Řím není jen Koloseum a Pantheon. Jsou tu i moderní stavby od architektů, o nichž jste možná nikdy neslyšeli
Zvažujete návštěvu Říma? Architekt Jan Bureš tu procházel mimo jiné originální, čistě římský stavební typ – tzv. palazzina, neobvyklé luxusní rezidence ze 40. až 60. let. Kde najít ta nejkrásnější a na co se dívat? O tom v dalším dílu volného seriálu Tip na architrip.
Jan Bureš , 27. 8. 2024
Hlavní město Itálie, téměř třímiliónová metropole Řím, přiláká každoročně až deset miliónů turistů. Obdivují tu pozůstatky římského impéria, renesanci i baroko. Jen málokdo sem ale míří za unikátním dědictvím poválečné architektury.
Palazzina a raketový nárůst Říma
Než se zaměříme na konkrétní tvůrce a jejich stavby, je důležité zmínit dvě klíčové informace. První je prudký nárůst obyvatelstva po roce 1871, kdy se Řím stal hlavním městem sjednocené Itálie. Obyvatelstvo tehdy činilo pouhých 226 000 lidí, ale do roku 1950 vzrostlo na téměř dva miliony. Město se tedy muselo rychle rozrůst, což vyvolalo potřebu intenzivní výstavby.
Druhým fenoménem je specifický stavební typ zvaný palazzina. Tento čistě římský typ bytové stavby, v překladu „malý palác,“ byl oficiálně zaveden v roce 1934 při aktualizaci regulačního plánu města, ale první palazziny se objevily již na počátku 20. století. Jedná se o solitérní bytovou stavbu s přibližně osmi luxusními byty, obvykle dvěma na patro.
Palazzina se stala kompromisem pro nově příchozí vyšší střední třídu, která chtěla vyjádřit svůj sociální status, ale nemohla si dovolit vilu na vlastním pozemku. Jelikož se jednalo o luxusní bydlení, byl kladen důraz na jeho architektonické zpracování, a proto se palazziny staly oblíbeným typem zakázky pro římské architekty.
Luigi Moretti (1906-1973)
S architektem Luigim Morettim jste se možná již setkali. Jeho tvůrčí kariéra je s Římem hluboce propojená, dokonce žil celý život v bytě, kde se narodil. Již ve 30. letech se proslavil návrhem Fora Mussolini, kde ukázal svou schopnost propojit tradici s moderní architekturou.
Po válce byl Moretti krátce uvězněn kvůli obvinění z kolaborace s fašismem, ale po propuštění jeho kariéra nabrala na obrátkách a pokračovala až do jeho smrti. V letech 1950-1953 vydával časopis Prostor, věnovaný vztahu umění a architektury, a v roce 1957 založil Institut pro matematický a operační výzkum aplikovaný v architektuře, čímž položil základy parametrické architektury. Významně se také podílel na novém územním plánu Říma z roku 1962.
Mezi jeho tři klíčové římské palazziny patří Palazzina della Cooperativa Astrea (1947-1951), která se vyznačuje odklonem od racionalismu k větší kompoziční a konstrukční volnosti. Dále dnes již kánonická Casa Il Girasole (1947-1950), někdy považovaná za první postmoderní stavbu, s rozdvojenou fasádou vytvářející iluzi dvou budov a s nevšedními detaily ve vstupním lobby, a nakonec Pallazina San Maurizio (1962-1965), která zaujme svými vystupujícími organicky tvarovanými betonovými lodžiemi a originálními detaily v interiéru, například nezvykle tvarovanými římsami či neobvyklým zábradlím.
Ugo Luccichenti (1899-1976)
Druhým architektem, jehož kariéra je úzce spjata s Římem, je u nás prakticky neznámý Ugo Luccichenti. Během své třicetileté kariéry (1930-1960) se věnoval výhradně návrhům palazzin v Římě, což umožňuje sledovat jeho architektonický vývoj od racionalismu 30. let až po volnější formy poválečného modernismu.
