Rathouský & Franta: Nic na světě není svaté

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál? Co Vás povzbuzuje, nebo naopak demotivuje ve výuce studentů?

Luděk Rathouský: Já jsem se k učení dostal na základě rozhodnutí opustit postupně lukrativní práci ve filmovém průmyslu (pracoval jsem jako patinér) a raději se věnovat plně umění i za cenu malého výdělku. Nastoupil jsem na VŠUP v Praze na pozici externího asistenta. Zpočátku jsem práci na VŠUP spíše dotoval. Rozvíjel jsem projekt galerie 207. Je to malá ateliérová galerie, na kterou jsou navázané přednášky, kritika a kurátorská činnost. Tam jsem pracoval tři roky. Pak jsem uspěl v konkurzu na vedoucího Ateliéru malby na FaVU.

Jaký je Váš přístup k výuce studentů? Snažíte se je poučit, nebo je necháváte hledat vlastní cesty?

LR: My jim řekneme, že chceme jejich tvorbu - že chceme JE. To je pro ně ten nejtěžší moment přechodu z modelu přemýšlení střední školy na model myšlení na vysoké škole. Je to ten největší šok. Najednou nemají záchytné body, které můžou chytře kreativně zpracovat. Nedáváme jim úkoly. Je to na nich.

Jiří Franta: Učíme je formou diskuse. O všem se tady bavíme. My tu nejsme od toho, abychom předávali nějaké rady, ale pomocí komunikace docházíme k tomu výsledku. Zásadní je zde právě ta komunikace, která rozvíjí mě i je. Rozdávat úkoly je zde na nic. Tím, že student dostane nějaký úkol, umění se degraduje na řemeslo.

My se studentů jen ptáme a chceme, aby si oni vytvořili sebe - své JÁ.

LR: Také je podstatné, že využíváme pro výuku formu kruhu. To znamená, že neděláme osobní konzultace, protože mezi čtyřma očima se vytváří úplně jiný vztah. Ke studentovi přistupujeme s absolutní důvěrou. Když k nám někdo přijde a přinese třeba úplnou hovadinu, tak se nad tím snažíme pozastavit, přijít na to, proč to vzniklo a co to je. Mezi čtyřma očima by se mohlo stát, že si vás studenti omotají kolem prstu. V kolektivu už nemůžete tak lehce vytvářet nějakou pózu – v kruhu se prostě pozná, že si na něco hrajete.

Důležité u této formy výuky je, že se studenti učí sami od sebe navzájem.

JF: Přesně tak. Toto je hodně důležité. Studenti si utvářejí postoje. Začínají se komentovat navzájem, začínají si oponovat. Vnímají, kdo co vytváří, z čeho vychází, co sleduje. Musí si uvědomit, že nejsou na pustém ostrově, někde odříznutí, ale že je zde spousta vlivů a podmětů a spousta informací. Je to literatura, filmy, hudba, umění... všechno jde ruku v ruce právě v těchto diskuzích.

Máte v ateliéru stanovené nějaké mezníky, popřípadě pravidla?

LR: Součástí naši výuky je praxe. Snažíme se, aby ateliér fungoval tak, aby studenti měli co nejblíže k praxi. To znamená, že naším jazykem nejsou jen obrazy a jejich vytváření. Nejsou to jen umělecká díla, artefakty, videa, ale stejně důležitým médiem je výstava. To je hlavní komunikátor, kterým můžeme 'ohýbat prostor'.

Studenti si pořádají výstavy sami?

LR: Základ je to, že máme galerii tady v ateliéru, kterou si vedou právě studenti. To znamená, že si tady vyzkoušejí pohled i z druhé strany, tedy organizaci výstav a kurátorskou činnost. Na tom se člověk strašně moc naučí. Student získá představu o tom, jakým způsobem se dá prostor pojímat a pak může ty výstavy i sám připravovat.

Dost často používáme takové podobenství, že se 'nepotkává tělo s dílem'. To znamená, že něco jiného studenti říkají, jinak žijí a jinak pracují. Myslím si, že právě nalezení průniku těchto množin (mluvit-žít-tvořit) je důležitý moment pro to, aby člověk mohl být i po škole umělcem.

JF: Výstava je v tomto případě pro nás pedagogický nástroj. Kromě toho, že malují, tak to dílo musí umět také vystavit. To je padesát procent práce s dílem. Tím, že tento skutek zde udělají, mohou reflektovat svoji práci. Mohou se poučit, když vidí člověka, který je etablovaný, jak se vypořádá se stejným prostorem, jaký mají i oni. Můžou sledovat ty posuny. To, jak přemýšlí, to jak rozmisťuje v prostoru umělecké dílo a to, jak to celé nakonec vymyslí.

LR: Také je strašně důležité, aby se absolvent jako malíř uživil. Obraz jako komodita je strašně nebezpečná kombinace. Velmi rychle to svádí k různým návykům a zlozvykům a odvádí to pozornost od umění. Vede to k řemeslu a řemeslnému zpracování umění. To nepřináší nikdy nic dobrého.

