Renzo Piano

Prostor, tvar a povrch v díle vybraného současného architekta - Renzo Piano seminární práce SAT | Současná architektonická tvorba FA ČVUT v Praze

Stanislav Bažant Pavel Borůvka SAT 2011/2012

odborný garant předmětu | doc. Ing. arch. Petr Vorlík PhD.

1. Život

Piano se narodil v Janově v Itálii roku 1937. Jeho otec i jiní rodinní příslušníci byli úspěšnými stavebními podnikateli. Piano studoval na polytechnice v Miláně, kterou dokončil v roce 1964 a začal pracovat na experimentálních lehkých strukturách. Mezi lety 1965 a 1970 spolupracoval s Luisem Kahnem. Poté pracoval v letech 1971 až 1978 s Richardem Rogersem jejichž nejznámější společnou realizací je Centre Georges Pompidou. Dále působil s inženýrem Peterem Ricem, který zásadně ovlivnil Pianův pohled na konstrukci a strukturální systémy. Roku 1981 Piano založil „Renzo Piano Building Workshop“ který dnes zaměstnává kolem stovky lidí a má kancelář v Paříži a Janově. Renzo Piano je držitelem několika prestižních ocenění včetně AIA Gold Medal, Kyoto Prize, Sonning Prize a nejznámější Pritzker Architecture Prize (1998).

2. Dílo

Pianova práce zahrnuje velmi široký rozptyl staveb. Mezi nimi například bytové komplexy, ve své době největší letištní terminál postavený na umělém ostrově v Osacké zátoce v Japonsku, konverze továrny v Turíně v multifunkční areál, fotbalový stadion v Bari, urbanistické projekty jako jsou přestavba Janovského přístavu nebo Potsdamer Platz v Berlíně. Piano je rovněž autorem velkého množství muzeí čí jiných výstavních a galerijních prostorů. Jeho práce nezůstává pouze na architektonickém poli, je autorem několika vlastních prototypů plachetnic.

3. Charakteristika díla

3.1. „Piano style“

V díle Renza Piana je možné vysledovat řadu společných jmenovatelů, v jeho případě však není na místě hovořit o určitém, jednotném stylu, on sám se na toto téma vyjadřuje následovně:

„Style is like a golden cage that you lock yourself into. … I don’t like the word “style”, but coherence is definitely something I seek.“1

Paradoxně onou „soudržností“ v Pianově díle je snaha objevovat nové. Nikoliv však za účelem být originální, ale za účelem přicházet k jednotlivým projektům s čistou hlavou, nesvázán „stylem“, otevřený k nalezení nejlepšího řešení pro danou stavbu na specifickém místě. Jednotné tedy nejsou výsledky jeho tvorby, ale způsob, jakým přistupuje k práci a k projektům. Na jedné straně respekt k tradici, na straně druhé touha objevovat a experimentovat s novým – oba tyto póly je možné vysledovat ve většině jeho staveb, oba v perfektní syntéze.

Již od počátku své tvorby o sobě Piano hovoří jako o staviteli. Vztah k budování vychází nepochybně z jeho rodinného prostředí, kde již jako malý chlapec obdivoval svého otce při budování staveb z „ničeho“, stejným způsobem získal vztah k řemeslné práci. Tento vztah se ještě prohloubil díky Franco Albinimu, který byl Pianův první zaměstnavatel. Detail, řemeslná dovednost a redukce konstrukce na minimum jsou charakteristické znaky Albiniho díla, jež se zcela jistě objevují i v Pianově tvorbě. Jaké jsou tedy stavby Renza Piana? Jsou originální, ale nejsou revoluční ani vizuálně šokující (výjimkou je snad jen Centre Pompidou). Jsou vždy elegantní, nikdy arogantní, bez zbytečné symboliky. Jeho řešení jsou výsledkem analýzy a výzkumu a jsou co nejlepšími praktickými odpověďmi na daný problém. Někdy jsou to řešení esteticky velmi vzrušující nebo zvláštní.2 Klíčovými elementy jsou jednoznačně přírodní světlo, transparentnost, lehkost, a pokud to podmínky dovolí - náměstí (piazza) či jiný shromažďovací prostor před objektem.

