Ohlédnutí za bienále architektury. Nebo ne-architektury?
Posledních pár dní je možné navštívit Bienále architektury v Benátkách – potrvá do 26. listopadu, mnohé instalace budou dále fungovat on-line. Stálo a stojí za vidění, ač kritici tvrdí, že letos přehlídka nabízela málo architektury. Bylo tomu tak, anebo to jen byla jiná architektura, než na jakou jsme zvyklí?
Josef Holeček , 19. 11. 2023
Bienále již neprezentuje architekturu jako takovou, místo toho zahlcuje prostor „konceptuálně-symbolickými instalacemi.“ Tak se krátce po jeho zahájení vyjádřil architekt Patrik Schumacher, principál studia Zaha Hadid Architects a známý pravicově liberální provokatér. Nazval letošní přehlídku „anti-architektonickým bienále“ a doporučil všem architektům raději nejezdit. A nebyl jediný, na jeho tón navázali i mnozí další. Následující odstavce se pokusí ukázat, že až tak jednoduché to není a že:
- Konceptuální instalace jsou stále vystavováním architektury. To, že se neprezentují modely domů nebo masterplany měst neznamená, že nejde o jiné vrstvy architektonického myšlení.
- Schumacher poukazuje na skutečný jev, který může být v mnoha ohledech problematický, zrovna v případě letošního bienále se ovšem netrefil, neboť se zde vystavovalo nejvíce architektury za poslední léta.
- I přes kritiku i slabou publicitu mělo smysl akci navštívit – a dá se to ještě stihnout. Řadu instalací navíc bude možné vidět i nadále virtuálně.
Více k tématu
Bienále jako generátor otázek i vizí
Benátská bienále architektury se nevyhýbají palčivým otázkám zejména sociálního charakteru od svého počátku, ať jde o krizi bydlení, podmínky výstavby v různých částech světa, dekolonizaci či krizi životního prostředí. Jde o témata, která s architektonickou tvorbou nebetyčně souvisejí. Ti, kdo navrhují budoucí podobu měst i jednotlivých staveb, přetváří svět a dané otázky musí ve své tvorbě reflektovat. A pokud ne nutně skrze jejich fyzické zhmotnění, tak přinejmenším na poli vlastního svědomí, kde se s nimi snaží vyrovnat.
Nejranější výstavy, kurátorované nedávno zesnulým Paolo Portoghesim či Aldo Rossim, se soustředily zejména na lokální problémy a obracely se do minulosti hledajíc odpověď na otázku po budoucím vývoji města. Teprve v 90. letech se objevuje tendence dívat se na tato témata v globálním kontextu. A teprve v roce 2010 začal trend obsazovat kurátorky a kurátory z neevropských zemí – jako první to byla Japonka Kazuyo Sejima v roce 2010.
Lesley Lokko, kurátorka letošního ročníku a vůbec první osoba afrického původu v této roli, zvolila poněkud neříkající název přehlídky Laboratory of the Future (Laboratoř budoucnosti). Pojem budoucnosti se však v tomto případě ukázal jen jako trochu prvoplánové marketingové gesto, vytvářející kontinuitu s rokem 2021, který uvozovala řečnická otázk How will we live together? Letošní výstavě však jde mnohem více o současnost než o budoucnost. Na ústředních přehlídkách v obou areálech Giardini a Arsenale se rozhodla zaměřit na Afriku jakožto nejdynamičtěji se rozvíjející kontinent, který není jen bohatým západem opomíjený rozvojový svět, ale také místo, kde žijí lidé se stejnými potřebami jako Evropané, Američané či Číňané, nemají však zastoupení v rámci národních pavilonů (z 55 afrických zemí mají pavilon pouze 3: Egypt, JAR, Niger, pro srov. z 50 evropských států jich vystavuje 38). A že k jejich naplnění hledají cesty, které svým zejména environmentálně šetrným přístupem ke světu mohou být inspirativní.
Prezentovány jsou nejen realizované projekty, ale také vize, které čekají v Africe na svou realizaci, stejně tak jako dílčí problémy, které většinu kontinentu sužují. Všechna stadia většinou pracují s tématem komunity, upcyclingu i ochranou životního prostředí obecně a v naprosté většině případů jsou prezentovány formou okázalých modelů, případně dvojrozměrných vizualizací a jen výjimečně jako projekce.
