Památková péče se bere jako nutné zlo – jako dopravní zácpy. Recenze na knihu Boj o malé město o historii ochrany památek
Kdo reálně zachraňuje památky? „Komise a ministerstva by mnoho nedokázala bez úsilí spolků, občanských komunit a jednotlivců,“ píše historik architektury Rostislav Švácha, sám aktivní bojovník za památky a místopředseda Klubu Za Starou Prahu. Potvrzuje to kniha Boj o malé město, která mapuje dějiny ochrany památek v letech 1900 – 1960.
Rostislav Švácha , 9. 1. 2025
Na památkáře se před listopadem 1989 mnozí z nás dívali s úctou. Viděli jsme v nich totiž jednu z mála sil, která se snaží vzdorovat nekulturnosti minulého režimu. S nástupem neoliberalismu v průběhu devadesátých let 20. století se však mentalita společnosti začala měnit a dnes už ani mnozí lidé vysoce vzdělaní nevědí, odkud se památková péče vzala a jaký je její smysl.
Jak to v závěru knihy Boj o malé město 1900–1960: Příběhy památek a jejich lidí napsal její koeditor Jakub Bachtík, „existenci památkové péče dnes bereme jako samozřejmost, ba dokonce jako jakési nutné zlo moderní civilizace, podobně jako třeba zbytnělou byrokracii, daňové kontroly nebo dopravní zácpy“. Láska k památkám se z mnoha lidí nevytratila. K nejmilovanějším složkám společnosti však dnes obránci památek a především profesionální památkáři rozhodně nepatří. S tímto aktuálním společenským naladěním asi kniha Boj o malé město mnoho nesvede. Kdo však chce, ten se v ní o památkové péči a o jedné důležité etapě jejího působení leccos důležitého dozví.
Ani samotným vznikem památkové péče, ani její počáteční praxí, která spočívala ve snaze uchránit před zkázou architektonické „skvosty“ typu středověkých kostelů a hradů, se autoři Boje o malé město neměli v úmyslu zabývat. Ochrana památek se octla v centru pozornosti autorského týmu v té chvíli jejího vývoje, kdy se začal její záběr rozšiřovat z jednotlivých památkových solitérů na rozsáhlejší soubory památek nebo už na celá stará městečka a města. Na různých místech Evropy se tento nový postoj k architektonickému dědictví začal vyklubávat koncem 19. století. Obecněji sdíleným programem se stal v několika letech před první světovou válkou.
Co docent Univerzity Karlovy Karel Chytil nastínil v roce 1898 jen nesměle a neurčitě – nebudeme chránit jen „skvosty“; všechny cenné objekty ať se vzájemně doplňují –, to už hlavní organizátor české památkové péče Zdeněk Wirth zformuloval o deset let později jako závaznou doktrínu: památkovou ochranu zaslouží celé staré město, protože „město je jedna velká architektura“.
K nejdůležitějším poznatkům Boje o malé město patří zjištění, z jakých společenských vrstev tato starost o města a o městečka pramenila. „Shora“ se je sice pokoušely chránit státní orgány, vídeňská Centrální komise v čele s generálním konzervátorem rakouské památkové péče Maxem Dvořákem a po vzniku Československa pak ministerstvo školství a národní osvěty.
Komise a ministerstvo by však mnoho nedokázaly, kdyby „zdola“ stejným směrem nemířilo úsilí různých spolků, občanských komunit a jednotlivých obránců památek na venkově, koordinovaných v Čechách Zdeňkem Wirthem a Klubem Za starou Prahu. Jak to ukázali dva další koeditoři Boje o malé město, Kristina Uhlíková a Michal Kurz, byla to tedy vrstva novodobého venkovského měšťanstva – učitelé, faráři, místní architekti a umělci – a nikoliv státní úřady, kdo se ve starých městech především pustil do zápasu o jejich zachování.
Od Železného Brodu po Znojmo
Boji o malé město vtiskli jeho editoři jasné členění. Pět syntetických kapitol se v knize střídá s krátkými studiemi o nejpozoruhodnějších případech záchrany nebo naopak nenávratného poškození městských a maloměstských památek v dlouhém období 1900–1960, tedy v časovém rozmezí, které se víceméně kryje s iniciativami Zdeňka Wirtha.
