Odchod posledního modernisty. Ve věku 102 let zemřel čínsko-americký architekt I. M. Pei
Držitel nejprestižnějších architektonických ocenění, čínsko-americký architekt I. M. Pei zemřel včera ve věku 102 let. Pei byl posledním nejvýznamnějším členem generace meziválečných modernistických architektů, mezi jeho učitele patřil například zakladatel avantgardní školy Bauhaus Walter Gropius. Za svou sedmdesátiletou kariéru navrhl celou řadu světově oceňovaných budov.
Matěj Beránek , 17. 5. 2019
Zaměření: modernismus
Ieoh Ming Pei odstartoval svou mimořádně úspěšnou a plodnou kariéru záhy po dokončení studií na prestižních amerických školách architektury. To mu umožnila především práce pro newyorskou developerskou společnost, pro kterou navrhl své první velké budovy. Díky tomu si mohl spolu se svými kolegy záhy založit vlastní architektonické studio, které během 60. až 80. let zrealizovalo nejen ve Spojených státech amerických několik budov, které se ihned zařadily mezi nejzásadnější stavby druhé poloviny 20. století.
Amerika měla přitom být pro mladého architekta jen přestupní stanicí. Syn z prominentní rodiny jednoho z nejúspěšnějších čínských bankéřů se vydal za studii do Spojených států v polovině 30. let. Pei nejdříve nastoupil na Pensylvánskou univerzitu, odtud ale záhy odešel. Důvodem bylo konzervativní zaměření školy na klasickou architekturu stylu Beaux Arts. Pei totiž už od mládí tíhnul k progresivním modernistickým směrům, které vrcholily právě v poslední dekádě před druhou světovou válkou.
Více k tématu
Rozhodující vliv
Bakalářský titul nakonec Pei získal roku 1940 na Massachusettském technologickém institutu. Poté se chtěl vrátit zpátky do rodné Číny, to mu ale vzhledem k vyostřené politické situaci rozmluvil jeho otec. Pei proto zůstal v USA a rozhodl se pro další studium na Harvardu, které mělo rozhodující vliv na jeho další směřování. Tam se totiž seznámil s hlavními představiteli modernistické architektury, kteří z Evropy emigrovali do USA před nastupujícím nacismem. Na Harvardu tak Pei studoval například u zakladatele progresivní modernistické školy výtvarných umění Bauhaus Waltera Gropia nebo u modernistického architekta a designéra Marcela Breuera.
Vlastní studio s 300 zaměstnanci
Ihned po Peiových studiích si mladého architekta vyhlédl majitel přední newyorské developerské společnosti Webb & Knapp, pro kterou se svým nově založeným studiem pracoval následujících 20 let. Peiova architektonická kancelář pro zmíněného investora navrhla řadu budov, které nejvíce charakterizovaly jednoduché pravoúhlé hmoty a mřížkovými fasádami z betonu. Patří mezi ně například obytné komplexy Kips Bay Plaza na Manhattanu, trojice jedenatřicetipatrových bytových věží Society Hill Towers ve Filadelfii nebo univerzitní koleje Silver Towers v New Yorku – všechny projekty přitom Peiova kancelář dokončila během 60. let.
Komerční developerské zakázky ovšem nedokázaly uspokojit vysoké Peiovy ambice a tak začal s posvěcením svého dvorního klienta shánět další projekty. K definitivnímu odstřižení od společnosti Webb & Knapp pak Peiovi napomohly její velké finanční problémy v 60. letech. S tím souvisí také přejmenování kanceláře na Pei & Partners, která v době své největší slávy zaměstnávala 300 lidí.
Dosažení ambic
Pei vždy zdůrazňoval, že ve svých návrzích nechce odpovídat pouze na potřeby konkrétní stavby a namísto toho hledal způsoby produkce architektury založené na idejích. Z toho důvodu začal aktivně shánět zakázky na projektování staveb společenského charakteru, které by mu umožnily realizaci jeho uměleckých vizí. To se mu poprvé podařilo u projektu laboratoře Mesa při National Center for Atmospheric Researchv coloradském pohoří Skalistých hor, který získal už roku 1955.
Budovu laboratoře dokončil Pei roku 1967, načež bezprostředně následovaly další realizace veřejných budov – Everson Museum of Art v newyorském městě Syracuse a umělecké muzeum Des Moneis v Iowě. Tím se definitivně I.M. Pei definitivně zařadil mezi nejúspěšnější a nejvyhledávanější americké architekty své doby. Díky tomu získal další prestižní zakázky jako například východní křídlo washingtonské Národní galerie. Rok po jeho dokončení pak roku 1979 získal Zlatou medaili AIA – nejvyšší ocenění za přínos architektuře udělované organizací American Institute of Architects.
Úroveň poezie
K symbolickému vyvrcholení Peiovy kariéry došlo v polovině 80. let, kdy získal vůbec nejvyšší ocenění, na jaké může architekt během svého života dosáhnout – Pritzkerovu cenu. Porota Pritzkerovy ceny své rozhodnutí zdůvodnila následujícími slovy:
„Ioh Ming Pei vytvořil jedny z nejkrásnějších prostorů a forem budov tohoto století. Význam jeho práce sahá mnohem dále. Vždy se zajímal o prostředí, ve kterém jeho budovy vznikaly. Odmítl se omezit na úzký okruh problémů architektury. Jeho dílo za posledních 40 let nezahrnuje pouze paláce průmyslu, vlád a kultury ale také sociální bydlení. Jeho všestrannost a zručnost při používání materiálů se blíží úrovni poezie.“
Odchod
Přestože Pei od dokončení studií až do své smrti pobýval především ve svém domově na Manhattanu, vždy se hrdě hlásil ke svým kořenům. Svým dětem proto dal čínská jména a když obdržel peněžní odměnu Pritzkerovy ceny ve výši 100 000 dolarů, věnoval je na založení stipendijního fondu pro čínské studenty architektury.
I.M. Pei se z vytíženého profesního života stáhl v 90. letech. Se svou celoživotní manželkou, se kterou žil přes 70 let a která zemřela již v roce 2014, vychoval tři syny a dceru. Jeden z jeho synů zemřel už před 16 lety, ostatní dva se vydali cestou svého otce a dnes působí rovněž jako architekti. Pei patřil také mezi vášnivé sběratele amerického poválečného umění.
Světová architektura ztratila s odchodem I.M. Peie posledního nejvýraznějšího architekta, jehož přístup k architektuře se formoval v době zlaté éry modernismu.
