Plečnikův chrám zdálky i zblízka

Pro někoho je skvělým příkladem moderní sakrální architektury a důkazem, že takovou stavbu je možno pojmout i netradičně, pro jiného je to neforemná "stodola", která se do Prahy nehodí. Je ale hodně lidí, kteří přiznávají, že si na stavbu museli zvyknout, teprve po letech ji začali oceňovat. Každopádně je to nepřehlédnutelná dominanta pražského panoramatu a jedna z nejvýraznějších staveb Královských Vinohrad. Zdůrazňuji to "Královských", protože to byl důvod, proč se na kostele objevuje symbolika hermelínového pláště na průčelí z tmavočervené keramiky s rastrem bílých kvádříků, vystupujících z líce zdiva, nebo proč je netradiční plochá věž zakončena královským jablkem. Možná by stálo za to vrátit se k tomu půvabnému historickému názvu pražské čtvrti, který se používal naposledy za první republiky. Já vím, je rychlá doba a tendence je vše zkracovat, ale tady bych byl pro obnovení tradičního jména.

Navzdory symbolice i stylu moderního klasicismu, který slavný Slovinec vyznával, jde o chrám moderní – má železobetonovou konstrukci, kazetový strop kostelní lodi není podpírán sloupy. Do zvonice nevedou tradiční schody, ale pozvolně stoupající rampy, po nichž může k velkému kruhovému oknu, jež je zároveň ciferníkem věžních hodin, vyjet i vozíčkář… Procházíte-li kostelem, narazíte na celou řadu zajímavých motivů – od oltáře Damiána Pešana, přes krásnou podlahu, okna s mozaikou Karla Svolinského, kliky ve tvaru holubic, kryptu s valenou klenbou, kterou přisvětlují sklobetonové světlíky, oltářní stěnu krypty, složenou z úlomků kamenů z katedrály sv. Víta, až po Plečnikovo lavabo, křtitelnici, ciborium nebo monstranci… Vše navíc v dokonalé umělecké jednotě, Plečnikovu stylu se přizpůsobili i jeho spolupracovníci, kteří chrám postupně dokončovali dávno po jeho odchodu z Prahy. To byl třeba Otto Rothmayer, autor bočních oltářů nebo Bedřich Stefan, který navrhl plastiky na průčelí chrámu.

Je dobře, že této zvláštní stavbě věnují čím dál více pozornosti i badatelé. Již před lety vyšla velká obrazová publikace v mezinárodní edici, jejímž autorem byl český architekt žijící v Anglii Ivan Margolius. V poslední době vyšly další knížky, zpravidla za podpory Městské části Praha 3, která si je dobře vědoma významu stavby na svém území a usiluje také o její zapsání do seznamu kulturního dědictví UNESCO. A zdá se, že se tento záměr podaří, na světě je návrh na evidenci série Plečnikových sakrálních staveb v Praze a ve Slovinsku. Knižně vyšla také velmi zajímavá korespondence autora stavby a faráře Alexandra Titla. Poslední z řady těchto publikací se objevila v loňském roce. Nese prostý název Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně a přináší řadu velkoformátových fotografií Martina Frouze. Ty nejen zachycují stavbu v městské struktuře i zblízka a všechny podstatné detaily exteriéru i interiéru, ale přibližují i život, který se tu odehrává – od běžných událostí církevního roku, jako jsou bohoslužby, velikonoční vigilie, adventní roráty, křty nebo svatby, až po mimořádné kulturní okamžiky, jako byl koncert slovinského pěveckého sboru. Právě tyto snímky považuji za důležité. Často jsme totiž zvyklí v publikacích i článcích vidět architekturu jaksi vypreparovanou – naleštěnou, efektní, ale bez lidí, kteří ji užívají. Jakoby fotografům překáželi v jejich dokumentační práci a na snímcích nějak vadili. Ale třeba právě Plečnik vždycky myslel především na ty, kteří chodí do jeho staveb, a chtěl, aby se v nich cítili co nejlépe.

Frouzovy podmanivé snímky doprovázejí krátké texty zdejšího faráře Zdenka Wasserbauera (ten byl i editorem publikace), kardinála Dominika Duky, slovinského historika architektury a uznávaného experta na Plečnikovu tvorbu Damjana Prelovšeka, dále Stanislava Sousedíka, Marie Mlady Ondrášové a Martina Frouze. Velkoformátovou publikaci vydalo nakladatelství Triton v roce 2012 v grafické úpravě Jakuba Krče za podpory Městské části Praha 3.