Osudy olympijských stadionů, autobusové zastávky SSSR nebo vzpomínky dcery Mise van der Rohe. Tipy na filmy z festivalu Film a architektura 2024

27 pater: Utopie Alterlaa (Bianca Gleissinger, 2023)

„Prohnuté paneláky“ na jihu Vídně jsou známé hlavně kvůli svému atypickému tvaru. Zajímavé jsou ale taky tím, co všechno je uvnitř nich. Soubor vysokých bytovek totiž funguje jako město ve městě. Film o něm natočila režisérka, která zde vyrostla.

Jak se žije v Alterlaa, největším komplexu sociálního bydlení v Rakousku? Humorný filmový debut Biancy Gleissinger poodkrývá fungování tohoto „města ve městě“. Architekt Harry Glück přišel v 70. letech s utopickou premisou, díky které i lidé z dělnické a střední třídy mohli žít jako boháči. Každý dům je opatřen bazénem, má velké množství společných prostor, v komplexu jsou školky, školy, obchody i sportoviště. Režisérka se vrací na místo svého dospívání a skrze filmové médium reflektuje své zážitky. Snímek představuje panoptikum rozličných charakterů, pro něž je život v Alterlaa vším, nebojí se však ani posvítit si na stinné stránky této utopie.

Architektura ČSSR 58–89 (Jan Zajíček, 2024)

Stejnojmenný seriál jste už možná viděli, teď jeho tvůrci přichází i s celovečerním filmem. Bude se něčím lišit? Zajděte se podívat na snímek, který je tak divácky atraktivní, že má sílu přesvědčit o kvalitách nejvýznamnější architektury z období socialismu i její odpůrce.

Unikátní dokument v režii Jana Zajíčka o československé předrevoluční architektonické scéně. Tvůrci neobyčejně a s vášní představují výjimečné budovy postavené v období od Expa 1958 po sametovou revoluci, zpovídají jejich architekty, odhalují příběhy a nesmírné úsilí, které se za vznikem těchto staveb skrývá. Dokument navazuje na úspěšný knižní projekt a seriál z produkce České televize podle námětu Vladimira 518, oproti zmíněným se více zaměřuje na bohatou slovenskou tvorbu. Obrazová a střihová originalita podtrhuje mimořádnost tohoto filmového projektu. Řada staveb a bohužel i autorů se již nedožila premiéry snímku, a dokument je tak důležitou připomínkou jejich tvůrčího nadání a odkazu.

Concrete Time (Igor Ivanov, 2024)

Minulý rok to bylo 60 let od doby, kdy Skopje zásadně poničilo zemětřesení. V Národní galerii Praha k tomuto výročí právě probíhá výstava. A téma se promítne i do festivalu Film a architektura, do kin dorazí dokument o znovuvybudovávání hlavního města Severní Makedonie.

Bezprostřední reakcí na ničivé zemětřesení ve Skopji v roce 1963 byla masivní výstavba v brutalistním stylu v rámci společného projektu jugoslávských a zahraničních expertů, především pak japonského architekta Kenzo Tangeho. Makedonský dokument mapuje zásadní projekty tohoto období rozkvětu, dává je do celkového kontextu architektonické a urbanistické historie a dostává se až k současnému rozkladu města. Velmi osobní mluvený komentář k filmu vysvětluje, že síla projektů netkví pouze v jejich betonovém základu, ale spíše v jejich symbolické hodnotě.

Olympijský mezičas (Haruna Honcoop, 2023)

Olympiáda a paralympiáda v Paříži skončila teprve před několika týdny, je to tedy stále živé téma. Film japonsko-české režisérky se zaměřuje na to, jak se s objekty vybudovanými pro pár týdnů sportovních událostí nakládá do budoucna. Kde chátrají a kde je pro ně využití dodnes.

