Od křesla po lžičky. Alvar Aalto navrhoval domy jako ryzí gesamtkunstwerk

Na konci 20. let zažívalo moderní hnutí rozmach napříč Evropou. Jeho vzestup předznamenaly především tři důležité milníky – vznik spolku Deutscher Werkbund (1907), založení Bauhausu (1919) a stuttgartská výstava s doprovodnou akcí výstavby sídliště Weissenhof (1927). Architekti moderny se začali pravidelně stýkat v rámci kongresů CIAM. Přidal se k nim i Alvar Aalto a za nedlouho se stal respektovanou osobností sdružení.

OD KLASICISMU PO ORGANICKÝ MODERNISMUS

Vývoj Aaltovy tvorby symbolizuje rovná křivka, jejíž tvar se ale postupně začne ohýbat a měnit. Jeho styl se s historickými a sociálními vlivy proměňoval, ale nikdy nebyl vyhraněný. V jeho architektuře i designu je možné identifikovat klasicismus, severskou modernu harmonizující s přírodou i funkcionalismus. V době studií mezi lety 1916-1921 zkoumal Aalto jako každý student architektury historické směry od antiky po secesi. K tomu se přidal finský neoklasicismus s dřevěnými městy z 18. století. Právě jimi se Aalto inspiroval při raných návrzích. Rozvíjel diskuzi o rozdílech mezi národními a mezinárodními vlivy a zdůrazňoval, že je při aplikaci zahraniční doktríny důležité přizpůsobit návrh lokálnímu kontextu.

S účastí na kongresech CIAM přišlo i následování evropské nové vlny a směřování k modernismu. Klíč v pochopení posunu Aaltova myšlení blíže racionalismu může představovat jeho dřívější zájem o vědu a technologické inovace, čemuž modernismus – jako útěk do budoucnosti – naprosto odpovídal. Jako nejlepší názorný příklad slouží realizace sanatoria Paimio, kde se uplatňuje všech pět Le Corbusierových bodů moderní architektury: betonové sloupy, volný půdorys i průčelí, střešní terasa a pásová okna. Dále má stavba hladké bílé stěny a detaily standardizované výroby, například okenní rámy nebo panty.

Po několika letech se Aalto oprostil od mechanicko-technického myšlení funkcionalismu a vědecký přístup nahradil intuicí, organická nepravidelnost přírody zaplnila místo trubkové oceli. Aalto začal upřednostňovat přírodní materiály – měkké linie dřeva a tvarovou variabilitu skla. Organický přístup je možné chápat jako regionální interpretaci moderního designu. Transformaci dobře reflektuje jeho citát o navrhování Viipurské městské knihovny: „Jednoduše se při kreslení řídím instinktem, ne architektonickou syntézou. To, co někdy vypadá téměř jako dětská kompozice vycházející z abstrakce, postupně nabývá na tvaru.“

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

Významnou roli nepochybně hrála i setkání se špičkou evropské avantgardy. Blízký vztah udržoval například s Lászlem Moholy-Nagym, Philipem Mortonem Shandem, Gunnarem Asplundem nebo Le Corbusierem. Nejvýraznější vliv na Aaltovu tvorbu ale měla jeho partnerka v osobním i pracovním životě Aino Aalto. Spolupracovali spolu tak úzce, že je zpětně těžké identifikovat podíl práce každého z nich. Vzali se v roce 1924, kdy také začala jejich společná kariéra a cesta k nastolení nové identity finského designu. Dohlíželi na výstavbu legendárního sanatoria Paimio a spoluzaložili dodnes prosperující nábytkářskou ikonu Artek.