Až tvořivou posedlostí by se dala nazvat Pianova snaha přicházet s novým a kvalitnějším řešením architektonických detailů. Dobře je to patrné na jeho galeriích – způsob, jakým dostává denní světlo do výstavních prostorů je vždy řešen inovativně, Piano se neopakuje. Typická je pro něj i intenzivní mezioborová spolupráce s inženýry, statiky, zahradními architekty.

3.2. Boj s gravitací

„I like lightness, it doesn't mean that I hate heaviness. I have been always seduced by lightness.“ 3

Pocit lehkosti je bezpochyby společným jmenovatelem většiny Pianových staveb. Stejně tak ale i druhý význam slova „lightness“ - světlost. V případě jeho realizací spíše účelná hra se světlem - použití a vedení světla vhodným způsobem buď zvýrazňujícím, nebo většinou přímo tvořícím primární dojem ze stavby.

Zejména v případě galerií ale není světlo prostředkem k vytvoření efektního dojmu ze stavby samé, ale vždy je na prvním místě velmi pečlivý výzkum, jehož výsledkem jsou optimální světelné podmínky pro konzervaci a prezentaci vzácných exponátů.4

Světelný dojem a dojem lehkosti spolu úzce souvisí. Myslím, že o lehkost se Piano cíleně snaží a realizací tvářící se mohutně u něj najdeme velmi málo. Jeho konstrukce jsou svěží, neklidné, citlivé k prostředí a v praxi fungující.

„...by the way that is what architects do, they spend their entire life with this unreasonable idea that you can fight against gravity“5

1 Philip Jodidio, Renzo Piano Building Workshop 1966-2005, Taschen, 2005, str. 6 2 Colin Amery, The Architecture of Renzo Piano - A Triumph of Continuing Creativity, The Hyatt Foundation, 1998 – stať napsaná u příležitosti předání Pritzkerovy ceny 3 URL: <http://www.taschen.com/pages/en/community/video/17737.renzo_piano.htm> - rozhovor s R. Pianem 4 URL: <http://rpbw.com/> – Autorský popis projektu Menil Collection Museum 5 URL: <http://www.taschen.com/pages/en/community/video/17737.renzo_piano.htm> - rozhovor s R. Pianem

Pokračování na další straně.

3.3. Prostor

„Architecture is an art, it uses technique to generate an emotion, and it does so with its own specific language, made up of space, proportions, light and materials – for an architect, matter is like sound for a musician or words for a poet. There is one theme that is very important for me: lightness (and obviously not in reference only to the physical mass of objects). At the time of my early works, it was a game, a rather naive challenge of shapeless spaces and weightless structures. Later, this became my way of being an architect. In my architecture, I try to use immaterial elements like transparency, lightness, and the vibration of the light. I believe that they are as much a part of the composition as the shapes and volumes.” 6

“I always thought I wanted to be a builder or an engineer. Rather than building heavy things out of brick and sand like my father, I wanted to make light things. In a childish way, it was my taste for challenge and contradiction that emerged. Imagine something extremely light that nonetheless holds up, like a game where you keep removing pieces until the structure collapses.” 7

Oba citáty výborně charakterizují Pianovy stavby, přestože hovoří o záměru / cíli, kterého se snaží vždy dosáhnout, nutno architektovi uznat, že se mu daří přenést myšlenky do výsledné realizace. Takto kvalitní výsledky by nebyly možné bez intenzivních technických znalostí dostupných konstrukcí. Právě hluboká znalost materiálů umožňuje Pianovi dosahovat vytčených cílů. Dalším charakteristickým znakem prostorů ve stavbách Renza Piana je intenzivní kontakt s exteriérem, především přízemní části budov do sebe nechávají vplout venkovní prostředí. Obzvláště jeho „výškové“ budovy se jakoby vznášejí nad zemským povrchem. Podíváme-li se na skici a výkresy Renza Piana, jsou na první pohled zřetelné prvky, jimiž se zabývá a jež jsou pro něj stěžejní – je to především člověk, který se na obrázcích objevuje a pro kterého jsou stavby primárně navrhnuté. Dále je to světlo, kterým se vždy důkladně zabývá, preferuje světlo přirozené, které je vždy zkoumáno s ohledem na denní dobu a roční období. Neopomíná ale ani světlo umělé.

