Renesanční město moderní architektury
Pojďme se dnes podívat do Litomyšle, menšího města v Pardubickém kraji na hranicích Čech a Moravy. To proslulo nejen množstvím cenných historických památek v čele s nádherným renesančním náměstím a samozřejmě zámkem, zařazeným na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, ale také nebývalým množstvím kvalitní soudobé architektury. Nad tím, jak je možné, že se právě tam zrodil pojem „litomyšlský zázrak,“ se totiž zamýšlí kniha, která vyšla na podzim.
Zdeněk Lukeš , 10. 12. 2014
Jmenuje se Litomyšl – renesanční město moderní architektury a její autor Petr Volf v ní představuje několik desítek urbanistických projektů, rekonstrukcí starších objektů i novostaveb, ale také osobnosti, které celý proces nastartovaly a jež se na něm podílely. Není to zdaleka první publikace na toto téma, připomínám třeba starší práce Litomyšl a soudobá architektura nebo Litomyšl na prahu třetího tisíciletí, ale je zatím nejucelenějším přehledem, co tu až do letošního roku vzniklo.
Jedním z důležitých rozhodnutí radnice, vedené po léta starostou Miroslavem Brýdlem, bylo vytvoření funkce městského architekta, resp. architektky, jíž se stala absolventka brněnské techniky Zdeňka Vydrová (1958). Ta se dokázala obklopit schopnými projektanty z obou center – Prahy i Brna, což bylo důležité. Vznikla tak jakási soutěž architektů obou metropolí, kteří mohli poprvé porovnávat své práce v jediné neutrální lokalitě, neboť dosud vládli jen ve svých regionech. Za podstatné ale považuji, že se od počátku – na rozdíl od dalších míst – systematicky pracovalo na úpravách veřejných prostranství, což je téma jinde dlouho zanedbávané.
Jedním z prvních počinů byla v devadesátých letech rekonstrukce Portmonea – tedy domku, který osobitě vymaloval Josef Váchal. Autorem byl Mikuláš Hulec, jenž pak ještě upravil objekty u zámku pro nově založenou restaurátorskou školu (dnes Fakulta restaurování Univerzity Pardubice), jejíž novou dominantou se stala nově dokončená věž. Následovala citlivá úprava veřejných prostranství, jako je Smetanovo náměstí (Zdeňka Vydrová), nábřeží říčky Loučná (Josef Pleskot), Klášterní zahrady (Václav Babka, Radek Květ a Zdeněk Sendler) nebo plochy u děkanského kostela s jezdeckými schody, či kouzelné Toulovcovo náměstí (Aleš Burian a Gustav Křivinka). V poslední době přibyl i předzámecký prostor Pleskotova ateliéru a nové úpravy vodního systému v zámeckém parku, který navrhli architekti studia HŠH.
Souběžně probíhaly i rekonstrukční práce na nejvýznamnějších památkách. Asi nejvýraznější jsou úpravy bývalého zámeckého pivovaru, v němž vzniklo nové kulturní a přednáškové centrum dle projektu Pleskotova ateliéru AP. Je to opět příklad zdařilé intervence soudobé tvorby, která se nebojí využít moderní materiály, současně ale projektant neustále myslí na celkové vyznění a soulad mezi starou architekturou a nově vloženými prvky. Je to samozřejmě i stálý souboj s památkáři, kteří bohužel někdy podle mého názoru zbytečně brzdí celý proces a nepovolí tvůrci dotáhnout ho do konce. Tady mám třeba na mysli dosud neprovedené Pleskotovy úpravy portálu informačního střediska. Obnovena byla piaristická kolej (Pleskot) a kostel (Marek Štěpán).
Další kapitolou jsou novostavby. Zmíním alespoň některé: minimalistický nový kostel církve bratrské Zdeňka Fránka, moderní školní areál dvojice Burian-Křivinka, domov mládeže od téže dvojice nebo asi nejkrásnější plavecký bazén na našem území od studia DRNH (konkurovat by mu mohl snad jen areál na Kraví Hoře v Brně stejných autorů), který jakoby přirozeně vyrůstá z terénu. Ale je tu i příjemné autobusové nádraží, sportovní stadion, letní koupaliště, malobytové domy a desítky dalších realizací, včetně několika docela pozoruhodných rodinných domů. A v těsné blízkosti Litomyšle i White Gallery – na naše poměry velkorysá výstavní síň v obci Osík od Jiřího Krejčíka a Martina Jandy. To je taková téměř japonská architektura, jež si získala renomé i skvělými výstavami, které se v ní konají. Psát by se dalo i o mnoha plastikách, které město zdobí (jen těch Olbramů Zoubků je tu na mé gusto trochu moc – na zámku, před zámkem, v parku, na hřbitově, na domech…). Tradici tu mají i sochařská sympózia, která se odehrávají přímo ve městě.
Já Litomyšl chápu jako obec, kde její vedení neusnulo na vavřínech a netěží pouze z historických tradic, nýbrž se snaží vytvořit příjemné zázemí nejen návštěvníkům, ale i svým obyvatelům. Umí se přitom vyhnout kýči a dovede si pohlídat i zdánlivě drobný detail. Petr Volf k tomu myslím velmi výstižně píše: „Litomyšl vyzařuje cosi, co jsme zvyklí nacházet při cestách po Rakousku, Švýcarsku nebo Nizozemsku. Je to nenápadný půvab vycházející z řádu věcí, které vnímáme okamžitě z dlažby, po níž chodíme, patníku, o nějž si opřeme bicykl, galerie, kam si zajdeme na výstavu, z cukrárny, kde nad dortem přemítáme o tom, co jsme viděli, z nedaleké zahrady, v níž si lehneme do trávy a posloucháme osvěžující zvuk fontány...“
Petr Volf: Litomyšl – renesanční město moderní architektury. A Renaissance Town of Modern Architecture. Grafická úprava Zdeněk Tuka. Vydalo město Litomyšl 2014, 273 stran, ISBN 978-80905821-1-8
Foto autor a z knihy: P. Polák, D. Židlický, P. Vopálka a T. Malý
A ještě pozvánka na tradiční předvánoční přednášku, kterou budu mít ve čtvrtek 11. prosince od 19 hodin v kubistické kavárně Grand Café Orient v domě U Černé Matky Boží na Ovocném trhu. Budu hovořit o moderní architektuře pražských Dejvic (www.grandcafeorient.cz).
