Ovenecká ulice na Letné

Já bych se ale chtěl věnovat především té bubenečské partii. Je řešena na dobu vzniku velkoryse: je tu alej stromů po obou stranách vozovky, mezi domy a chodníkem jsou předzahrádky, což v naší metropoli není příliš časté, i když v oblasti, která nese pomístní název Letná (tedy zhruba mezi Strossmayerovým náměstím a Špejcharem), je takových ulic více. Specifikem Ovenecké je i to, že urbanisté někdy ve třetí čtvrtině devatenáctého století přišli s nápadem neudělat uliční čáru na západní straně rovnou, jak je obvyklé, ale do mírného oblouku. Tak se stalo, že se vlastně ulice uprostřed rozšiřuje, což je nejlépe patrné na velikosti předzahrádek.

Nezvyklá šířka Ovenecké byla jistě i důvodem, proč si ji vybral jako svou trasu František Křižík, který tudy vedl od restaurace v Letenských sadech (tzv. Zámečku) první tramvajovou trať směrem k nově založenému areálu v Královské oboře, kde se v roce 1891 konala slavná Jubilejní výstava. Dlužno dodat, že tramvaj původně končila u Místodržitelského letohrádku, dále k Výstavišti se museli cestující vydat pěšky nebo kočárem.

Ale vraťme se k Ovenecké ulici. Její název se váže k původní obci Přední Ovenec, jež se v této lokalitě rozkládala. Během druhé světové války se ulice jmenovala Schillerova. V úseku od Letenského náměstí ke Stromovce lemovaly zpočátku ulici jen menší domky s průčelími v neorenesančním stylu.

Jedním z nich byla i nenápadná vila architekta a stavebního experimentátora Otta Ehlena. Ten si dům postavil v roce 1875 z betonu, což byl v té době revoluční čin. Beton se používal třeba u mostních pilířů, ale vždy se maskoval kamenným obkladem. Ostatně i Ehlen opatřil dům omítkou s tradiční neorenesanční dekorací, takže na první pohled nebylo nic patrné. Ehlenův článek a projekt jsem kdysi nalezl v časopise Zprávy inženýrů a architektů v Království českém, ale nebyla tam uvedena adresa, jen že se nachází v lokalitě Belvedere na Letné. Dlouho jsem pak hledal to místo, ale stejný název se v této rezidenční části města s výhledem na panoráma Prahy objevuje několikrát a na různých místech.

Nakonec mi pomohla náhoda. Prohlížel jsem v archívu Prahy 7 plány funkcionalistického činžáku v Ovenecké ulici a tam byla zmínka o tom, jak bourali starý domek, který na parcele dosud stál, prý se z ruin dost prášilo. Byla přiložena i fotografie drobné stavby, která dokazovala, že se jedná o Ehlenovu vilu.

Architekt mimochodem experimentoval i s litinou, v ulici 28. října navrhl činžák nesený litinovými sloupy, které jsou dodnes vidět v přízemní prodejně. Vyzkoušel si i betonové skořepinové konstrukce na budově továrny v Poděbradech, ale když napadl sníh, střecha se propadla a Ehlen raději utekl někam do rodného Německa, kde jeho stopy končí.

Později se v Ovenecké ulici objevily další neorenesanční domy, většinou jen dvou- a třípodlažní. Asi dva jsou tu dodnes, ale s novodobými nástavbami. Východní strana ulice byla pak zastavěna v období 1910-1914 a téměř všechny honosné domy, které tu stojí dodnes, projektoval pražský secesní architekt a žák prof. Friedricha Ohmanna z Uměleckoprůmyslové školy Alois Masák.

Průčelí jsou navržena ve stylu pozdní geometrické secese a přesto, že se některé detaily opakují, je každý z nich individuálním uměleckým dílem. Za povšimnutí stojí i drobný detail, jako jsou balkonová zábradlí a plůtky předzahrádek s „industriálním“ motivem perforovaných plechů.

Na protější – tedy západní – straně, začaly postupně neorenesanční stavby nahrazovat mnohem vyšší moderní budovy, staršího data jsou jen oba nárožní domy – ten na Letenském náměstí ve stylu historismu projektoval Václav Romováček, ten u Stromovky je pozdně secesní s drobným kubistickým dekorem a autorem byl Bohuslav Homoláč. V éře první republiky se tu pak objevil kdysi honosný – a dnes už zaniklý – hotel Splendid architekta a hoteliéra Aloise Krofty ve stylu moderního klasicismu. Za mého dětství byla ještě v přízemí kavárna s pohodlnými koženými křesly a mně nesrozumitelným nápisem PECTOPAH na velkých oknech. Později jsem pochopil, že nápis je v ruštině a že v hotelu bydlí převážně ruští papaláši.

Pak je tu několik hezkých funkcionalistických činžáků, které ve studiu stavitele Františka Troníčka navrhl Gočárův žák Jaroslav Gruber. Mají pásová okna, střední rizality a k nim přilehlé balkóny. Poslední funkcionalistický činžák směrem k parku je dílem dalšího Gočárova absolventa Jana Gillara. Nedávno byly v této části Ovenecké obnoveny mozaikové chodníky a vznikla tu i cyklostezka.

Na závěr aspoň krátká zmínka o holešovickém úseku Ovenecké ulice. Na rohu Letenského náměstí stojí další Masákův secesní dům U Města Prahy, stejný autor navrhl i oba navazující činžáky. Další stavby už tak zajímavé nejsou, ale podobně jako v bubenečské části ulice byly v podkroví řady z nich ateliéry malířů, ve dvorech pak sochařské dílny. Jsme totiž v samém srdci tzv. letenského Montmartru…