Prostor související se stavbou není pro Piana jen uvnitř, mezi zdmi objektu. Velký důraz je kladen na veřejná prostranství, místo pro setkávání lidí. Jednou z největších kladů, díky kterým s R. Rogersem vyhráli soutěž na stavbu Centre Pompidou, byl právě veřejný prostor před galerií. Zatímco většina ostatních soutěžních návrhů počítala se zastavěním celé parcely, vítězný návrh „obětoval“ velkou část pozemku, kterou proměnil v jeden z nejoblíbenějších prostorů pro setkávání v Paříži.

V úvodu jsme hovořili o jednotném přístupu k navrhování, který jde napříč celou jeho tvorbou. Dalším charakteristickým znakem v jeho práci (ve fázi návrhu) je tvorba fyzických modelů již od první fáze studie. V ateliéru R. Piana je zaměstnána celá řada specialistů – modelářů. Myslím, že potřeba kontinuálního ověřování návrhu formou fyzických modelů předznamenává kvalitní výsledný prostor, nikoliv jen design či dobře vypadající půdorys.

3.4. Tvar

Pianova tvorba je velmi kontextuální, hlavním zdrojem jeho inspirace je především okolí budoucí stavby. Jeho technické znalosti konstrukčních principů a materiálů mu umožňuje poměrně věrně a přesně přenést tvarový koncept do výsledné realizace. Mezi jeho realizacemi lze vysledovat dvě tendence – v městském, zastavěném prostředí je většina jeho staveb ortogonálních (Menil Collection, Beyeler Foundation, …), v nezastavěných lokalitách s dochovaným přírodním rázem dovede být velmi organický. Tvarově různorodá je převážně vnější fasáda, forma. Dispoziční řešení často zůstává i u organických staveb ortogonální, praktické. Renzo Piano není sochař, odkud tedy bere inspiraci pro své tvarově netradiční stavby? Je to vždy okolí navrhované stavby a nejvhodnější technické řešení zaručující kvalitní vnitřní prostředí. Jako dobrý příklad poslouží Jean-Marie Tjibaou cultural centre (Nouméa, New Caledonia, 1991 – 1998), kde jako inspirace posloužily místní stromy a tradiční příbytky. Výsledný tvar však není pouze formální napodobenina, primární funkcí je odclonění velmi silných větrů, jejich tvar podporuje komínový efekt odvádějící horký vzduch a zaručuje ideální světelné podmínky v areálu. Příroda posloužila Pianovi jako inspirační zdroj již mnohokrát i při navrhování konstrukčních detailů.

3.5. Povrch

Dalo by se s nadsázkou říct, že na svých realizacích použil již všechny myslitelné stavební materiály společně s širokou paletou konstrukčních principů. Od high-tech výrobků, až k tradičním materiálům jako je místní dřevo, nebo kámen použitý u Padre Pio Pilgrimage Church. Tento tradiční materiál dokáže použít, dnes velmi neobvykle. V kostele je kámen hlavním nosným prvkem v padesátimetrovém oblouku – nejdelším jaký kdy byl z tohoto materiálu postaven. Výsledkem je stavba, která působí neuvěřitelně lehkým dojmem. Snaha dostat materiály a konstrukční řešení na jejich limity je hnací silou Pianových workshopů. Velmi častým prvkem v Pianových stavbách je voda, v rozhovoru s Fulvio Iracem se o ni vyjadřuje takto:

"Above all else, water has an immediate, instinctive beauty; it has a universal expressive merit: it is a material that transmits vibrations, redoubles images, restores the complexity of vision. Water has the gift of making everything vibrant, and in architecture, as in music, the vibrato is very important. In music, vibrato is the art of making instruments play in a certain way, perhaps by delaying the one in relation to the other, so that the one almost becomes an echo of the other. In architecture, I would call the vibrato texture; it is an important element because it connects with my fixed idea that architecture is made up of pieces. Naturally, the pieces do not make up an incoherent architecture, but rather an organism in which we recognize the individual parts. The way the pieces fit together, how they join and add on to one another, all this gives a texture to architecture."8