Svérázná prezentace je zároveň bezprostřední a pro západní perspektivu neobvyklá. Někde vidíme architekturu zobrazenou na tapiseriích, jindy namalovanou na plátně. Nezřídka si díky velkému množství tradičních dekorativních forem připadáme spíše jako v etnografické sbírce muzea 19. století než na bienále sklonku první čtvrtiny století 21. Neprezentuje se však nadřazenému evropskému oku „to primitivní,“ nýbrž „to diametrálně odlišné.“ V tom je prezentace pod vedením Lokko naprosto současná. Nekritickému evropskému oku realitu odhaluje, tomu kritickému a uvědomělému pak představu o této realitě koriguje, málokdo tak může zůstat nepřekvapen.
Německo, Švýcarsko, Japonsko – různé podoby architektury
Zatímco hromadná kurátorovaná výstava vyzařuje pozitivní emoce a vytváří radostné dynamické napětí navzdory těžkým časům, které celý svět nejspíš čekají, tak naopak západní státy tuto krizi reflektují s dramatickým výrazem sobě vlastním, jímž se nad ostatní opět nadřazují a který především působí tváří v tvář africké realitě až směšně.
Pokud něco Schumacherovi nelze upřít, tak je to oprávněná kritika tohoto přístupu, kterou přisuzuje především pavilonu německému. Ten je v přímém přenosu rozebírán (a je jedno, nakolik je to vážně míněno, a nakolik alegoricky), protože byl rozšířen v období třetí říše, a to je sediment, který by měl být pečlivě dekonstruován.
Většinu prostoru tu zaobírá materiál z minulého ročníku přehlídky, který má sloužit jako re-use banka k využití pro další, jakoby užitečnější účely. Německý pavilon představuje však to nejbanálnější a nejsamoúčelnější ze všech účastníků přehlídky, zaobalené do povýšené pozice morálního kazatele, který ale nepřináší nic nového a jen parazituje na starších nápadech. To ovšem neznamená, že by se nevěnoval architektonickému tématu, resp. slovy Schumachera byl anti-architektonický. Naráží na formální možnosti architektury, a snaží se je překračovat. To mu nelze upřít jako zásluhu.
Otázku vlastního pavilonu a identity jeho forem uchopují také Japonsko (Onishi Maki ukazuje budovu jako živoucí bytost s vlastním příběhem) a Švýcarsko (Karin Sander a Phillip Ursprung prezentují prázdnou stavbu Bruna Giacomettiho jako sochu). Pavilony jsou velkoryse prázdné a umožňují se nadechnout. Je to zároveň konceptuální a symbolické, ale vystavuje se architektura, a rovnou ta nejlepší.
Další pavilony
Většina ostatních západních pavilonů se obrací ke klasické prezentaci vlastního přístupu k soudobým otázkám dneška. Mnohé bohužel tím návštěvnicky nejnevlídnějším způsobem – tisíci a jedním posterem s desítkami bleších výkresů a stovkami stran textu, které není možné žádným způsobem uchopit: nejexplicitněji je propastnost dobrého tématu (původní x novodobé vlastnictví půdy) a špatné prezentace (desítky projektů převrstvených přes sebe, které není ani možné rozlišit a působí jak od prvního ročníku ze školy architektury) patrná v případě Kanady, kurátorované skupinou Architects Against Housing Alienation. Podobné téma uchopuje v pavilonu severských zemí Joar Nango výrazně haptičtěji.
Mezi vizuálně vůbec nejpoutavější pak patří pavilony Egypta, který prezentuje budoucí studentské vize obývání Nilu, a řecký pavilon, kde je představena vodní politika Hellady. Obě výstavy jsou co do obsahu nesofistikované, o to větším zážitkem je vidět čistou instalaci fungující jako kvalitní prezentace architektury, byť přeneseně.
Naopak reálně ji můžeme vidět v konceptuálně uchopeném rakouském pavilonu, kde tým AKT a Hermann Czech zamýšleli trvalé participativní propojení stavby s malým náměstím hned za zdí Giardini, benátské úřady to však nepovolily. Kriticky je tak tematizovaná otázka veřejného prostoru, vlivu bienále na Benátky, a to vše v sochařsky adaptovaných kulisách původního pavilonu od Josefa Hoffmanna. Nedaleký český pavilon, postavený Otakarem Novotným, žákem Hoffmannova spolužáka Kotěry, je zavřený čtvrtým rokem. Podobné konceptuální uchopení z důvodu oprav asi není možné. Benátská byrokracie je nemilosrdná. Není divu, že NG hledala raději provizorní prostor v Arsenale.
