„Poslední modernista“ I. M. Pei dnes slaví 100. narozeniny

I. M. Pei je stylem i životním příběhem internacionál. Pochází z obchodního města s nejstarší křesťanskou a muslimskou komunitou v Číně a už jako dítě si nejraději hrával v proslulých kantonských buddhistických zahradách. Do USA se odebral studovat hned ve 30. letech minulého století – částečně, jak sám později přiznal, i kvůli tomu, že v dobových hollywoodských filmech byly tamější univerzity vykreslovány jako místa nekončící zábavy. Ze studií architektury ale mladý Číňan rychle zběhl. Americkým školám architektury v té době totiž stále dominovaly těžkopádné neohistorické slohy a Pei si navíc ve srovnání se svými americkými vrstevníky připadal, že neumí ani pořádně kreslit.

Přešel tedy raději k technickým oborům. Tehdejšímu děkanovi příslušné fakulty na MIT bohudík Peiovo nadání a cit pro design neunikly a zhrzeného studenta přesvědčil, aby se k architektuře vrátil. Roku 1935 navštívil MIT Le Corbusier, který na studentovi architektury zanechal hluboký dojem – moderna se od té doby měla stát Peiovým hlavním výrazovým prostředkem a jeho osobité pojetí internacionálního stylu mu nakonec vyneslo mezinárodní uznání.

Mezi nejproslulejší Peiovy stavby patří východní křídlo National Gallery of Art ve městě Washingtonu, dallaská radnice, Kennedyho knihovna v Bostonu, budova National Center for Atmospheric Research, z neamerických realizací potom mrakodrap banky OCBC v Singapuru, věž Čínské banky v Hongkongu nebo přestavba Louvru. A přitom, když pro svého přítele stavil jeden ze svých prvních domů, banka mu tehdy ani nechtěla dát hypotéku, budova totiž prý vypadala „příliš moderně“!

I. M. Pei od roku 1990 ustupuje do pozadí a dnes spolupracuje především s kanceláří svých synů. Kritici přitom podotýkají, že architekt po sobě nezanechal žádnou vyhraněnou architektonickou školu – ač byl sám inspirován modernismem a jeho dílo nese prvky výtvarného kubismu, svůj vlastní přístup nazývá prostě „analytickým“. Tím je ve zkratce myšleno, že vedle designu budovy je třeba brát zřetel i na místo, čas a účel budovy, na to, jak ovlivní život ve svém okolí.

I proto komise Pritzkerovy ceny, kterou obdržel roku 1983, častovala architekta následujícími slovy: „Ieoh Ming Pei dal našemu století jedny z nekrásnějších vnitřních prostor a vnějších forem. Význam jeho práce je však dalece přesahuje, protože jeho zájem se vždy soustředil i na okolí, v němž jeho budovy vyrostou.“ Pei nebyl jen dalším v řadě modernistů, uvědomoval si slabé stránky nového pojetí architektury, ale nikdy nepřestal hájit jeho přednosti. I zaryté odpůrce internacionálního stylu tak může překvapit následující Peiův výrok: „Věřím, že architektura je uměním praktickým. Aby byla práva svému jménu, měla by vycházet z nutnosti. Svoboda uměleckého projevu pro mě znamená pohybovat se v přesně vymezeném rámci omezení, která si při každém projektu dávám. Jak poučné je připomínat si rčení Leonarda da Vinciho, že ,síla se rodí v omezení a hyne se svobodou‘.“

I. M. Pei proslul jako autor muzeí a galerií, univerzitních kampusů, výzkumných středisek a mrakodrapů, ale i zájmem o levné bydlení a životní podmínky méně majetných.