recenze knihy | Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur

název Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností

autoři Bárta, M., Kovář, M. a kolektiv

vydal Academia, Praha

rok 2011

počet stran 813

ISBN 978-80-200-2036-9

„Každá krize je ostatně koncem něčeho starého a začátkem něčeho nového…jen bude potom Evropa a zřejmě celý svět jiný a nikdo úplně netuší jaký. A je nutné doufat, že se celý obrat uskuteční pokud možno mírně a ne s následky společenských krizí první poloviny 20. století…“ Biolog a filosof S. Komárek, 2012

„…v době nepopiratelného úpadku či krize vzdělanosti…kdy nemalá část politických a podnikatelských elit stále častěji označuje…zejména humanitní vzdělání za ne-li zcela zbytečné, pak tedy alespoň >ne až tak důležité < a >společnosti fakticky mnoho [nebo přímo nic] nepřinášející <, mají právě humanitní vědci, stejně jako jejich kolegové z oboru přírodních věd, o ekonomech nemluvě, k současné podobě >světa na rozcestí < mnoho co říci.“ Egyptolog a archeolog M. Bárta, historik a bohemista M. Kovář, v recenzované publikaci ve Slově úvodem, s. 16; 2011

„Urozený, vzdělaný člověk není nářadí.“ Čínský myslitel Konfucius, asi 371-479 př.n.l.

Publikace „Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur“ s působivým rozsahem, přes 800 stran textu, s 30 kapitolami a úvodem, s 33 autory z akademické sféry vstoupila přes televizi, diskuse a webou síť do širšího povědomí veřejnosti. Jde o „sborník“ (omlouvám se editorům za tento výraz tak nevhodný pro aktuálně praktikované „vykazování“ vědecké práce) seskupující dílčí studie do pěti větších tematických bloků: Pravěk (s. 45 - 183), Starověk (185 - 294), Středověk a raný novověk (295 - 444), Novověk a nejnovější doba (445 - 634) a Člověk a přírodní prostředí (635 - 799). Publikace svědčí o naší pozdně moderní době, jak již samotnými zvolenými tématizacemi - „kolaps a regenerace“, úvahami o krizovosti, „konci západní civilizace“, tak neméně i snahou prokázat touto knihou užitečnost, praktičnost a potřebnost humanitního vzdělání. (srv. s.16)

V tom je něco velice symptomatického i sympatického. Symptomatického v tom smyslu, že autoři se sklání před vyslovenými i tušenými nároky ministerských institucí a požadovanou praktičností, užitečností humanitních věd a volí – podle vlastních slov - „aktuální, potřebné a užitečné“ téma „kolapsů a regenerací“. A zároveň je zde přítomno něco sympatického, neboť při dolování odpovědi na téma kolaps, tak z hloubi svých oborových specializací vynáší na světlo i to, co takovouto ministersky uchopenou potřebu „praktičnosti a užitečnosti“ dalece přesahuje, a nepochybně se stane pro „každého vnímavého čtenáře zážitkem“ (s. 800). A protože „vnímavý čtenář“ je dnes v „google generation“ sociologicky znejistělá kategorie z tradičního pojetí vzdělanosti, tak editoři vyjdou vstříc širokým záběrem témat a někteří i vědomě zvoleným dialogickým jazykem. (mj. M. Bárta, M. Kovář). A je to ku prospěchu publikace – sama konfrontace jazykových stylů sdělujících poznatky čtenáře zaujme. Je svědectvím doby. Autoři udělali maximum, aby fakticitu (od pravěku do našich dní) produkovanou akademickým výzkumem učinili stravitelnou, zajímavou - a jakkoli tato kniha má svoji odezvu, tak by si plastický mnohafacetový obraz kultury a civilizace, který nám nabídne – antropolog, etnolog, archeolog, egyptolog, arabista, islamista, slavistik a sinolog, numismatik, historik- mediavelista, latinoamerikanista a historik moderních dějin, přírodovědec, geofyzik a seismolog, geograf a kartograf , matematik, ekonom, ekolog, politolog a teolog - nepochybně právem zasloužil ještě širší publicitu.