Piano zároveň nazírá na vodu jako na něco, co „spojuje“, protože voda je „stejná všude na světě“. „The water is an element that connects, that keeps things together, and if you grew up on that, every time you find, you feel at home. … Water is a connective that links the world, a sort of gigantic network. Today, virtual connections are called networks, but we have always been in a network, we have been so, for thousands of years, by means of water. Because of this, almost every one of my projects has water in it: and when it is not there, I make the effort to put it in.” 9

6, 7 Philip Jodidio, Renzo Piano Building Workshop 1966-2005, Taschen, 2005, str.6 8, 9 Fulvio Irace, Renzo Piano – Visible Cities, TriennaleElecta, 2007, str.8

Pokračování na další straně.

4. Realizace

Rozsah realizací Renza Piana je obrovský, pro nastínění jeho díla vybíráme několik nejznámějších muzeí (galerií), na kterých je možné sledovat výše popsané principy.

His elegant, perfectly illuminated exhibition spaces are free of a signature look. In Piano’s words, “Museums are beyond space and time: they are metaphysical. I can’t be trapped in a style.”10

4.1. Centre Georges Pompidou Paříž, Francie, (1971 – 1977)

Ve spolupráci s Richardem Rogersem vyhrál Renzo Piano, tehdy ještě jako neznámý architekt, soutěž na kulturní centrum Paříže. Jejich návrh byl v mnoha směrech jiný a revoluční. Jedním z hlavních aspektů, který jim přinesl vítězství, bylo ponechání poloviny parcely nezastavěné, volné pro shromažďování lidí. Ale nejenom „náměstí“ před budovou je veřejným prostorem, je jím i velká část fasády, která je bezplatně přístupná návštěvníkům. Silným aspektem je rovněž plně variabilní půdorys, kterého bylo dosaženo přesunutí technického zařízení na vnější plášť budovy.

Interestingly Piano gets very annoyed if the Pompidou Centre is described as High Tech. Instead he sees it as a parody of the technological obsessions of our times.11

Centre Pompidou zaujímá v díle Renza Piana zvláštní místo, v některých ohledech je onou výjimkou potvrzující pravidlo. Na rozdíl od jeho dalších realizací postrádá eleganci a klid. Sám Renzo Piano přiznává, že budova není „krásná“, ale je „živá“, což dokazuje více než 30 let od svého vzniku.

4.2. Menil collection Houston, Texas, USA , (1982 – 1987)

Není pochyb o tom, že chronologicky následující stavba pro umění po Pařížském Pompidou je serióznější a modernější. Je to jedna z nejlepších a nejoriginálnějších muzejních budov v Americe. Zadáním bylo poskytnout měnící se přirozené osvětlení a přitom zajistit aby umělecká díla byla náležitě chráněna a zabezpečena. Piano s Peterem Ricem navrhli velké lamely formující vzhled střechy, které svým tvarem stíní Texaské slunce a do galerie pouští vhodné rozptýlené světlo. Je to právě světlo, které vždy fascinovalo Piana. On mu říká „an element of construction that is not touchable“12 a bravurně ho používá jako zásadní prvek své architektury.

4.3. Beyler foundation Reihen, Švýcarsko, (1991 – 1997)

Další Renzovo mistrovské cvičení na téma přirozené denní světlo. Tato 130 metrů dlouhá budova volně přechází z interiéru přes vodní plochu do anglického parku. Zastřešení tvoří 864 transparentních slunečních lamel, zde opět navrženo na míru do posledního detailu. Galerie se nachází podél rušné komunikace, kterou cloní fasáda z těžkého kamene kontrastující se zbytkem lehkých a transparentních konstrukcí. Bílé stěny, světlá dubová podlaha a měkké denní světlo vytváří ideální místo pro sbírky moderního umění. Klid a až jakási posvátnost je téměř antitezí proti rušnému a světskému Pompidou.