Počátky Aaltova experimentování s designem nábytku se přikládají právě vlivu Aino a společné práci na realizaci sanatoria, kde se mísí funkcionalismus s organickým designem. Při návrhu autoři pracovali s ohledem na potřebný komfort pro pacienty sanatoria čelící tuberkolóze. Blízkost přírodě zajistili pomocí dvou faktorů – početnými balkony a pohodlným dřevěným nábytkem navrženým na míru prostoru. Komplexní chápání prostoru jako celku v rámci myšlenky gesamtkunstwerk vzal Aalto doslova. Pro tento projekt navrhl vše od nádobí až po kliky. Nejdříve si v roce 1927 pro inspiraci objednal několik kusů kovového nábytku od Marcela Breuera. Rychle ale narazil na limitace židlí z ocelových trubek: nepohodlnost, strohý reflektivní povrch a schopnost jednoduše přenášet teplotu.

POČÁTKY MASOVÉ PRODUKCE

O rok později navrhl svou první konzolovou židli, která sice byla částečně vyrobena z trubkové oceli, ale změkčoval ji sedák z překližky. Následně přišla Aaltova malá revoluce. Ocelovou kostru nahradil dřevěnou lamelou. Vznikly tak základy ikonického celodřevěného křesla Paimio s potenciálem pro další rozvoj. Původně totiž byla vyrobena dětská verze, dospělá velikost židle s dostatečnou nosností vyžadovala pevnější konstrukci. Tento problém vyřešilo navázání spolupráce s truhlářským mistrem Otto Korhonenem. Trávili společný čas zkoumáním výrobních technik ohýbání typicky finského březového dřeva, které nebylo tak flexibilní jako buk v případě vynálezce ohýbaného nábytku Michaela Thoneta. Nakonec se jako nejlepší řešení ukázalo využití kovového lisu.

Spolupráce pokračovala a na začátku 30. let se v továrně Huonekalutehdas Korhonen zrodila sériová produkce Aaltova nejúspěšnějšího křesla Paimio. Později se přidala i slavná stolička Stool 60 s charakterickým prvkem v podobě nohy ve tvaru písmene L, jenž sloužil zároveň jako podpora sedáku. Sám Aalto je přezdíval jako „dórská noha“ nebo „ohnuté koleno“. Oba vlajkové produkty autorovy nábytkové tvorby se řídily principem flexibilní standardizace. Například nohu ve tvaru L bylo možné namontovat jako podstavu pod křeslo, židli nebo stolní desku.

PROPAGACE MODERNÍ KULTURY BYDLENÍ

Po prvních letech úspěšné masové produkce se manželé rozhodli založit vlastní firmu Artek spolu s kurátorkou umění Maire Gullichsen a kunsthistorikem Nilsem-Gustavem Hahlem. Artek se řídil principem „prodávat nábytek a propagovat moderní kulturu bydlení a další cesty vzdělávání“. Portfolio služeb kromě prodeje nábytku zahrnovalo také interiérové poradenství a pořádání výstav. Nyní Artek spadá pod křídla společnosti Vitra.

Nelze opomenout poslední ze tří Aaltových nejznámějších děl užitého umění – vázu Savoy. Původně se jednalo o návrh do soutěže finského sklářského průmyslu, poté o příspěvek pro světovou výstavu v Paříži v roce 1937. Později Aino a Aalvar vázu využili jako součást návrhu interiéru restaurace Savoy v Helsinkách, na němž společně pracovali. Zrodil se tak symbol finského sklářství a nedílná součást designu 20. století. Interpretace hravé zvlněné struktury vázy nejsou jednoznačné. Někteří hovoří o inspiraci tvarem kaluže, podobě s ohýbaným dřevem nebo reliéfem finské krajiny se spoustou jezer. Vodítkem může být i původní název návrhu pro sklářskou soutěž, v překladu „kožené kalhoty eskymačky“.

Působení Alvara Aalta mělo i celospolečenský dopad. Jeho standardizovaná tvorba pohotově reagovala na poválečnou bytovou krizi a přispěla k nastavení vysoké estetické úrovně. Jak v minulosti, tak i v současnosti je linka Aaltova odkazu stále jasně viditelná. Krásné, jednoduché a funkční artefakty zdobí domovy mnoha designových nadšenců. Často jsou také produkovány modifikace ikon Aaltova nadčasového nábytku, příkladem může být loňský redesign Stool 60 populární módní značkou Supreme.