O Vladimíru Karfíkovi poprvé

Dvě významná výročí jsou spojena se jménem Vladimíra Karfíka, jedné z klíčových osobností meziválečné československé architektury. Narodil se v rodině lékaře v roce 1901, tedy před 115 lety, a zemřel před dvaceti lety v roce 1996.

Tento architekt měl mimořádné štěstí, neboť měl možnost pracovat ve studiu dvou zásadních osobností – švýcarského novátora Le Corbusiera a Američana Franka Lloyda Wrighta, nejspíš nejvýznamnějšího architekta dvacátého století. Znal se dobře i s třetí hvězdou – Adolfem Loosem. Tato setkání pak dovedl skvěle využít ve své tvorbě. Ve třicátých letech byl hlavní osobností Baťovy projekční kanceláře ve Zlíně a navrhl desítky staveb pro tuto firmu doslova po celém světě. Spojení s Baťou mu po válce komplikovalo doma život, a tak odešel – podobně, jako další kádrově problémoví pražští architekti – na Slovensko, kde pak působil jako profesor na bratislavské technice. Po odchodu na odpočinek působil krátce na Maltě, kde na prahu své osmdesátky navrhl vilu pro tamní prezidentku. Karfík byl pravým světoběžníkem a o svých osudech a práci dovedl poutavě vyprávět.

Já se s ním seznámil až na sklonku 80. let, kdy mu bylo téměř devadesát. I přes kmetský věk byl však mimořádně živý, veselý a paměť měl neuvěřitelnou. Domluvili jsme si pak spolu rozhovor, a protože jsem měl tehdy rozbité auto, cestovali jsme z hotelu na okraji Prahy složitě městskou dopravou. Místo únavy se pak rozpovídal tak, že byl k nezastavení. Naše povídání jsem pak zpracoval a vyšlo v časopise Revolver revue. Pak jsme se setkali ještě několikrát, krátce po sametové revoluci navštívil USA, kde konečně mohl převzít jmenování čestným členem Americké asociace architektů, které mu bylo uděleno již v roce 1984. Poté měl přednášku v Klubu architektů v Letenské ulici, na níž představil jak své americké stavby pro Baťu, tak i nové budovy, které ho během cesty zaujaly. V té době se mu se zpožděním dostalo řady poct doma i v zahraničí.

Pojďme se však na jeho osudy podívat podrobněji. Bude to trochu obsáhlejší, a proto bude mít tento text příště další pokračování. Karfík se narodil ve slovinské Idrii na prahu nového století. Studoval v Praze na technice, kde byli jeho učiteli poměrně konzervativní profesoři Josef Fanta, Rudolf Kříženecký nebo Antonín Engel. Bylo to těsně po první světové válce a mladí posluchači měli již jiné vzory, na technice se ovšem ještě projektovalo v historických slozích. Karfík vzpomíná, jak u Fanty musel navrhovat středověkou katedrálu. Trochu ji vylepšil, udělal v ní šikmou podlahu a perforovanou věž, prý aby byly lépe slyšet zvony. Když to starý pán viděl, prohlásil prý: „Proboha, kam to ta naše škola spěje, to je katastrofa.“

Naštěstí tu byla i jiná místa, pražské bary a kavárny nebo taky korza, jako bylo to na Národní třídě. Tam se mladý aspirant architektury setkával třeba s Jaroslavem Seifertem nebo Karlem Teigem. Velký význam pro něj měly i pražské přednášky Adolfa Loose nebo Le Corbusiera; postupně pak došel k závěru, že je třeba poznat svět. Vyrazil tedy do Mekky světového umění Paříže. Nejdřív se ucházel o místo u propagátora železobetonových konstrukcí Augusta Perreta, ale nebyl úspěšný, pracoval tam však tehdy jeho starší kolega, architekt, malíř a scénograf Bedřich Feuerstein, a ten zprostředkoval Karfíkovi práci u Le Corbusiera, který zrovna hledal spolupracovníka. Švýcar už byl tehdy respektovaným experimentátorem a teoretikem, stál u základu architektonického purismu a funkcionalismu, ale světovou star samozřejmě tehdy ještě nebyl. Pracovnu měl v chodbě bývalého kláštera na Rue de Sèvres, kde byla strašná zima, a Karfík dostal mimo jiné za úkol obsluhovat malá kamínka.

U Le Corbusiera (vlastním jménem Charlese-Édouarda Jeannereta; 1887-1966) pak v letech 1925-1926 Karfík pracoval na projektu vily pro hudebníka a urbanistickém plánu Voisin. A jak na svého zaměstnavatele vzpomínal? „Choval se vlídně, ale na rozdíl od jiných architektů nedokázal navázat skutečně přátelské styky, tu a tam cosi vyložil, ale velmi krátce (...) On nebyl žádný konstruktér, a přitom se tenkrát začal hlásat konstruktivismus. Sám ho tehdy akceptoval, ačkoli neměl žádnou technickou školu, byl absolventem zlatnické školy pro návrhy hodinek a bižuterie, takže mu to technické cítění chybělo.“

V Paříži se také Karfík vídal s Adolfem Loosem, poněkud výstředním světoobčanem, který pendloval mezi Vídní, New Yorkem, Chicagem, Paříží a Prahou. V roce 1925 se ve francouzské metropoli konala Světová výstava dekorativních umění, v rámci níž byla postavena řada zajímavých pavilonů. Le Corbusier byl autorem novátorského modulu L ́Esprit Nouveau – jakési obytné buňky, jejímž átriem prorůstal strom (viz foto). Byl tu i velmi avantgardní konstruktivistický pavilon SSSR od Konstantina Melnikova, který byl další senzací výstavy (viz foto). Perret s Feuersteinem navrhli divadelní budovu se třemi scénami. Pozadu nezůstali ani Čechoslováci, náš pavilon projektoval Josef Gočár, interiéry byly dílem Pavla Janáka a Františka Kysely. Výrazné byly i plastiky – Štursovo Vítězství, tedy známý chlapec s vavřínovou ratolestí, a Švecův Sunbeam, což je dynamická plastika závodníka na motorce (viz další fotografie). A jak náš pavilon hodnotil Vladimír Karfík? „Byla to taková žehlička. Dostal cenu a to byl začátek úspěchu našich pavilonů, které pak vždycky na každé výstavě nějaké to vyznamenání dostaly, dokonce i zlaté medaile, a vždycky byly pozoruhodně detailně provedeny.“

V Paříži se Karfíkovi líbilo, měl tu řadu francouzských i českých přátel, navíc byl hmotně zajištěn, ačkoli mu Le Corbusier platil spíše symbolicky. Dostával totiž peníze od otce z domova a česká koruna měla tehdy skvělý kurs. Neklidná povaha a touha poznat další země – i ty podstatně vzdálenější – ho však vedla k tomu, aby se vypravil do Ameriky. A o tom zase příště.