Psí vycházka na ostrov Štvanici

Sešli jsme se za slunečného počasí na stanici metra Vltavská a nejdříve si prohlédli nedaleké dominanty – budovu Elektrických podniků architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže z konce dvacátých let, jednu z prvních supermoderních funkcionalistických budov v Praze, dnes bohužel téměř prázdnou a chátrající. Naproti na rohu Bubenské a Antonínské je Gočárův nárožní činžák z poloviny 30. let.

Směrem k řece se pak nachází budova, kde dnes sídlí Evropská kosmická agentura. Navrhl ji Milan Rejchl a kolektiv původně jako dostavbu Plánovací komise. Ta – původně ovšem Úrazová pojišťovna dělnická – byla na nábřeží Vltavy postavena v polovině 20. let dle návrhu Jaroslava Rösslera, když se vítězný soutěžní návrh Oldřicha Lisky zdál konzervativnímu zadavateli příliš moderní. Stavbu ve stylu moderního klasicismu s vnitřní výzdobou ve stylu art deco zdobí plastiky Karla Pokorného.

A pak už hurá do dosti depresívního labyrintu chodeb, schodišť, ramp a průchodů pod předpolím Hlávkova mostu ze 70. let. Je to nepřehledný útvar z pohledového betonu, v němž se nelze neztratit. Musíte pořád nahoru a dolů a nakonec vás to někde vyhodí – často jinde, než jste plánovali. Je to taková kafkovská totalitní záležitost s nepříliš příjemným odérem.

Nakonec jsme se nějak vymotali na Hlávkův most. Toto dílo Pala Janáka z let 1908-1910 bylo prvním celobetonovým mostem přes Vltavu, resp. její část, neboť vede jen na Štvanici, dál pokračoval původně železný most, později nahrazený betonovým. Hlávkův most, jehož konstrukční řešení navrhl Ing. František Mencl, je pěknou ukázkou moderny. Zdobí ho plastiky slavných sochařů: Otto Gutfreunda, Josefa Mařatky, Ladislava Kofránka a Jana Štursy, jenž navrhl sousoší Práce a Solidarita na bubenském předmostí. Most byl v 60. letech rozšířen, ale dnes je v bídném stavu, opravu potřebuje jako sůl.

Podobnou troskou je i někdejší slavná funkcionalistická restaurace a současně i tribuna otevřeného zimního stadionu na Štvanici, dílo Plečnikova žáka Josefa Fuchse. Ledová plocha byla zakryta dřevěnou konstrukcí až v průběhu padesátých let. Ač by tu mohla být bez problémů obnovena ledová plocha (dnes se dá bruslit venku i v létě), postavili tu zatím jen terénní dráhu pro cyklisty.

Pokračovali jsme kolem klasicistní vily, v níž je dnes divadlo, až na západní konec, který okupuje dodnes funkční hydroelektrárna architekta Aloise Dlabače z roku 1908. Jedna z původních Francisových turbín zdobí břeh. Původně tu měla stát budova, která svým tvarem připomínala kolesový parník, od Františka Sandera, hlavního architekta secesních úprav na Labi a Vltavě (byl rovněž autorem budov holešovického přístavu, některých nábřeží, ukončení Slovanského nebo Dětského ostrova se sochou Vltavy, dále jezu v Hoříně, hydroelektrárny a mostu v Hradci Králové, železničního mostu v Roudnici a řady dalších krásných vodních děl).

Odtud jsme zamířili východním směrem, prošli pod Hlávkovým mostem a zastavili se u dalšího Sanderova díla – domku plavidelníka u zdymadla z roku 1910, zakončeného po „sandrovsku“ kapitánským můstkem se stěžněm. Novodobé úpravy jezu jsou dílem Lo-tech studia. V parčíku je tu plastika Jaroslava Horejce.

Následuje areál Prvního českého lawn-tennisového klubu, tedy 1. ČLTK. Já pamatuju ještě ten původní dřevěný areál s klubovnou a centrálním dvorcem (a slavným kustodem dr. Součkem), kde jsem jako kluk hrával pod Negrelliho viaduktem, občas areál zahalila pára z projíždějících parních lokomotiv. To už tu dnes není, novy ocelovo-betonový centrální dvorec navrhli v 80. letech architekti Josef Kales a Jana Novotná, ale moc se na něm už tenis nehraje. Východní cíp ostrova okupovala prima plovárna, kterou smetla povodeň v roce 2002.

Dnes Štvanice chátrá, ač byla před časem vypsána soutěž na rehabilitaci ostrova, nestalo se dosud nic, což je velká škoda… A pak zpět na most a tím labyrintem na Vltavskou. Další Psí vycházka bude zase na jaře.