Zde se nabízí zajímavé porovnání s Guggenheimovým muzeem v Bilbao od Franka Gehryho, které bylo dokončeno ve stejném roce. Philip Jodidio v monografii Renza Piana se k tomu vyjadřuje takto: „Where it comes to showing fine works of art in an environment that places them in their best light in every sense of the word, there can be no doubt that the Beyeler Foundation is a far better instrument than Gehry’s sculptural fantasy. Rather than seeking to express his own artistic ambitions, Renzo Piano has wisely chosen to reflect the wishes of his client and to honor the art works the Beyeler Foundation contains.“13

4.4. Nasher sculpture center Dallas, Texas, USA, (1999 – 2003)

Interiér muzea je rozdělen do pěti identických výstavních síní oddělených stěnami obloženými travertinem. Mezi těmito masivními stěnami je skleněná střecha se zastíněním propouštějícím světlo pouze ze severní strany. Nově navržený detail je další Pianovou variantou střešního stínění propouštějící vhodné světlo k vystaveným exponátům. Tentokrát nejsou použity velké lamely, ale struktura přesně tvarovaných hliníkových odlitků. Je to podobný princip v mnohem menším měřítku. V kontrastu s okolní zástavbou Dallasu má galerie i park příjemné lidské měřítko. Přiléhající park je součástí galerie a dalším výstavním prostorem pro umělecká díla. Park je mírně utopen pod úroveň okolních ulic a parkovišť a dotváří tak půvabný pocit oázy mezi mrakodrapy.14

4.5. Zentrum Paul Klee Bern, Švýcarsko, (1999 – 2005)

Multifunční Zentrum Paul Klee obsahuje prostory pro stálou sbírku, dočasné výstavy a také koncertní halu. Budova je tvořena třemi „kopci“ ze skla a oceli. Každý z kopců plní jinou funkci, a sleduje život umělce, který byl nejen malíř, ale i hudebník a básník. Nesporně největší inspirací pro mírné křivky budov byla okolní kopcovitá krajina což dokládají i autorovy skici.

Na rozdíl od většiny Pianových realizací zde ve výstavních prostorech není využito denního světla. Klee použil pro své obrazy techniky které jsou obzvlášť náchylné. K dosažení požadované nízké úrovně světla je použito kombinace přímého a nepřímého rozptýleného umělého osvětlení, které se reguluje mnohem jednodušeji než přirodní.15 Kvalita osvětlení je, jak je u Piana zvykem, výtečná a svůj um práce s přirozeným světlem nám Piano ukázal u ostatních částí centra. Západní fasáda objektu propouští měkké denní světlo skrz systém průsvitného stínění. 10 Victoria Newhouse v předmluvě v knize Museums, str. 9 11, 12 Colin Amery, The Architecture of Renzo Piano - A Triumph of Continuing Creativity, The Hyatt Foundation, 1998 – stať napsaná u příležitosti předání Pritzkerovy ceny 13 Philip Jodidio, Renzo Piano Building Workshop 1966-2005, Taschen, 2005, str. 321 14 Renzo Piano, On Tour With Rnezo Piano, Phaidon, 2004 15 Incontroluce, (International biannual magazineon the culture of light), říjen 2005, str. 34

Dokončení na další straně.

5. Zdroje, literatura

Philip Jodidio, Renzo Piano Building Workshop 1966-2005, Taschen, 2005 Peter Buchanan, Renzo Piano Building Workshop complete works, volume 1-4, Phaidon Fulvio Irace, Renzo Piano – Visible Cities, TriennaleElecta, 2007 Renzo Piano, On Tour With Rnezo Piano, Phaidon, 2004 Victoria Newhouse, Renzo Piano Museums, The Monacelli Press, 2007 Peter Gössel, Gabriele Leuthäuserová, Architektura 20. století, Taschen, 2006 Colin Amery, The Architecture of Renzo Piano - A Triumph of Continuing Creativity, The Hyatt Foundation, 1998 – stať napsaná u příležitosti předání Pritzkerovy ceny Incontroluce, (International biannual magazineon the culture of light), říjen 2005, str. 34 URL: <http://rpbw.com/> URL: <http://www.taschen.com/pages/en/community/video/17737.renzo_piano.htm> - rozhovor s R. Pianem URL: <http://rpbw.com/> člen týmu Renzo Piano Building Workshop - Ing. arch. Jan Stáhala