V prvním bloku o urbanismu starých měst zaujme líčení o snaze místních českých i německých vzdělanců uhlídat panorama Českých Budějovic, stejně jako výklad o harmonickém propojení starých a nových částí Hradce Králové zásluhou starosty Františka Ulricha a architekta Josefa Gočára. V druhém bloku, o soukromých domech, nelze přehlédnout případ barokního Fárova domu v Pelhřimově, přestavěného v kubistickém stylu Pavlem Janákem, nebo kauzu Kytlovského domu v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě a jeho zničeného a zas snaživě obnovovaného gotického portálu.
Hi okna Hinton
V bloku třetím, který se věnuje veřejným budovám typu radnic nebo novějších spořitelen a obchodních domů, neujde naší pozornosti kuriózní zachování roubeného domu Klemencovsko v betonovém masívu puristické spořitelny v Železném Brodě, podobně bizarní osud havlíčkobrodské záložny z třicátých let 20. století, zničené postmoderní přestavbou z roku 1993, nebo dodnes sporná kauza obchodního domu Dyje ve Znojmě, jehož stavba sice pochází až z let 1971–1975, ale podnět k jeho vzniku dalo bombardování na konci druhé světové války.
Blok čtvrtý – o sakrálních památkách ve městě – nezapadá do koncepce Boje o malé město tak logicky jako kapitoly o urbanismu nebo o starých domech. Jeho autoři se totiž podle mě příliš zaměřili na výklad o autonomních tématech církevní historie v 19. a 20. století a vztah k problematice starých měst ustoupil v jejich textech do pozadí. Zachraňují to však případové studie o kapli Božího těla v Kutné Hoře nebo o rekonstrukci děkanského chrámu v Havlíčkově Brodě, s náležitým důrazem na postoje místních samospráv a místních obránců památek včetně iniciativ Zdeňka Wirtha.
Pátý blok se konečně věnuje sídlům a jiným stavebním podnikům aristokracie. Sleduje přitom otázku, jakou roli hrály velké šlechtické zámky v městském urbanismu a jak se k jejich restaurování stavěli místní občanští aktivisté, a tím vším nás přesvědčí, že do knihy patří. Velmi dobře pojatá je z tohoto hlediska například studie o obnově zámku v Jindřichově Hradci.
Mám-li u Boje o malé město označit za slabší ještě jednu stránku této knihy, budu mít na mysli nejistě vymezené teritorium výzkumu. Podtitul úvodní kapitoly sice zní „Minulost ochrany památek v českých zemích“. Moravu, Slezsko a rozsáhlé pásmo Sudet však autorský tým nesleduje s takovou pozorností jako Čechy, přestože drobné studie o Znojmě, Šumperku nebo Duchcově v knize najdeme. Působí to tak, jako by se Boj o malé město zevrubněji zabýval pouze územím, na něž dosahoval vliv Klubu Za starou Prahu a Zdeňka Wirtha.
Protiklady socialismu
Některé jiné aspekty knihy obsahují důležité podněty k dalším diskusím. Jak to napovídají data v jejím názvu (1900-1960), publikace sleduje snahy o záchranu starých měst dlouho do poválečného období, se všemi závratnými právními, politickými a ekonomickými změnami, které tato éra po roce 1945 přinášela. Z toho, jak jednotliví autoři Boje o malé město k této látce přistupují, lze vyčíst, že pro naši památkovou péči tehdy šlo o dobu nepřekonatelných rozporů. Na jednu stranu bychom se tehdy mohli setkat s takovými škodlivými jevy, jako byla lhostejnost k památkám, přízemní pragmatismus, slepé pokrokářství nebo přímo „kulturní indolence“.