Luccichenti byl silně ovlivněn Le Corbusierem, jehož principy rozvinul vlastním a zcela originálním způsobem. Dokázal najít rovnováhu mezi požadavky klientů a svým architektonickým výzkumem a experimentem s konstrukcemi. Zpočátku se mu velmi dařilo díky osobní známosti s ředitelem SGI, největší developerské společnosti v Římě, pro kterou realizoval několik projektů palazzin.
Tato spolupráce skončila realizací Hotelu Hilton (1961-1963), který byl postaven na místě veřejného parku Monte Mario. Kontroverze spojená s tímto projektem, probíhající již od roku 1954, vedla ke ztrátě jeho profesní pověsti a zastavení velkých zakázek. Ugo se poté stáhl do ústraní a věnoval se menším projektům, zejména stavbám vil. Vrchol jeho tvorby však představují palazziny z období 30.-50. let, z nichž mnohé najdete ve čtvrtích Parioli a Balduina.
Vincenzo Monaco (1911-1969) a Amadeo Luccichenti (1907-1963)
Dalšími tvůrci je architektonické duo Vincenza Monaca a Amadeo Luccichentiho, mladšího bratra Uga. Ti se seznámili během studií na římské fakultě architektury a v roce 1937 společně založili vlastní ateliér. Amadeo byl kromě architektonického talentu známý i svým charismatem a společenskými schopnostmi, což dvojici přinášelo lukrativní zakázky. Prvním realizovaným projektem byla vila pro rodinu Petacci, kterou získali díky Amadeově známosti s Clarou Petacci, přímou společnicí Benita Mussoliniho.
Nejznámějšími díly této dvojice jsou palazziny z období 40. až 60. let. I zde lze nalézt silný vliv Le Corbusiera, který originálně přizpůsobili místu a kontextu. Většina z nich se také nachází v římské čtvrti Parioli, ale další jsou rozesety po celém městě. Duo si udrželo přísun významných zakázek až do konce kariéry, kdy se ještě na konci 50. let podíleli na návrhu terminálu římského letiště a olympijské vesnice pro olympiádu v roce 1960.
Venturino Ventura (1910-1991)
Pokud uvažujeme o Luigim Morettim jako o architektovi, který mistrovsky propojuje tradici s modernou, a o Ugu Luccichentim či dvojici Monaco & Luccichenti jako o architektech částečně vycházejících z Le Corbusiera, pak Venturino Ventura představuje zcela odlišný fenomén - solitér a samorost, který se vymyká jakémukoli pokusu o zařazení jeho díla do širších souvislostí.
Venturino Ventura je záhadnou postavou, o jehož životě víme jen velmi málo. Vystudoval architekturu v Římě a v roce 1938 vyhrál soutěž na věž pro fašistickou stranu na výstavišti v Neapoli. Kvůli rasovým zákonům byl však nucen v letech 1941-42 pro svůj židovský původ odejít do ústraní v Chieti. Po návratu zpět do Říma, kde zakládá vlastní ateliér, pracoval pouze pro soukromé klienty a zcela se distancoval od akademických diskusí.
Více k tématu
Ventura zanechal v Římě několik originálních palazzin, především z 50. a 60. let, které se nacházejí zejména na ulici Via Ciro Menotti ve čtvrti Vittoria. Každá z těchto staveb je naprosto odlišná a dokazuje, že Venturu nelze zařadit do žádného architektonického směru ani skupiny. Jeho práce se vyznačuje mimořádnou volností, konstrukční odvahou a unikátním tvaroslovím. Tato nespoutaná tvořivost činí z jeho staveb jedinečné architektonické výtvory, které nelze jednoduše popsat slovy.
Všechny z těchto staveb si můžete vcelku jednoduše prohlédnout z exteriéru, či nahlédnout do vstupních prostor přes dveře či z vnitřního dvora. Většina z nich se nachází v širším centru Říma a často jich najdete hned několik na jednom místě jako například ve čtvri Parioli, takže zvládnete hned „několik much jednou ranou“. Někdy se cesta může protáhnout v delší procházku, ale stojí to za to. Vlastně při cestě stačí mít celou dobu hlavu vztyčenou a nechat se volně unášet šarmem a elegancí těchto novodobých římských paláců bydlení. A věřte mi, že skoro každý dům má architektonicky co nabídnout.
