Před rokem zemřela Zaha Hadid, kontroverzní královna současné architektury

Zaha Hadid zemřela poslední březnový den roku 2016 ve věku 65 let na infarkt poté, co byla v Miami hospitalizována kvůli bronchitidě. Šokující zpráva o náhlém úmrtí slavné architektky ihned obletěla i média, která se k architektuře jinak nevyjadřují. Dokresluje to architektčin celospolečenský význam, kterému se dnes může těšit jen několik málo jejích profesních kolegů.

Hadid se přitom pouhý měsíc před svým úmrtím zapsala na seznam laureátů nejprestižnější architektonické ceny Spojeného království za celoživotní dílo RIBA Royal Gold Medal. Navíc jako první žena v historii. Co se týče cen, Zaha Hadid byla vůbec rekordmanem. Dva roky po sobě obdržela Stirlingovu cenu, jež se uděluje za konkrétní stavbu (v jejím případě za Národní muzeum MAXXI v Římě a školu Evelyn Grace Academy v Londýně), a dodnes se jako jediná žena pyšní nejvyšším uznáním na poli architektury – Pritzkerovou cenou, kterou získala v roce 2004.

Přes svoji slávu, díky které se dostávala k těm nejprivilegovanějším projektům, jež se pro ni postupem času staly charakteristické, se ovšem neubránila stále sílící kritice. Velkou kontroverzi vyvolal v poslední době například její návrh stadionu pro Olympijské hry v Tokiu v roce 2020, jehož náklady se nakonec vyšplhaly na téměř 2 miliardy dolarů. Hadid se po kritice jak od svých profesních kolegů, tak i zadavatelů snažila návrh upravit do levnější podoby, celý projekt ale nakonec zastavil japonský premiér a novým architektem stadionu byl pověřen Japonec Kengo Kuma.

Průkopnice 89 stupňů

Původem irácká architektka studovala matematiku na Americké univerzitě v Bejrútu, než se jako dvaadvacetiletá vydala roku 1972 na prestižní londýnskou školu Architectural Association School of Architecture. Tou dobou Hadid učarovalo umělecké hnutí suprematismus, založené na principu geometrické abstrakce, se svým čelným představitelem, ruským avantgardistou Kazimírem Malevičem. Důraz na geometrii lze vyčíst už u jejích školních projektů, na základě kterých Hadid označovali za „průkopníka 89 stupňů,“ protože nikdy nešly do pravých úhlů.

Po ukončení studií začala Hadid pracovat ve studiu OMA Rema Koolhaase a stala se velmi aktivní především na poli teorie architektury. Většina ambiciózních dekonstruktivistických projektů ovšem zůstala pouze na papíře. Roku 1979 založila v Londýně vlastní kancelář, Zaha Hadid Architects, se kterou na začátku devadesátých let postavila svou první realizaci, která naplno nastartovala její kariéru – hasičskou stanici firmy Vitra ve Weilu nad Rýnem. Během dalších dvanácti let pak stihne postavit skokanský můstek v Innsbrucku, Centrum současného umění v Ohiu, vědecké centrum Phaeno ve Wolfsburgu nebo třeba administrativní budovu BMW v Lipsku.

Díky prvním oceněním, které Hadid za tyto projekty posbírala, se architektka v první dekádě 20. století dostává k projektům, jež ji definitivně katapultovaly na vrchol světové architektury. Kromě již zmíněného muzea MAXXI v Římě připomeňme operu v čínském Kantonu, Riverside muzeum v Glasgow, plavecký stadion pro Olympiádu v Londýně, obrovský komplex Galaxy Soho v Pekingu nebo Centrum Hejdara Alijevu v Baku.

Královna křivek

Zejména poslední dvě budovy nesou nezaměnitelný organický rukopis Zahy Hadid, se kterým navrhovala futuristické projekty v poslední fázi svého života. Ovšem fakt, že se většina těchto mimořádně nákladných budov nachází v nedemokratických či rovnou totalitárních zemích, zároveň představuje další zdroj kritiky, jež na většinu starchitektů míří. Kritici často namítají, že se architekti stávají výkladními skříněmi nesvobodných režimů, které jsou jako jediné ochotné utratit za reprezentativní budovy astronomické částky.

O tom, že podobné stavby naprosto iritují své odpůrce a vyvolávají silné kontroverze, netřeba pochybovat. I z řad kritiků Zahy Hadid se ovšem často ozývá, že přes veškerou rozmařilost posouvají díla její kanceláře hranice a možnosti architektury, především co se technologií týče.

Dnešní architektonické prostředí už ovšem není tak dynamicky překotné jako v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se Hadid v dekonstruktivistickém opojení profesně formovala. Ve světě se dnes prosazují jiná, civilnější témata, opulentní individualistické sebeprezentace přestávají být všeobecně přijímané. Stačí se podívat na poslední laureáty Pritzkerovy ceny. Předminulý vítěz Alejandro Aravena proslul sociálním bydlením, letošní vítězný tým zase sídlí v třicetitisícovém katalánském městě a více než o cokoli jiné se zajímá o práci pro region.

Nic z toho ovšem nesnižuje význam díla architektky, kterou britský list The Guardian označil za královnu oblých linií. Zaha Hadid bude už navždy symbolizovat jedno období historie architektury.