V rozvoji civilizované společnosti nastává moment, kdy při realizaci svých možností působí zjevně ničivě a naráží na „hranice růstu“ a tím si vynucuje novou teoretickou reflexi – tak tomu bylo v době, kdy Oswald Spengler vydával Untergang des Abendland (1918-1924) a Mensch und die Technik (1931) - a je tomu tak i dnes. Spengler je znovu vydáván (nově máme dostupné i jeho překlady v českém jazyce) a témata kolapsu a krize, kultury a civilizace, Východu a Západu znovu ožívají. A to je tak závažné signum naší doby, že by si vyžádalo samostatnou studii. M. Bárta v první kapitole vymezující kolaps a regeneraci konstatuje: „Nastává doba, kdy bude třeba pojmenovávat fenomény a procesy jejich skutečnými jmény….Pokud se k tomu neodhodláme, není důvod pokoušet se měnit současný civilizační pesimismus. Nicméně úlohou vědy je, a zde opět vyvstává vysoká relevance právě humanitních věd, udělat vše proto, aby tomu tak nebylo.“(s. 43)

Recenzovaná publikace mohla navázat na předchozí titul „Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti.“ (Bárta, M., Pokorný, P.; Dokořán 2000) a vřadit se do proudu, který inicioval J.S. Tainter publikací „Kolapsy složitých civilizací“ již v roce 1988, či Huntingtonovy práce (Střet civilizací, angl. 1993 a další tituly). Nezahlédneme zde tematizace krizovosti v pracech filosofů K. Kosíka, M. Machovce, biologa a filosofa S. Komárka a dalších, o pracech evropských filosofů, kulturologů a teoretiků architektury (jedno jméno za všechny: Rappaport!) ani nehovoře. I v akademické obci platí staročeské přísloví: „Ježek sobě kadeřav.“

O kapitolách jako je „Rozdělení Československa“ či „Hrozba pro současnost i pro budoucnost: kolapsy veřejných rozpočtů na pokraji nového tisíciletí“ se jistě bude „ochotně a zaujatě“ diskutovat. Ale nemělo by nám proto uniknout téma, které publikace představuje jako celek – téma „ užitečnosti humanitních a přírodních věd“. To je dnes velké společenské téma a na tom, jak se s ním společnost a řídící elity vyrovnají, závisí perspektivy společnosti i každého z nás. Brutálnímu nároku praktičnosti úspěšně vzdoroval již „pragmatik“ Konfucius, odkáži na něj aspoň přes motto v záhlaví recenze. A změnil Čínu, jeho učení bylo a je přítomno v elementární kultuře všedního dne v císařské i komunistické Číně – a od minulého desítiletí se její představitelé začali znovu na Konfuciovo učení, po létech zatracování, odvolávat. Konfucius měl zřejmě velice odlišnou představu o tom, co je potřebné, užitečné než v jeho době aktuálně panující vrchnost. Vzdělání v „před-pozdněmoderních kulturách“ provázela v konečné instanci „rozumnost, která jemně rozumí“, požadavky na systém vzdělání v naší pozdně moderní době jsou této racionalitě vzdáleny- změnil se status kultury a tím i vzdělanosti. Na nezbytnou a pro někoho infantilní otázku „Proč?“ v publikaci nenajdeme odpověď, neboť s pojmy „kultura“ a „civilizace“se v publikaci sice zachází, ale nedefinují se, jsou jen součástí provozu úvah o kolapsech. Má smysl si připomenout, že ve strašné době „normalizace“po roce 1968, což byla sui generis doba kolapsu, se uvažovalo v kruzích komunistické moci o zavedení „píchaček“ na středních školách (a tak chtěla vrchnost disciplinovat učitele), o zásadním zásahu do výzkumu – zruší se výzkum, který bezprostředně nepřináší praktické výsledky („nemáme na to peníze“), výsledky se dovezou z SSSR (tam mají „vše“, ale „tam“ znali svůj sovětský svět lépe a jejich dobový vtip říkal: „ U nás je v principu vše, ale >na samom děle < ničevo !“) a ponechá se jen ten právě prakticky úspěšný výzkum. Logické že? A něco to připomíná. Tehdejší námitka proti devastačním záměrům -„potřebujeme široké spektrum výzkumu právě proto, že jsme malá země, abychom mohli inovace kvalifikovaně přijímat a nestaly se pro nás nesrozumitelnou >černou skříňkou<“ nevyhrála, jen vnitřně podlomený komunistický režim neměl již dost sil na prosazení „praktičnosti“(vyčerpal se stranicky motivovanými „normalizačními“ zásahy do osudu lidí ve všech vědních oborech).

Dokončení na další straně.

