„Pražská debata o architektuře je někdy pestřejší než v zahraničí,“ říká nový organizátor November Talks Miroslav Pazdera
Každé pondělí jedna přednáška - začínají November Talks, malý festival architektury, jehož hosty letos poprvé vybíral architekt Miroslav Pazdera. Mluvili jsme s ním o letošních hostech, o divočině v centru Berlína nebo o privatizaci v Bělehradě.
Pavel Fuchs , 12. 11. 2023
Fakulta architektury ČVUT opět přivítá zahraniční osobnosti, cyklus November Talks se letos věnuje vzdělávání. Představí například berlínský kolektiv Floating University, využívající pro své akce městskou divočinu blízko letiště Tempelhof. Výběr hostů měl letos poprvé na starosti architekt Miroslav Pazdera, který dlouhodobě připravuje program v karlínské galerii VI PER. Zeptali jsme se ale i na projekt dostavby 3. lékařské fakulty UK, na jejímž návrhu se Miroslav Pazdera podílel. A nemohli jsme vynechat školní atelier, který vede společně s Ondřejem Císlerem.
Tento rok jste poprvé vybíral hosty pro cyklus November Talks na Fakultě architektury ČVUT. Spojuje přednášky společné téma?
November Talks jsou hodně intenzivní, každý týden jedna přednáška. Mají podobu malého festivalu a proto je skvělé mít jednotící linku. Letos to je vzdělávání a výuka architektury. Vybíral jsem řečníky tak, aby každý ukázal trochu jinou perspektivu.
Jedním z hostů bude Floating University Berlin. Jakým projektům se věnuje?
Floating University je architektonický kolektiv studentů a absolventů UdK Berlin, kteří využívají požární nádrž u bývalého letiště Tempelhof. Je to městská divočina plná květin a zvířat ukrytých v křoviskách. Tým Floating University tam staví mostky a různé objekty třeba z lešenářských trubek, ve kterých se odehrávají workshopy a přednášky.
Na začátku nikdo nevěděl, zda bude projekt trvat jednu sezonu nebo víc, dnes už za sebou mají více jak pět let fungování. Zajímalo mě, jak kolektiv asi třiceti aktivních lidí dokázal vybudovat nezávislou a neustále se proměňující kulturní instituci, která je úzce propojena s UdK Berlin a ateliérem Raumlabor. Společnou práci reprezentuje i to, že do Prahy přijedou rovnou čtyři zástupci.
Více k tématu
Další přednášející, Dubravka Sekulić, je známá díky zkoumání vlivu divoké privatizace na územní plánování v Bělehradu. Její vystoupení na November Talks se ale bude věnovat novější práci?
Dubravka se společně s Charlotte Malterre-Barthes věnuje projektu Curriculum Revolution. Pozastavují se nad stále stejnými referencemi a idoly, které jsou po generace předkládány studujícím. Očekávám kritický pohled na to, co se vlastně na školách architektury vyučuje a zda vzdělávání dostatečně reaguje na společenský kontext nebo aktuální témata. Obě dvě pro mě reprezentují důležitou intersekcionální sebereflexi vznikající přímo na univerzitě, což se u nás skoro neděje. Podobné aktivity vidíme spíše na uměleckých školách, jako je pražská AVU. Ale to je trochu jiný případ.
November Talks zahájí Pier Paolo Tamburelli. Ten má zkušenosti s výukou architektury na obou stranách Atlantiku.
Pier napsal knihu Grundkurs, zaměřenou na první ročníky. Je to první rychlý a velice inteligentní vhled do toho, jakými tématy by se studující architektury měli zabývat. Kromě vlastní praxe a výuky, aktuálně na Technické univerzitě ve Vídni, o architektuře i hodně píše. Spoluzaložil a vedl časopis San Rocco, který byl svého času důležitým médiem formující jednu z evropských architektonických tendencí. Myslím si, že v mnohém je stále velmi relevantní.
Poslední přednášející Oliver Lütjens a Thomas Padmanabhan spolu tráví poměrně dost času. Společně navrhují a zároveň i učí na ETH v Curychu?
