Rok 1914 v architektuře
Každý rok si připomínáme, co se odehrávalo na architektonické scéně přesně před sto lety. Tentokrát nás tedy čeká bilance roku 1914. To nebylo šťastné období: 28. července vypukla první světová válka a jak známo, v takové době múzy mlčí…
Zdeněk Lukeš , 8. 1. 2014
Na prahu toho roku ale lidé o blížícím se válečném běsnění ještě nic netušili. Velká města stále prožívala velký stavební boom. Situace na naší architektonické scéně byla trochu nepřehledná, protože na jedné straně dozníval historismus a rostlinná secese, na straně druhé vrcholila asketická moderna, jejímž reprezentantem byl zejména okruh Jana Kotěry. A aby nebyla situace tak jednoduchá, do toho všeho vstoupil po roce 1911 ještě svérázný architektonický kubismus a oblíbený byl také moderní klasicismus. Navíc se některé styly vzájemně prolínaly, takže jistě uznáte, že na dobového diváka, uvyklého po staletí na dominanci jednoho stylu, toho bylo trochu moc.
V Praze byly v roce 1914 dokončovány výrazné dominanty – byly to tři jednotně řešené budovy na nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice, pro něž se vžil název Šupichovy domy. Postavila je významná stavební firma té doby, jejímž majitelem byl Matěj Blecha. Její šéfprojektant Emil Králíček byl zjevně inspirován architekturou Plečnikova Zacherlova paláce v centru Vídně, jak dokládá věžová nástavba na nároží ve tvaru mohutného tamburu i sochařská výzdoba na průčelí a v elegantní pasáži, již dnes známe pod jménem Rokoko a jež se napojuje na systém pasáží sousední Lucerny, jejíž druhá stavební etapa s průčelím do Štěpánské ulice probíhala rovněž v té době. Celý komplex byl však zcela dokončen až po skončení války a reprezentuje geometrickou secesi s modernou.
Další mohutná budova se dokončovala na nároží ulic Na Poříčí a Zlatnické. Jednalo se o hotel Imperial, vybudovaný Jaroslavem Benediktem ve stylu moderny podle projektu dnes už zcela zapomenutého architekta Jana Melky (ten se mimochodem o autorství projektu soudil, doplatil na tehdy běžnou praxi, kdy si stavitelé přivlastňovali i autorství architektonického řešení svých staveb). Budova to není nijak výjimečná, ale každému se jistě vybaví velmi nekonvenční interiér kavárny s keramickým obkladem stěn v orientálním stylu, navržený sochařem Josefem Drahoňovským. Ta patří po svém obnovení na konci devadesátých let opět k nejoblíbenějším v Praze.
Nezahálel ani Jan Kotěra. Spolu s přítelem Josefem Zaschem navrhl monumentální palác na Rašínově nábřeží ve stylu moderního klasicismu, který byl dokončen opět v roce 1914. Stavebníkem byl Všeobecný penzijní ústav. Zasche současně dohlížel i na dokončení další výrazné stavby, jež vyrostla na místě špalíčku středověkých domů uprostřed Senovážného náměstí opět v katastru Nového Města. Tentokrát byli investory cukrovarníci, kteří oslovili prominentního bavorského architekta Theodora Fischera, jenž byl autorem průčelí ve stylu neoklasicismu, s výraznou sochařskou dekorací slavného německého sochaře Franze Metznera. Půdorysné řešení bylo Zascheho dílem. Tato nepřehlédnutelná stavba byla naposledy sídlem zkrachovalé Investiční a poštovní banky. Dnes je prázdná, údajně v ní má být hotel. Zajímavostí budovy je propojení s Jindřišskou věží krytým mostem, což je motiv, který známe třeba z Obecního domu, obdobně napojeného na sousední Prašnou bránu. Celá stavba Cukerního paláce byla dokončena až na počátku války.
V roce 1914 byla také dokončen Mánesův most, vedoucí od Rudolfina na Klárov, ten nahradil dosluhující řetězovou lávku pro pěší. Most navrhl architekt Mečislav Petrů ve stylu moderny, ale též s několika kubistickými detaily, jak je patrné zejména na kašnách sochaře Emila Halmana. Mluvíme-li o českém fenoménu – architektonickém kubismu, pak nelze samozřejmě opomenout kolaudaci snad nejvýraznější stavby v tomto bizarním stylu – nárožního činžáku architekta Josefa Chochola v Neklanově ulici na Vyšehradě. Toto dílo důstojně završuje první kubistické období v české architektuře.
Výrazné stavby jsou dokončovány v roce 1914 také v moravské metropoli. Jde o díla Leopolda Bauera, Vladimíra Fischera, Roberta Kruga nebo Josefa Müllera. Pak už projektanty čekala jiná práce: návrhy opevnění, zákopů nebo bunkrů. I takovým stavbám mohli dát zajímavý vzhled, jak o tom svědčí vlastní pozorovací stanice těžkého dělostřelectva významného představitele meziválečné scény Kamila Roškota. To ale věru nebyl typ architektury, který by si přáli stavět…
Foto Ester Havlová, archív autora, Jiří Wagner
