uspořádat prostor, jako schopnost navrhovat lidské PROSTŘEDI. A také sílící sděleni, že je pro architekty na čase zapojit se s plnou vážností do věci společných, stát se hodnotnými členy OBCE. Jak sklenout vnitřní svět architekta a architektury a vnější každodenní svět života lidí a obcí. Také se vyjevilo, jak těžke je najít a udržet jednotící silnou myšlenku ve vztazích MĚŘITEK časových, prostorových a činnostnich. Jakou metodu a jaké nástroje použít, jak ovládnout sílu obrazivosti, přiběhů a faktů (zde opět viditelně odhaleno česke architektonické školstvi povalující se v romantické iluzí historiografie, funkcionalismu a snivosti). Je obdivuhodné, jak se studenti na workshopu skrze takové mlhy prodírali, většinou vědomě a dobře. Nutno přiznat, že zde byla zřejma zkušenost studentů AVU, UMPRUM a TU s hlubšim kritickým myšlenim a intenzívním diskurzem. Patrná byla i silná potřeba a schopnost iniciovat své dovzdělávání, zorganizovat celý proces a nadchnout pro něj i profesionální architekty a teoretiky. Protože nejen studenti, ale stejným dílem i konzultanti přispěli k tomuto uspěšnému dílu. Nezměrný můj obdiv má Michal Kuzemenský, jak to celé zvládl ukrotit, ukonzultovat a přežit.
David Kraus První dojem byl centrum hippies někde na západním pobřeží, v podkroví vyrovnané spacáky, řvouci hudba a lidé zaujati prácí u laptopů. Pes Bobeš a dřevěna lavice před klenutou místnosti, kde postávaly hloučky lidí a kecalo se. Bylo to neimidžové, pracovní, neelegantní a v nejlepšim smyslu slova nemoderní. Uklidnilo mě, že ještě existují studenti, co se neprezentují lesklými vizualizacemi všelijak polámaných a tvarovaných domů. Aši tomu také hodně pomohl Michal. Oni si vzali pravě tak velký rozsah, jaký bylo za 14 dnů možne zvládnout. Překvapilo mne, jak do detailů lze procítit město. Blahopřeji, udělali jste si radost a budete mít na co vzpomínat!
Viktor Vlach Přijeli jsme do Vodňan za tmy, po pěti letech jsme oprášili diplomní projekty a jeli s nimi dvoudenní přednáškovou šňůru. Překvapilo mě, v jakých našlapaných kulisách a s jakým přirozeným nadhledem byl workshop organizován. Překvapila mě zasvěcena debata dlouho do noci. Překvapila mě i ranní železná disciplína účastníků. Překvapilo mě neformální a hloubavé vedení. Překvapil mě i severní okraj města, kde jsem byl slovy Michala Kuzemenskeho „vystřelen z orbitu“. A jistě mě překvapi i výsledek.
Patrik Líbal Letní školu re:vodňany mohu zhodnotit jen zčásti, ke konečnému verdiktu potřebuji znát ještě reakci místních obyvatel na prezentované projekty, nejlépe s určitým časovým odstupem. Také bude zajímavé sledovat, zda akce bude mít nějaké, alespoň minimální, ale hmatatelné přínosy. V každem připadě z průběhu letní školy mám pozitivní pocit. Na rozdíl od akci různých samozvaných rádoby propagatorů architektury tady byla cítit upřimná snaha něčím pohnout. Jako dalši klad, možná nejdůležitějši, lze označit fakt, že zájem o školu, resp. doprovodné přednášky měli pravě i místní lidé. Mým úkolem při účasti bylo věci pojmenovat, ne řešit. Mohu konstatovat, že právě takové akce vymaňují města jako Vodňany z „uzavřenosti“, a tedy z kruhu maloměstského myšlení. Takže pokud si na konkrétní výsledky v oblasti architektury budeme muset ještě počkat, v oblasti sociologicko-kulturní jsou již nyní zcela zřejme.
Mojmír Pukl Zásadní je, že podnět vzešel z místa, že zájmu místních. To je způsob, možna jediná možnost, jak věc udělat spravně. Dbát o svoje prostředí svými silami, s možnostmi a v rozsahu, který lze přehlednout, zvládnout osobně. tzn. nevyčerpávat se s institucemi, zápasem s financemi apod. Moci věc vést k dobrému, znamená dobrou vůli všech zúčastněných. Jedinec podnítí skupinu. společná, osobní a vzájemná je odpovědnost a odhodlání je nakažlivé. Díky za to. Městečko asi potřebuje oživit (už nejsou velké náboženske svátky, ani úklidové akce…), vzkřísit společné povědomí, potřebuje představu dalši existence. Workshop byl hlavně soustředěnim, lidí i sil i pozornosti, schopnosti, inteligence, byl veden k pochopení sídla jako souboru, jako součtu vazeb a míst, jejich obyvatelnosti a důraz byl položen na porozuměni (děkujeme panu učiteli). tedy žádný nějaky tvůrči počin, nové řešeni, ale svědomitost. To ukazuje výsledek dílny. Péče je podstatnějši než jednotlivý skutek. Teprve vložením úsilí do vlastního společného prostředi lze se dobrat jeho významu, lze mu dát hodnotu, účel, podílet se na jeho jedinečnosti, najít v místě smysl, důvod, proč (pro co) tu jsme. Ale co celospolečensky kulturněhistoricky věhlas Vodňan? …měli tu přece Zeyera a Víta Fučika Kudličku!