Na ETH aktuálně vedou hostující atelier. Myslím si, že Oliver a Thomas budou nejvíc reprezentovat pohled, jak se dá učit v ateliéru. Působili už na různých školách, mimo jiné na Technické univerzitě v Mnichově, vždy ale ve formátu hostujících pedagogů. To je mimochodem koncept, jehož ideální podobu pro FA ČVUT teprve hledáme.
V čem se jejich výuka liší?
Daleko větší důraz dávají na práci s historickými referencemi. Čerpají ze švýcarské školy, kde se více navrhuje skrz obraz nebo převedení reference do nového projektu. Je to hra s analogiemi, umějí nezatíženě pracovat s historií architektury a ironií. Studenti musí nejdříve historický příklad dobře pochopit, umět ho rozebrat a pak zase složit do něčeho nového.
Ve Švýcarsku a Německu se zároveň méně pracuje s počítačovou vizualizací. Daleko častěji se používá koláž, model, nebo jako vizualizace místo renderu fotografie modelů. Práce s klasičtějšími nástroji mi dnes přijde paradoxně svěží. Občas jsme s počítači příliš, všichni na ně spoléháme a neuvědomujeme si, že máme i další dostupné a relevantní možnosti. Naše profese se ale také zároveň v poslední letech dosti zásadně proměňuje. Tyto změny není možné ignorovat a vidím v nich naopak příležitost. Těším se, jakým způsobem tyto proměny budou Thomas a Oliver reflektovat.
Zahraniční hosty do Prahy zvete pravidelně. Spolupracujete s galerií VI PER, která architekturu zkoumá z řady různých úhlů. Před řadou let se dokonce změnila ve funkční karlínskou hospodu, aby upozornila na ubývání běžných služeb pro místní komunitu.
To je zatím asi nejúspěšnější výstava. (smích) Minimálně tím, kolik lidí přilákala. Nicméně to bylo v době, kdy jsem byl ještě v zahraničí a s VI PERem jsem ještě nespolupracoval. Hospodu ve VI PERu dělala Kateřina Vídenová s Adamem Wlazelem.
I ve VI PER se snažíte o nějakou jednotící linku? Co debata o architektuře v Praze potřebuje?
Pozice galerie VI PER je klíčová v rámci Prahy i širšího regionu. Galerie je součástí evropské sítě LINA community. Myslím si, že Irena Lehkoživová s Bárou Špičákovou odvádějí skvělou práci. I v Berlíně, kde jsem několik let žil, byly výstavy a přednášky daleko klasičtějšího střihu a chyběl mi tam tento formát vystavování architektury. Nehrají tu tolik roli prezentace architektonických realizací, ale spíš výzkum, který je s domy a městy spojený. Často se ve VI PER řeší politická a sociologická témata, která se ale zároveň od architektury velmi těžko oddělují.
Podílel jste se i na knize, která se zabývala logistickými centry. Skladovací objekty mám spojené hlavně s okrajem Prahy. Proč jste se zaměřovaly na objekty v pohraničí?
Výstava Krajiny logistiky a následná publikace Ocelová města jsou příkladem témat, na která se VI PER soustředí. Sklady, které zásobují supermarkety ve městě, jsou logicky umisťovány na periferii kolem Prahy. Jiné typy zboží už ale postrádají tuto přímou vazbu, systém logistiky je globální. O logistických centrech v pohraničí víme daleko méně. Kvůli tomu, že jsou odpojené od většího města, tu zároveň vznikají ubytovny pro pracovníky. Jsou to nová podivná industriální sídla v krajině. Zároveň se ale nedá říct, že bychom se v knize zaměřovali pouze na pohraničí, ale pravdou je, že se podstata logistického aparátu vyjevovala nejvíce právě v těchto oblastech.
Postavit sklad v ČR je daleko jednodušší a levnější než v Německu, stále máme o třetinu levnější pracovní sílu. Investorům se vyplatí vlastnit sklady na hranicích s Bavorskem a krátkým dojezdem do Mnichova a dalších průmyslových center. Z globálního a ekonomického hlediska je to výhodné, z ekologického a společenského výrazně méně. V Boru u Tachova jsme měli sklad Primarku dlouho před první prodejnou v Čechách. Je levnější asijské zboží z přístavu v Rotterdamu přivést za Plzeň, tady ho přebalit a vozit zpět do Německa.