Jaký je přínos Olympiád pro pořadatelská města a jejich země? Je pořádání Olympijských her udržitelné z urbanistického i ekonomického hlediska? A co se s megalomanskými stavbami sloužící tomuto svátku sportu pouze pár týdnů děje poté, co Olympiáda skončí? Režisérka Haruna Honcoop spolu s fotografem Ťiang Šeng-tem a dalšími odborníky prozkoumává opuštěné olympijské stadiony a sleduje, jak se města kvůli olympijským přípravám mění. Film sleduje odpor pařížských obyvatel proti výstavbě nové olympijské vesnice, zatímco v Tokiu a Pekingu dokumentaristka zkoumá důsledky předchozích her. Prostřednictvím rozhovorů s místními obyvateli, odpůrci olympiád, architekty a experty se zaměřuje na problematiku udržitelnosti a smyslu pořádat tak velké sportovní události, které často vedou k vysídlování lidí a devastaci městské krajiny.

Soviet Bus Stops (Kristoffer Hegnsvad, 2023)

Zastávky autobusů jako projevy umělecké a architektonické svobody v SSSR – tak o malých stavbách přemýšlí kanadský fotograf, který je už patnáct let mapuje. Chce tak udělat, než se rozpadnou.

Vtipná dokumentární road movie, ve které kanadský fotograf Christopher Herwig pátrá po různorodých stavbách autobusových zastávek na území bývalého Sovětského svazu. Architektura, stejně jako vše ostatní, byla pod striktním drobnohledem tehdejšího režimu, což činilo z drobných staveb jedny z mála svobodných uměleckých vyjádření. Výsledkem jsou stovky unikátních uměleckých a architektonických děl rozesetých od Ukrajiny přes Uzbekistán až po Sibiř. Herwig započal svůj unikátní projekt již v roce 2002 a věnoval mu přes 15 let svého života, publikoval i knihu fotografií, která byla tak populární, že se dočkala pokračování. Zastávky pomalu mizí Christopherovi před očima, čímž urgence po jejich záznamu ještě sílí.

The Architects of Hope: The First Steps in Rebuilding Ukraine (Paul Thomas, 2024)

Jak si architekti představují obnovená města ve válkou stále ještě ničené zemi? O tom je film Paula Thomase z letošního roku. Prostor nedává stararchitektům z ciziny, kteří by na Ukrajině stavěli rádi, ale čistě domácím architektonickým kancelářím.

Zatímco Rusko pokračuje v destrukci ukrajinských měst, ukrajinští architekti usilují o jejich obnovu. Jak nyní postupovat? Řada ambiciózních projektů v současné situaci již nedává smysl a objevují se nové nároky na stavby i veřejný prostor. Budovy by měly být stabilní a odolné a lépe přístupné pro lidi s válečnými zraněními. Snímek sleduje pět předních ukrajinských architektů, jak se se situací vyrovnávají – hledají nové prostory pro svá zničená studia, přehodnocují svůj dosavadní přístup k práci a hlavně nepolevují ve svých snahách o obnovu či transformaci oblastí postižených válkou. Pro architekty není naděje jen zbožným přáním, ale nutností k realizaci vize budoucí podoby měst.

Ženy kolem Miese (Sabine Gisiger, 2023)

Dcera Miese van der Rohe vzpomíná na to, jaký byl život s jedním z velikánů moderní architektury. Georgie sdílí své postřehy z doby, kdy měla otce nablízku, ale i z období, kdy bez ní, jejích sester a matky emigroval do Ameriky a ony zůstaly za války v Německu samy.

Dosáhl by architekt Ludwig Mies van der Rohe světového věhlasu, kdyby za ním nestála řada výrazných ženských osobností? O tomto světoznámém architektovi toho již bylo řečeno mnoho, působil v Bauhausu společně s Walterem Gropiem a Paulem Kleem, a po emigraci z Německa se stal jedním z nejvýraznějších architektů ve Spojených státech amerických. Režisérka Sabine Gisiger však nyní obrací pozornost na ženy v jeho životě, kterým v rozvoji bránily staromódní zvyklosti a zastaralé tradice. Snímek kombinuje archivní záběry s hranou výpovědí dcery Georgie, tanečnice a režisérky, která nám převypravuje onu rozmáchlou rodinnou ságu z dob modernismu.

Kompletní program včetně odkazů pro nákup vstupenek najdete na webu festivalu Film a architektura.