Mezi to nejlepší z Giardini lze počítat i tradičně dobrý pavilon Belgie. Bento et Vinciane Despret zde experimentují s populárním myceliem a dokáží čitelně odprezentovat jeho možnosti využití ve stavebnictví. Naopak další většinou špičkové přehlídky jako Nizozemí, Finsko či Španělsko se motají v politických tématech a přináší opět nekonzistentní a nesrozumitelná sdělení.
Prezentace pavilonů v Arsenale je ztížena prostorovými podmínkami. Zatímco velká výstava v průchozích impozantních prostorách s vysokými stropy funguje, neboť vytváří dramaturgické kontinuum, izolace národních pavilonů do jednotlivých „kójí“ evokuje atmosféru veletrhu. Přesto existuje řada výjimek. Velmi silnou je prezentace Turecka, poukazující na různé možnosti nakládání s dožilými stavbami. Neevropským způsobem reviduje otázku památkové péče, a to včetně bohatého teoretického aparátu i řady případových studií. Významnost počinu jen stvrzuje, že jako jediná z výstav tak nemá již od září dostupný katalog, neboť je vyprodán. Obdobně blízko současným evropským otázkám rezonuje například slovinský pavilon, kde je exaktně studována tepelná technika historických budov.
Jiné pavilony představují působivou sochařskou hru (Uzbekistán, Chorvatsko, Jihoafrická republika, Saudská Arábie), kde pomocí tradičních materiálů a technologií uchopují současnými prostředky svět kolem sebe a jeho potřeby. Překvapivě málo pavilonů (zejména v Arsenale) tak pracuje s otázkami životního prostředí a klimatické krize ryze deskriptivně a povětšinou naopak hledají na lokální problémy rovnou kontextuální řešení. V tomto smyslu metodicky neztrácí ani český pavilon řešící důkladně otázku prekarizace práce architektů. Vytváří navíc scénograficky velmi sugestivní prostředí. Tváří v tvář problémům ostatních zemí však palčivé české téma může na toho, kdo nezná kontext, působit lehce úsměvně.
Benátský Urbex
Přehlídka se neodehrává jen ve dvou hlavních areálech, řada pavilonů je rozmístěna ve městě, v historických, po většinu roku prázdných budovách patřících městu, při jejichž návštěvě prožívá člověk leckdy pocity, že vykonává podivně perverzní urbex, jako například při návštěvě tchajwanské výstavy ve věznici při dóžecím paláci či bulharského pavilonu v Dorsoduru. Samostatným příběhem je nezávislá výstava Space, Time, Existence, která se koná každý rok a prezentuje mladou architekturu, zejména studentské práce. Jako tradičně je umístěna v poloopuštěných barokních palácích Mora a Bembo v centru města a zpřístupňuje nejen mimořádné prostory, ale zejména to nejzajímavější z experimentální tvorby, častokrát pozoruhodnější, než jsou mnohé z pavilonů.
Benátské bienále pod taktovkou Lesley Lokko se konečně podívalo na svět zcela jinou než evropskou perspektivou. Přesto s jasným vědomím, že jej uvidí zejména evropský divák, který bude procházet pavilony jako supermarketem (jak naznačuje letošní alegorické zpracování lotyšského pavilonu). Možná tak přehlídka překvapila všechny od západního liberálního mainstreamu po radikální levici. Učinila tak však naprosto srozumitelně, a položila nejen řadu otázek, ale především představila bezpočet inspirativních příběhů o tom, jak lze zlepšovat svět kolem nás, a to jak na celkové výstavě, tak v mnoha především nezápadních pavilonech.
Architektura se zde předváděla nejvíce za poslední léta. Jen se ukázalo, co tento pojem znamená v různých částech světa, které evropské oko považuje za periferní, kde však výklad slova přináší nečekané výsledky práce. Vidět ji všechnu na jednom místě je důvod, proč má smysl bienále znovu a znovu navštěvovat, byť to může působit marnivě.
TOP K VIDĚNÍ (tematicky, architektonicky apod.)
Japonsko, Egypt, Británie, Rakousko, Slovinsko, Turecko,
TOP BIZÁRY (ironické, hravé, ale autentické)
Korea, Uruguay, Lotyšsko, Itálie, Polsko, Česká republika
NEZVLÁDLY:
Německo, Francie, Kanada, Nizozemsko, Dánsko, Irsko, Čína