Studenti jsou ve svém uvažování často starší, než pedagogové. Myslím tím v tradicionalismu, v touze po renesanci, v touze po obsažení světa,... . Je to taková snaha postihnout všechno strašně rychle a teď. Pak se chytají velkých témat, jako je smrt, bůh. Dost často se míjí. Jsou zde určité možnosti řemeslného zpracování znaku. V tom se to právě míjí s uměním - naučení se spojení znaku a mého těla. My jsme si tím také prošli.

Je důležité si uvědomit, co to umění vlastně je. Je to intelektuální výkon, kde člověk na základě poznání, dojde k nějakému zobrazování.

Leonardo da Vinci říkal: "Čím dál je umění od řemesla, tím je blíže umění". To řemeslo právě vede ke komoditě. K uzákonění té věci jako směnné hodnoty. Důležité je vznášet stále otázku: "Proč ten obraz dělat? Proč to nefotit? Proč to nedělat digitálně?". Snažíme se v člověku nalamovat takovou tu doktrínu, že umění je svaté. Není svaté. Jako není svatého v podstatě nic na světě. Malířství je tradiční umění a je potřeba neustále přehodnocovat, jestli už nejde jen o interpretaci, jestli to je skutečně původní tvorba.

Snažíte se studenty přimět k tomu, aby byli inovativní?

LR: Podle toho, co znamená inovativní. Já si myslím, že je strašně důležitý způsob myšlení. Nevím, jestli vlastně může být myšlení inovativní. Spíše může student dosahovat nečekaných a neotřelých kombinací, nečekaných úhlů pohledu. To ano. Ono to slovo inovativní může zavádět také k používání různých materiálů, například různých lesklých fólií a podobně, což není úplně ideální.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

LR: Velmi oblíbený je pro mne ten Leonardo, protože on je takové zaklínadlo staromilců, tradicionalistů a obhájců malby. Sám jejich idol tak dodává důkaz určitého koncepčního přemýšlení, jakým způsobem má umělec přistupovat k malbě.

JF: Ale důležitý je tady i kontext.

LR: To s tím souvisí. Neexistuje obraz, který by fungoval sám za sebe. Vždy je v nějakém kontextu. Kdy a proč vzniknul jsou informace, které jsou součástí toho díla.

Jako frázi bych možná uvedl, co často říkám: "Dělat víc". Že je toho málo, že člověk musí dělat víc.

JF: Během tvorby, když chce člověk udělat jeden obraz, tak jich třeba namaluje nejdřív dvacet. Pak až se k tomu dostane.

LR: To je pravda. Jsou různé přístupy k tvorbě. Někdo to prostě intelektuálně vymyslí a pak to hned napoprvé udělá na čisto. A někdo se k těm věcem musí prostě promalovat. Ale není to o formě - není to trénink techniky, ale intelektuální posun.

JF: Tady je opravdu důležitý ten mentální rozvoj. Zásadní je otázka: "Proč?"

Jak vnímáte pojem talent?

LR: Já nevím, co to talent je. Teď nedávno jsem slyšel v rádiu nějakého profesora hudby, který říkal, že talent je kombinací absolutního sluchu, píle a dokonalé intonace, kde píle je to nejdůležitější. Tak jsem přemýšlel, jestli bych na tuto otázku dovedl odpovědět. Neuměl bych to.

V době mých studií kolem nás bylo hodně talentovaných lidí, ale dnes o nich neslyšíme. Taky kolem nás bylo hodně pracovitých lidí a také o nich dnes neslyšíme. Ale byly tu také naopak lidé nevýrazní, o kterých dnes slyšíme. Talent možná znamená, že jde někomu něco více než druhým - v něčem je převyšuje.

JF: Talent se skládá ze spousty střípků, které my ani nedovedeme popsat. Tím, jak se otevřela média a široká škála možností, je těch střípků talentu strašně moc.

LR: Já vkládám naděje do energie - když má člověk určitý zájem. Talent by mohl znamenat právě tento enormní zájem, kdy o něco člověk usiluje.

JF: Dá se i říci, že je to takový motor. Ale prověří to čas. Spousta lidí kteří jsou talentovaní často odpadnou, protože to mají strašně snadné.

LR: Slovo 'talent' před studenty vůbec nepoužívám a nemám pro tuto otázku ještě úplně nalezenou odpověď. Až budu starý, tak to budu vědět. Ale budu také vědět, že jsem starý.

Děkuji za rozhovor.

MgA. Luděk Rathouský (*1975), MgA. Jiří Franta (*1978) - Dvojice malířů a pedagogů vede Ateliér malířství 2 na FaVU v duchu, který studenty často velmi překvapí. Nesetkají se zde se zadáním, ani s úkoly, které by měli plnit. Tvorba je čistě na jejich činorodosti. Tandem vedoucích malířů je podněcuje k pochopení sebe sama. Snaží se je naučit hovořit o svém díle, aby se postavili sami za sebe - za svou tvorbu, svou substanci a vlastní názor. Oba umělci jsou členy kontroverzního uměleckého seskupení Rafani. Spojuje je příbuzný názor na svět a názor na umění, které nevnímají jako svátost, ani jako řemeslo. Umění vnímají spíše jako přepis podstaty/myšlenky/dojmu do obrazu, nebo jiného média.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.