Potřeby lidí namísto potřeby luxusu. Hannes Meyer chtěl, aby architektura byla pro všechny
Architekt Hannes Meyer se narodil před 134 lety, jeho názory ale zase rezonují. Architekta neviděl jako umělce, ale jako řadového člena společnosti, které má sloužit. Podobně jako dělník, učitel či vědec.
Jan Bureš , 8. 11. 2023
Hannes Meyer byl architekt a druhý ředitel německé umělecké školy Bauhaus. Je méně známý než ostatní ředitelé Walter Gropius a Mies van der Rohe. Právě za jeho éry (1928 – 1930) však škola zažila období rozkvětu a tvořilo se tu opravdu pro lidi.
Více k tématu
Architektura jako služba společnosti
Hannes Meyer se narodil v roce 1889 v Basileji. Vyučil se zedníkem a stavebním kresličem a poté navštěvoval stavební kurzy na řemeslnické škole. Když založil svoji vlastní kancelář v Basileji v roce 1919, měl už jako architekt zkušenosti například z Berlína, z anglického Bathu, kde studoval bytovou výstavbu nebo z Essenu, kde spolupracoval na výstavbě sídliště Krupp, jednoho z prvních zahradních měst v Německu, které začalo vznikat již v roce 1909.
Svým politickým přesvědčením byl Meyer odjakživa znám a nijak se jím netajil. Už jako mladý poznal myšlenky filosofa Karla Marxe, kterým zůstal věrný po celou svou tvůrčí dráhu. Tyto marxistické myšlenky a ideály se ve své tvorbě snažil napřímo propisovat do architektonické praxe. V roce 1919 vstoupil do Švýcarského družstevního svazu, pro který podle zásad zahradních měst navrhl a vyprojektoval u Basileje mezi lety 1919-1921 sídliště Freidorf, kde sám žil do roku 1926.
Léta v Bauhausu
V roce 1927 povolal Walter Gropius Meyera do Bauhausu, aby zde vedl nově vzniklé stavební oddělení, defacto katedru architektury. Hannes Meyer se tohoto úkolu ujal s plnou vervou. Svou výuku založil na tzv. vertikálních brigádách, ve kterých se mladší studenti učili od starších spolužáků. Nedílným aspektem výuky byl přímý kontakt studentů s reálnými projekty a stavebními zakázkami od města nebo soukromých klientů.
Meyer kladl velký důraz na týmovou spolupráci. Pro Meyera nebyl architekt autorem s velkým A, nacházející se na pomyslném vrcholu hierarchie stavby. Architekt pro něj představoval, stejně jako každý jiný projektant, intelektuál či dělník, řadového člena společnosti, které má sloužit. „Nový dům je prefabrikát určený k montáži na místě... průmyslový výrobek a dílo specialistů,“ napsal v roce 1928 do časopisu Bauhaus, „...a architekt? Byl umělcem a stal se specialistou na organizaci!“
Revoluční přístup k projektům, který ve výuce zaváděl, je dnes zcela běžný. Architektura se podle něj měla vyvíjet ze specifických potřeb budoucích uživatel a konkrétních podmínek daného místa. Tyto podmínky byly předem důkladně analyzovány ve formě grafů, schémat a podobných výstupu, které poté sloužili jako definující rámec pro návrh. Všechny tyto úvahy se propisovaly do formování architektury funkcionalismu a jeho filosofie, kterou nazval Die Neue Baulehre (nový způsob stavění).
Progresivní ředitel
Rok od svého nástupu byl Hannes Meyer jmenován novým ředitelem školy. I když Bauhaus vznikl s ideálem školy, která díky sériové výrobě a novým technologiím přesune design a užité umění k potřebám běžných lidí, nepodařilo se tento ideál za působení Waltra Gropia naplnit. Výrobky byly nákladné a drahé, a škole se nepodařilo vydělat si na vlastní chod. „Potřeby lidí namísto potřeby luxusu,“ prohlašoval Meyer, když školu přebíral. Od teď mělo být vše praktické, a především dostupné pro každodenní život dělnické třídy.
Meyerovi se tento ideál školy skutečně podařilo naplnit. Nebývalý rozkvět, velkou produkci a finanční úspěch zažila především tkalcovská dílna pod vedením Gunty Stölzl, která byla také první ženskou vedoucí na Bauhausu od roku 1927 až do roku 1931. Celkově byla emancipace žen v rámci školy za jeho působení progresivní. Ženám bylo umožněno studovat i „mužské“ obory, které předtím studovat nemohly, a to včetně architektury!
Skandální vyhazov a odchod do SSSR
Vedení města Desavy brzy přestalo politizaci školy a radikalizaci studentů tolerovat. Walter Gropius, který chod školy sledoval zpovzdálí – stále však se silným vlivem, se rozhodl Meyera odvolat. Tuto skutečnost doprovázel silný protest Meyerových příznivců z řad studentů, z nichž většina školu demonstrativně opustila nebo byla vyhozena, ale také z řady mnoha intelektuálů a architektů – v Československu například Karel Teige, Jaromír Krejcar a mnoho dalších.
Hannes Meyer se rozhodl opustit Německo a vydal se – i se skupinou několika studentů – do Moskvy. Věřil, že jeho přelomové a radikální myšlenky se uplatní při budování „nového světa“. Po rozepřích v sovětském svazu, který se začal systematicky zbavovat západních architektů a intelektuálů v rámci stalinistických čistek, a obavě o vlastní život se roku 1936 vrací zpět do Evropy, konkrétně do Československa, kde měl sérii několika přednášek. V roce 1939 odjíždí na pozvání prezidenta do Mexika, kde vede nově založený Ústav pro výstavbu měst a plánování až do roku 1949. Tehdy se nadobro vrací do Švýcarska, kde se věnuje psaní teoretických prací o architektuře a kolektivním bydlení. Umírá v ústraní a zapomnění roku 1954.
Oproti svým vrstevníkům a jiným „hvězdám“ moderní architektury zůstává Hannes Meyer opomíjen. Trvalo několik desítek let po jeho smrti, než bylo jeho dílo znovu objeveno a adekvátně doceněno. Hannes Meyer je nepopíratelně jeden z předních protagonistů formujících funkcionalismus a moderní architekturu, který ovlivnil několik generací architektů a architektek. V druhém díle tohoto článku se podrobně podíváme na jeho ikonické projekty a architektonické vize - které zůstávají dodnes v mnoha aspektech originální a aktuální.
- Autoři: Hannes Meyer