Na stranu druhou to byl komunistický stát, kdo v roce 1958 přijal zákon o ochraně památek – ani pozdní rakouská monarchie, ani meziválečné Československo se na něco takového nezmohly – a kdo už v roce 1950 udělil několika desítkám československých měst statut památkových rezervací, čímž dlouholeté snahy jejich obránců dospěly k svému vrcholu. Ale na stranu třetí neměl stejný stát na údržbu těchto měst dost peněz a rezervace tak nezadržitelně chátraly. Přiznám se, že v knize Boj o malé město mě nejvíce oslovily texty, které dovedou vidět tato fakta v jejich skutečných protikladech a nesnaží se u poválečné doby předhánět v ostrosti jejích apriorních odsudků. Buď jak buď, jde o období, jaké si zaslouží další výzkum a další posuzování.
Druhý otevřený a zajímavý problém vidím v tématu občanských komunit a jejich péče o místní památkové bohatství, o němž píše Jakub Bachtík v živém závěrečném shrnutí. Z Boje o malé město jasně vyplývá, že bez úsilí různých občanských společenství by se historická jádra našich měst a městeček nedochovala v dobrém stavu. Byly to dokonce tyto komunity, kdo vlastně památkovou hodnotu malých měst pro celou společnost objevil a kdo navíc pouhými morálními apely, zatím bez opory v zákonech, tato města uchránil před nejhoršími škodami. Autory Boje o malé město to vede k pochopitelnému závěru, že právě v těchto komunitách spočívá klíčová opora a hlavní partner institucionální či státní památkové péče, a podařilo se jim také ukázat, jak velké nebezpečí pro památky přinesl rozpad těchto komunit po roce 1948. Jakožto dlouholetý člen Klubu Za starou Prahu s touto tezí o významu občanských společenství pro ochranu památek samozřejmě vřele souhlasím.
Mám-li se nakonec zeptat, v čem jsou příběhy popsané v Boji o malé město aktuální pro dnešek, odpověď na to poskytuje naše současnost se svými početnými případy ohrožení nebo dokonce zániku památek dotvářejících naše města a městečka. Žijeme dnes v mnohem lepších politických poměrech než před rokem 1989, ale z toho ještě neplyne, že by naše chování k památkám starých městských obcí bylo nevinné.
Více k tématu
Netečnost a nechuť k památkovému dědictví a snaha se ho z různých důvodů zbavovat jsou jevy, které procházejí všemi politickými režimy, a kniha Boj o malé město to výborně ukázala. Téměř věčné se zdají být také argumenty, jimiž nepřátelé památek své postoje zdůvodňují, a rovněž o tom v knize najdeme pěkné pasáže. Koncem 19. století se například obráncům Starého Města a Josefova předhazovalo, že z těchto částí Prahy chtějí udělat „mrtvé mumie“ a „mrtvé muzeum beze všeho života“, jak to v roce 1898 citoval Karel Chytil ve své uvedené přednášce. Nepřipomene nám to náhodou výroky dnešních developerů o „skanzenech“, které prý chtějí z našich měst udělat dnešní památkáři a dnešní ochranářské spolky? A jak to v závěrečné kapitole o proměnách a konstantách péče o památky v malých městech ukázal Jakub Bachtík, před stoletím i dnes se obráncům památek podobně podsouvá role „konzervativců“, s nimiž musejí bojovat přátelé „pokroku“, aby se prý naše města přemírou chráněných památek nezadusila.
Zdeněk Wirth i další členové Klubu Za starou Prahu tomuto obviňování z konzervativismu kdysi oponovali argumentem, že je to úplně obráceně; že péče o památky je ve skutečnosti výtvorem moderního člověka. Četba knihy Boj o malé město mě přesvědčila, že tento argument je platný dodnes.
Jakub Bachtík – Michal Kurz – Kristina Uhlíková (edd.), Boj o malé město 1900–1960: Příběhy památek a jejich lidí. Vedle editorů další texty napsali Petr Horák, Hana Kábová, Pavel Panoch, David Pecháček, Dana Schlaichertová, Michal Sklenář, Jan Uhlík, Aleš Veselý, Vendula Vernerová, Lukáš Veverka a David Vrána. Vydaly Artefactum a Masarykův ústav AV ČR v Praze 2024.