Výzkum architektury a globálních propojení se pak ale dotkl i novodobého otrokářství?
Třetina publikace se věnuje společenským dopadům ať už v přilehlých městech, tak samotnou situací pracujících v halách. Kvůli nízké nezaměstnanosti sem HR agentury vozili lidi z východu, z Řecka, Bulharska a samozřejmě Ukrajiny. Systém se různě obcházel, lidé přijížděli třeba jen na tři měsíce, aby nemuseli mít pracovní víza. Jejich pracovní podmínky a podmínky v ubytovnách jsou často velmi špatné. Cirkulace pracujících znemožňuje možnost se organizovat a v Čechách jsou oborové a neziskové organizace bohužel stále výrazně slabší než ty v Rakousku, Polsku, nebo Německu.
Kromě teoretické práce, přípravy přednášek a výuky na FA ČVUT pracujete v kanceláři Ehl & Koumar. Z jakých společných projektů máte radost?
Spolupracujeme od roku 2021, kdy jsem se vrátil z Berlína. To je vlastně docela krátká doba z perspektivy toho, jak dlouho trvá postavit dům. Žádné aktuální realizace se mě tedy netýkají. Minulý rok jsme strávili docela dost času soutěžením a ve čtvrté soutěži se nám podařilo uspět. Připravujeme proto projekt dostavby 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a z čehož mám velkou radost.
Jde o rozšíření areálu na Vinohradech s novými učebnami, aulou a knihovnou. Součástí je i simulační centrum, které imituje opravdovou nemocnici. Studující lékařské fakulty si u zkouší jednotlivé zdravotní případy, například příjezd sanitky s pacientem po úrazu. Mají k tomu puštěné stopky a trénují se i na stres, aby zvládli všechny nutné úkony. Technologie jsou reálné, jen místo pacientů ošetřují figuríny.
Na FA ČVUT vedete společně s Ondřejem Císlerem atelier, který je pravidelně alespoň v užším výběru soutěže Olověný Dušan. Čím je vaše práce oproti ostatním atelierům specifická?
Je těžké na takovou otázku reagovat. Nemyslím si, že máme s Ondřejem nějakou speciální metodu, která by byla výrazně odlišná od ostatních ateliérů na naší škole. Asi oba dost čerpáme z naší sdílené zkušenosti z AVU. Přiznám se, že příliš nezvládám sledovat, co se děje v ostatních atelierech kromě pár, které sleduji rád. Zní to jako klišé, ale podle mě je důležité, aby vznikl kolektiv lidí, které to baví. Což je v režimu semestrálních zadání velmi těžké, každý půlrok máme kromě pár studentů zcela nový kolektiv. Já se hlavně snažím, abych se neopakoval v tom, co říkám a posouvali jsme se dopředu.
Čím déle na škole jsem, tím více mě metodika výuky zajímá. Myslím si, že bez silné metody se vlastně nedá učit déle než pár semestrů. Nicméně v tom, jak je naše škola strukturovaná, je to velmi náročné a v podstatě veškeré vzdělávaní si dotuji ze svého volného času.
Snažíte se hledat nové způsoby prezentace. Projekty se na FA nejčastěji představují pomocí podlouhlých plachet, u vás jsou to jednou obrazy v ozdobných rámech, jindy zase obří barevné modely. Jak je pro vás finální prezentace důležitá?
Myslím si, že prezentaci nedáváme nadřazený význam. Každé zadání si říká o určitou formu představení. Spíše proto přemýšlíme, jak to, na čem pracujeme, přetavit do adekvátní formy, dobře vystavit a odprezentovat. Proto občas pracujeme hlavně s modelem a jindy spíš s obrazem nebo vizualizací. Nejsme v tom nějak radikální. Nicméně podcenit prezentaci projektu na kterém se pracuje usilovně celý semestr by bylo smutné. Výstavy máme rádi.