převzato z partnerského časopisu ARCH

Centralizovaná komunistická moc jen hlupácky a silou reagovala na tendence, které byly i jinde a které autory publikace „Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur“ souhlasně citovaný K.P. Liessmann identifikuje v základech současné pozdněmoderní kultury a civilizace „Západu“. Téma „ praktičnosti a užitečnosti“ se vrátilo a jeho nositelem není politický protivník, ale neméně bezohledný všudepřítomný loupežník, svědčí o nemoci, která je v základech pozdněmoderní kultury a civilizace. Protože „dnes je ekonomie >to jediné, o co jde <, jeví se každá krize jako ekonomická či finanční, podobně jako se ve středověku jevila každá krize jako náboženská“(S. Komárek). Jen ty spásné mantry v dnešní pokleslé pozdněmoderní kultuře neodříkávají z kazatelen teologové, ale z televizních obrazovek větší suveréni nad naším všedním dnem - ekonomové, finančníci, představitelé korporací a politici – mluvčí a prodavači „ekonomocentristického náboženství“. V civilizaci a kultuře probíhajících konzumních žní se ohlašuje přes odkrývání míry zadlužení, požadavky „šetření“ a nárok na „praktičnost“ humanitních oborů blížící se kolaps spotřebního mejdanu. Co vše se potom jeví jako balast? Vše, co bezprostředně neslouží praxi a aktuálnímu cíli – a nepřehlédněme, jak se „praxe“ a „cíl“ v takovéto kultuře uchopují utilitárně a svévolně! Proto k tomu tak snadno přistupuje „dobrovolné odtrhávání od vlastní tradice a její zpochybňování mnohem větší než třeba Čína po pádu mandžuské dynastie roku 1911…Doba internetová produkuje jeden z největších kulturních přeryvů, k nimž kdy v Evropě došlo-naposledy při pádu antické tradice“ (S. Komárek). Editoři recenzované publikace se připravili o možnost ukázat jak na tyto jevy, uvedu jeden příklad za všechny - na internetem prohlubované „odtržení vztahů od osobních kontaktů“ myšlenkově i realizacemi reagují přední „světoví“ architekti (Herzog&Meuron).

Co v publikaci chybí? Vzpomínám si na diskuzi s historikem R. Kvačkem (jedním z autorů recenzované publikace) a na jeho důkladnou a uvážlivou odpověď na otázku, do jaké míry lze z minulosti usuzovat na budoucnost, v publikaci chybí samo položení této otázky. Dále mi chybí, a přímo fatálně, pohled kulturologa, urbanisty a architekta. Sociální „vzestup, stagnace a pád“, krize, „kolapsy i regenerace“ jsou do architektury „vepsány“. A mnoha dalšími parametry než pouze nároky na „energii“, kterou impérium muselo získávat a vydávat ( s. 35-36; srv. totéž téma u pyramid), třeba již rozporem mezi skvělou architektonickou ideou římského kolosea a jeho méně kvalitním stavebním provedením atd. Budu provokovat skrytou citací: architektura může selhat ve své aspiraci, architektura může být ze své podstaty málo kritická (abych odkázal na jedno z témat skvělé publikace M. Mitášové ed.: „Oxymoron & pleonasmus. Texty kritické a projektivní architektury“. Praha 2011), ale „architektura nelže.“ Architektura vítězných bran, sloupů, chrámů, akvaduktů a cirků sjednocovala Římskou říši, středověká gotická katedrála vyžadovala spolupráci několika generací a upomínala na pevný řád hodnot křesťanského světa, vizuální rétorika baroka se prosadila a vtáhla do sebe výsledky zámořských kultur, viktoriánská gotika sjednocovala britské impérium, ve dvacátém století se hrdost a sebevědomí nastupující Brazilie petrifikovalo do nádherné moderní latinoamerické architektury, Rusko chce po rozpadu Sovětské svazu vidět svoji obnovenou státnost v architektuře a v přívalu inženýrsko-stavebních realizací a „totální urbanizace“ si klade otázku, zda existuje a zda má existovat něco takového jako „ruská architektura“, „vyrovnávání se s nedostatky moderny“ atd. Sociální vzestupy a pády, i „masky“ moci petrifikované do architektonických realizací lze „vyčíst“ a interpretovat.

Studie historika a teoretika architektury, stejně tak jako kulturologa, měly nalézt místo v recenzované publikaci – „a basta“! Architektura doplácí na to, že je nahlížena z pozice humanitních oborů jako „praktická“- architekt má za sebou nejen teoretické texty, ale především realizaci-stavbu, což mu představitelé humanitních oborů často závidí; teoretiky je architektura naopak chápána jako málo fundamentálně teoretická a „funkcionáři moci“ si při zařazování a při rozdělování do přehledných klasifikačních škatulek si už vůbec nejsou jisti kam architekturu zařadit. A přitom probíhající diskuze o přerozdělení výukových hodin mezi humanitními obory, jako jsou dějiny a teorie architektury, obory spjaté s památkovou péčí a disciplínami, jako je deskriptivní geometrie, statika, ateliérová výuka atd. je součást závažného tématu „praktičnosti a užitečnosti“ nejen humanitních věd, ale vědeckého provozu jako takového.

Bárta, M., Kovář, M. a kolektiv autorů: Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha, Academia 2011, 813 str., ISBN 978-80-200-2036-9

Oldřich J. Ševčík

převzato z partnerského časopisu ARCH