Philip Johnson: nejvirtuóznější a nejmnohoznačnější architekt dvacátého století (1.díl)

Philip Johnson zůstává „stále čímsi jako záhadnou postavou, lze-li přívlastku záhadný užít u architekta tak agilního a tak pilně zveřejňujícího vlastní názory“(G.Vickers). Co je zdrojem takové nejednoznačnosti až záhadnosti?Philip Johnson vešel do dějin architektury za prvé uvedením evropské moderny do USA, za druhé, odmítnutím její přísnosti a konskventnosti („V aklamaci a ve zradě spočívá Johnsonův nejdůležitější příspěvek k dějinám architektury,“ W.Pehnt), což spojil v šedesátých letech s hledáním cesty k obnovení komunikace architektury s minulostí, za třetí, vedle publicistických činů, nepochybně i vlastní rozsáhlou činností architekta (od roku 1954 působil jako samostatný architekt; spolupráce s Miesem van der Rohe, od roku 1967 partnerství s Johnem Burgee), kdy řada realizací se stala dobovou senzací, mezníkem z hlediska prosazení určitých tendencí a trvalou součástí vydávaných dějin architektury.

Dokonce by se mohlo psát i takovéto resumé: P. C. Johnson, to je cesta od protagonisty evropské moderny v USA (30. a 40. léta) a neúprosného završitele tendencí, které byly v ortodoxii miesovské moderny skryty (konec čtyřicátých let, Johnson jako racionalista), cesta přes obrat k rafinovanému, kultivovanému a snad někdy až lehkovážnému historismu jako gestu odpoutání se od rigorózního funkcionalismu, aby se stal,a to zcela překvapivě pro celou generaci mladších architektů,protagonistou postmoderny (AT & T Building v New Yorku, 1979 – 1984, první postmoderní mrakodrap ) a aby ani to nebylo všechno, Johnson s Markem Wigleyem v roce 1988,téměř deset let po té,co získal Pritzkerovu cenu (1979), uspořádal výstavu „Deconstructivist Architecture“ v New Yorku! Philip Johnson konečně jako autor a teoretik byl nepochybně spiritus Rector výše uvedených tendencí – nástupu moderny v USA, odvratu od moderny směrem k historismu, postmoderny a dekonstruktivismu! Mezi jeho doposud poslední známé práce patří velkoryse koncipovaný projekt Cathedral of Hope (poskytuje prostor 2000 věřícím) pro Universal Fellowship of Metropolitan Community Churches – celkový vzhled,chtělo by se přímo říci design výjimečné stavby, je inspirován kresbou malíře H.Finsterlina. Již naplnění jenom jednoho z výše uvedených obratů, ať v teorii,nebo architektonické praxi, by zajistilo P.Johnsonovi trvalé místo v dějinách architektury dvacátého století.Přesto se zdá,při veškerém respektu k dílu tohoto architekta,že aspoň zčásti by mohla platit následující výtka: „Klasik?Dokonalá jednoduchost jej zajímala jen jako pomíjivé kouzlo a ne jako trvalý zisk.Pokládal jako manýrista klasičnost za normu,která vybízí k porušení.Jeho poselství je jako zpravodajství agentur.Platí to nejnovější ze dne.“(W.Pehnt, Dem Markt gegeben,was des Marktes ist. P.Johnson, der Architekt als Chamäleon.In: Erfindung der Geschichte, Prestel-Verlag, München 1989, str.234) Krutá slova.Nicméně vyslovování aktuálních soudů nad dílem tak rozsáhlým, bývá snadno zatíženo omyly. Připomeňme tedy nejprve základní životní data tohoto amerického architekta.

ZÁKLADNÍ ŽIVOTNÍ DATA

Philip C. Johnson (nar. 1906 v Clevelandu, Ohio) vystudoval filologii a filosofii na Harvardské univerzitě (1930), ale klasickým filologem se nestal. Probuzený zájem o architekturu a cesty po Evropě (1929 – 1930), spolu se setkáními s evropskými architekty (Oud, Mendelsohn, Gropius, Mies), změnily jeho životní dráhu. V tomto životním obratu je cosi velmi sympatického. Neboť: Jak se člověk stává architektem, jak se vydává na dráhu odborníka v tom, či onom oboru? Johnson byl fascinován převratně novou architekturou v Evropě. A fascinace je láska. Stává se prvním ředitelem architektonického oddělení Musea moderního umění (1932 – 1934) v New Yorku. V této instituci uspořádal v roce 1932 výstavu Modern Architecture:International Exhibition a vydal pro ni s Henry-Russelem Hitchcockem později proslulý katalog „The International Style: Architecture since 1922“. Autoři zde poprvé použili programově pojem „mezinárodní styl“. V souhlase s nimi Alfred H. Barr v předmluvě odporoval doposud panující mentalitě amerických architektů výškových staveb, kteří s „cynickým humorem“ označovali ornamenty na fasádách za funkční (jsou – li funkční, pak pouze v americkém stylu „každému – ten – jeho – funkcionalismus“). Všichni tři, Johnson, Hitchcock, Barr jr. deklarovali: v Evropě vznikla nová architektura, „internacionální styl“, nepodřizuje se vkusu zákazníků, ale realizuje převratně novou ideu architektury- moderny, která jde přes hranice regionů a zemí.

Johnson byl tedy nejprve erudovaným publicistou, historikem a kritikem v oboru architektury a teprve později v letech 1940 – 1943, absolvuje další studium tentokrát oboru architektury opět na Harvardu. Jeho učiteli jsou zde ti, s nimiž se setkal jako americký student, publicista a o nichž pak jako teoretik architektury psal a jimž v USA zjednal proslulost: Gropius, dále zejména Marcel Breuer, ale obdivovaným mentorem, přítelem a spolupracovníkem se mu stává Mies van der Rohe (ten na Johnsonovo pozvání opustil v roce 1937 Německo). Philip Johnson měl v letech 1942 až 1945 vlastní ateliér architektury v Cambridgi (Massachusetts), v letech 1946 až 1954 se stal opět ředitelem oddělení pro architekturu v Museum of Modern Art. Od roku 1946 působil jako architekt v New Yorku, kde s ním partnersky spolupracovali mimo jiné Richard Foster (zejm. v 60. letech,mimo jiné Kline Biology Tower na univerzitě v Yale, New Haven), John Burgee (I. D. S. Center z let 1968 – 1972, AT & T Building z let 1979 – 84, PPG Building v Pittsburghu z let 1979 – 1985 a d.),s Alan Ritchie a David Fiore.>>> Druhý díl seriálu: Johnsonovy realizace – Glass House>>> Třetí díl seriálu: Philip Johnson – historizující eklektik?>>> Čtvrtý díl seriálu:Philip Johnson - Sedm hesel v naší profesiPozn.: mezititulky redakcePsáno pro slovenský časopis ARCH