Pepi Pleskot for president

Architektura je zvláštní obor. Zahrnuje v sobě mnoho zdánlivě protichůdných složek od psychologie a estetiky až po statiku a ekonomii a nutí architekta vše realisticky skloubit do fungujícího celku. Na jednu stranu prostor pro vkus a názor, na druhou stranou limity klienta a financí. Problematika, se kterou se architekti denně perou ve své praxi.Během své skromné novinářské praxe jsem měl tu čest poznat se s celou řadou skvělých architektů, zahraničních, i těch českých. Někdo je šoumen jako Michel Rojkind, někdo působí odměřeně jako Jan Kaplický. Někdo klade důraz na design, jako by architektura byla grafikou – tak na mě působil například Bjarke Ingels, hlavní představitel dánské architektonické štiky – atelieru BIG. Každý je jiný, každý je svůj.

PPP – Proč právě Pleskot?

Josef Pleskot patří ve svém oboru k současné české špičce. To je jistě hezká informace, ale sama o sobě nestačí k tomu, aby šlo seriózně zmiňovat tohoto architekta jako osobnost schopnou důstojně rozšířit seznam českých prezidentů. Důvodů, proč Josefa Pleskota zmiňuji jako člověka, kterého si zcela seriózně dokážu představit při novoročním projevu nebo na zahraniční cestě, je znatelně víc. Je charismatický. Před dvěma lety jsem se účastnil architektonického workshopu v Pacově, kde jsem měl možnost zúčastnit se jeho přednášky. Publikum doslova uhranul, mluvil tiše, ale bylo mu dobře rozumět, mluvil srozumitelně, logicky a přitom s až zarážejícím citem pro souvislosti i detail. Psát recenzi na jeho přednášku pro mě bylo potěšením – a hlavně – šlo to skoro samo a přirozeně. Silné charisma je vlastnost, kterou by prezidentský kandidát jistě měl mít.Je vnímavý. Z Pleskotových projektů i psaného či verbálního projevu je cítit respekt k hodnotám. Ať už je to genius loci, historická souvislost, pokora ke krajině a ekologii, nabízí Pleskot ve výsledku jednoduchá až nenápadná řešení, která však v žádném případě nejsou banální a dokážou potěšit oko i srdce. U některých prezidentských kandidátů hrozí, že budou příliš vychýleni k ekonomickému pohledu na svět, nebo naopak k pohledu příliš duchovnímu. Pleskot je v tomto ohledu velmi vyváženou osobností. Je odvážný. Přiznám se, že k nadpisu tohoto článku a vůbec k nápadu hledat kandidáta na příštího prezidenta mezi architekty, mě přivedla poslední Pleskotova realizace – nová centrála ČSOB v Radlicích. Pleskot je známý pečlivým výběrem projektů, které se rozhodne zpracovávat. Z řady spíše nenápadných, ale přitom s patřičnou úctou a hlubokým vhledem zpracovaných projektů poněkud vybočuje budova Metrostavu na Palmovce, nicméně i zde lze najít na jedné straně nezbytnou poetiku sousedního kinoautomatu Svět, kam chodili Hrabal nebo Bondy, na druhé straně vyzývavou skutečnost, že se jedná o zátopovou oblast. Pleskot uspěl – jednak se mu podařilo u investora obhájit velmi citlivé urbanistické řešení, které ubralo budově z maximálního objemu, jednak jeho budova bez problémů přestála tisíciletou vodu, která se dostavila jen pár let po dokončení projektu. Gigantická budova bankovní instituce jako by do Pleskotových realizací nezapadala. Porušuje totiž několik pravidel, která lze v jeho volbě projektů vystopovat – až na pár výjimek (továrna, budova Metrostavu a přístavba České pojišťovny) je z Pleskotových projektů cítit zájem o věci veřejné (radnice, most, střední odborné učiliště, generální konzulát v Mnichově, úprava nábřeží v Litomyšli, realizace na Pražském hradě), a také smysl pro rodinu a sociální vazby (bytové domy, rodinné domy, vily). Mnoho architektů je buď zásadových až za hrob, a takovou zakázku by nepřijali (nechme stranou diskuse zda by dokázali tak rozsáhlý projekt dotáhnout s obdobnou bravurou jako Pleskot), další zase jako žraloci skáčou převážně po velkých soustech. Pleskotovi však lze myšlenkový posun věřit a nezbývá než se sklonit před odvahou, s jakou se jal riskovat své jméno. Výsledek zastiňuje jakékoliv pochyby – ve spolupráci s osvíceným investorem a developerem vznikla sice budova gigantická, ale rozhodně ne nabubřelá. Už skutečnost, že se architektu Pleskotovi podařilo obložit centrálu přední bankovní instituce dřevem, takže nevznikl další mramorový pomník, si zaslouží uznání. Je to realista. Skutečnost, že se Pleskot významně podílel na projektu za bezmála tři miliardy (státní rozpočet je v současnosti něco málo přes 1.000 miliard), a že tento projekt se podařilo úspěšně dotáhnout do konce nejen technicky, ale také z hlediska tvorby pracovního prostředí (člověk), urbanistických souvislostí (společnost), či přirozeného stárnutí ukazuje Pleskota jako člověka, který je schopen podílet se na velkých věcech, a nezapomíná přitom na ty malé, avšak mnohdy stejně důležité. Dala by se najít celá řada dalších vlastností, které až překvapivě pasují do rovnice prezident = Josef Pleskot, ale nechci čtenáře unavovat jejich dalším výčtem. Kdo architekta Pleskota zná, jistě si názor udělá sám – koneckonců názor je cennější než unavený souhlas po ubíjejícím výčtu superlativ.

Politické hašteření v českém rybníčku

Buďme teď pro změnu na chvíli realisté my. Nežijeme v době polistopadové euforie, kdy byl jednohlasně zvolen Václav Havel, ale v období politických přetahovánek, zákulisních jednání a tvrdého vyjednávání potenciální podpory jednotlivých kandidátů. Proto není zarážející, že kandidáti jsou vybíráni jen z oblastí APE – akademických, politických a ekonomických. Jen zřídka zazní spíše romantická touha sáhnout po někom neotřelém (svého času se v médiích uvažovalo o úspěšném podnikateli Václavu Fišerovi, občas padne jméno morální autority či osobnosti z neziskového sektoru). Osobně jsem přesvědčen, že komplexní osobnost Josefa Pleskota by mohla českou politiku osvěžit obdobně jako příchod Martina Bursíka po úspěchu Strany zelených, či v Evropě respektovaného Karla Schwarzenberga.

Pachatel se vrací na místo činu

Během své přednášky v Pacově Josef Pleskot řekl: Architektura je vždy politikum. Ponechme stranou tvrzení, že Pleskotově „politické“ kariéře by funkce prezidenta České republiky slušela, nebylo by to vůči němu korektní, nevím, jak by na případnou kandidaturu reagoval; dopustíme se ale tvrzení opačného – České republice by slušel prezident Pleskot. Koneckonců – Pražský Hrad už (zatím jako architekt) důvěrně zná.