PODCAST: Jak Václav Havel a Bořek Šípek balancovali na hranici kýče. Nový pohled na „devadesátkové“ úpravy Pražského hradu
Petr Bureš a Alžběta Žabová jsou architekti a milovníci audia. V podcastu Mluvící objekty se noří do 90. let minulého století a objevují jejich architekturu. Tentokrát byli na Pražském hradě podívat se, jak ho upravil Václav Havel. A proč si za hradního architekta vybral právě Bořka Šípka?
Petr Bureš / Alžběta Žabová , 29. 11. 2024
Pražský hrad se během socialismu stal opomíjeným, smutným místem. Václav Havel jako prezident republiky zahájil ozdravný proces – otevírání Pražského hradu – a navázal tak na pomyslný odkaz Tomáše Garrigua Masaryka. Součástí této kultivace hradu byl i Bořek Šípek, který se vrátil z emigrace jako slavný designer. V roce 1992 se ujímá funkce hlavního architekta Pražského hradu na následujících deset let.
Spolupráce Václava Havla a Bořka Šípka na Pražském hradě nedala vzniknout žádné monumentální stavbě nebo turistickému taháku. Šlo o velmi jemné úpravy, které měly z hradu vytvořit útulné, reprezentativní místo, kam si můžete pozvat ty nejvybranější hosty z celého světa. Václav Havel si styl Bořka Šípka osvojil postupně, ale jak píše v osobní korespondenci: „čím déle jsem si zvykal, tím hlouběji jsem si zvykl.“ Neuměl si prý ani představit, že by měl jinou pracovnu, jiné zařízení vily nebo jiné sklenice a vázy než právě od Šípka. Máme zato, že úpravy, které tehdy vznikly, jsou výsledkem jejich vzájemné synergie, která je podobná spolupráci Anny Masarykové a Josipa Plečnika z počátku první republiky.
Úpravy Bořka Šípka na Pražském hradě zůstávají ve stínu realizací Josefa Pleskota (Průchod valem Prašného mostu) a Evy Jiřičné (Oranžerie), kteří reprezentovali spíše nastupující minimalismus. Sám Havel označuje Šípkovu architekturu jako multikulturní postmoderní ornamentalismus, a to se na konci devadesátých let a na začátku nultých už moc nenosilo.
Židle Olga
Židle Olga byla úplně tou první zakázkou Bořka Šípka pro potřeby hradu. Její design se vyvíjel několik let, protože měla sloužit jak koncertní sedadlo, které se dalo pevně propojit do řady a zároveň jako samostatná židle, určená k slavnostním večeřím.
Pracovna
Jedna z realizací, kterou jsme si mohli prohlížet i o novoročních projevech, byla kancelář prezidenta republiky. Té dominovala knihovna, kterou tvořila asambláž knih, uměleckých děl, protokolárních předmětů a tehdejší elektroniky.
Pracovní stůl Václava Havla pak už nebyl na míru, jednalo se o typový stůl, který tehdy vyráběla Vitra, byl to však také design Bořka Šípka. Na stole můžeme vidět například pera Mont Blanc, která dostal darem, jako spousty jiných předmětů.
Pracovna Václava Havla byla takovým jeho osobním portrétem, kde jste mohli najít obrazy od Josefa Vyleťala, Mikuláše Medka, Aleše Lamra nebo sochy Olbrama Zoubka.
KOMA MODULAR s. r. o.
Vstup na druhém nádvoří
Vstup do Kanceláře prezidenta ústí na druhé nádvoří, které působilo lehce kasárensky a potřebovalo oživit. Vstup je vytvořen na místě okenního otvoru, a proto působí, jako by zde bylo staletí. Je ale doplněné baldachýnem s pozlacenou okřídlenou leopardicí od Michala Gabriela.
Vznik tohoto vstupu byl financován holandskou královskou rodinnou na žádost Bořka Šípka. A psalo se o něm například v italském časopise Domus, kde se oslavovala Šípkova konsenzualita s prací Josipa Plečnika.
Obrazárna
Obrazárna Pražského hradu vznikla rekonstrukcí té původní, která byla vybudována v místě koníren. Jejímu vstupu vévodí modro zlatý strop, dále pak výmalba v barvě terakoty a práce s umělým osvětlením od designera Ingo Manuera.
Lávka
Dodnes poměrně zatracovaná lávka v Chotkově zatáčce vznikla v roce 1998 a byla financována přímo z nadace Václava a Olgy Havlových. Stejně tak byl například financován průchod valem v Jelením příkopě od Josefa Pleskota.
Na jejím místě původně stála těžká betonová lávka. Předobrazem nové lávky je most Vzdechů, Ponte dei Sospiri, který v Benátkách spojuje Dóžecí palác s vedlejší věznicí a pro mnohé odsouzené jeho dvě okna poskytovala poslední pohled na svobodu.
Více k tématu
Široká chodba
Prostor široké chodby upravoval v šedesátých letech architekt Jaroslav Fragner, ač krásný prostor, Václav Havel ho neměl rád, protože mu připomínal socialistické zřízení. Prostor tak prošel částečnou rekonstrukcí.
Dostal také výzdobu v podobě barevných koberců a skleněných plastik Bořka Šípka.
