Udržitelné domy musí být součástí měst, ne izolovanými ostrovy, tvrdí autoři dřevěného mrakodrapu
Udržitelnost při navrhování je pro nás i to, že se snažíme smazat rozdíly mezi lidmi, prohlašují architekti Oskar Norelius a Robert Schmitz z White Arkitekter, kteří navrhli druhý nejvyšší dům ze dřeva na světě. Jak se jim povedlo vytvořit udržitelný dům, který se stal zároveň symbolem města? A jak chtějí naplnit svůj cíl stavět do roku 2030 pouze uhlíkově neutrální domy? O tom jsme se s nimi bavili u příležitosti zahájení výstavy „A Heart of Wood“ v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.
Matěj Čunát , 9. 2. 2022
Rozhovor děláme u příležitosti vaší první výstavy a přednášky v Praze. Můžete na začátek popsat, jak město vnímáte a jak na vás působí ve srovnání se Stockholmem, kde máte kancelář?
Oskar Norelius: Přijde mi, že historická centra Prahy a Stockholmu jsou si hodně podobná, centrum Prahy je ale o dost větší.
Robert Schmitz: Jsme tu poměrně krátce, přijeli jsme včera a od té doby připravujeme výstavu. Ale na první pohled nás překvapilo, jak málo lidí je venku v ulicích. To bych řekl, že je rozdíl oproti Stockholmu, kde jsou ulice víc živé, a to i v období Covidu. Na druhou stranu, žádné město není tak úplně samo sebou, když probíhá pandemie, takže doufáme, že se sem podíváme, až pandemie odezní.
Když se bavíme o městech, jaké jsou podle vás největší výzvy, kterým budou muset města čelit?
RS: Velkou výzvou je určitě vytvořit živé ulice a najít způsob, jak udělat centra měst atraktivními, aby zde lidé chtěli trávit čas. Žijeme v době technologií, služby a nakupování se přesouvají do virtuálního prostředí, takže si cokoliv můžete koupit z domu – jídlo, oblečení a tak dále. To je ale hrozba pro městský veřejný prostor, a proto musíme hledat další způsoby, jak lidi do veřejného prostoru přivést.
ON: S tím souvisí i další kroky jako postupné vytlačování aut z centra města tak, abychom mohli vytvořit příjemný a bezpečný prostor pro lidi. No a pak mě ještě napadá jeden velký problém, kterým je segregace. V centrech měst často jsou jen hotely a ceny bydlení rostou, pak ale v těch centrech téměř nikdo nebydlí.
V Galerii Jaroslava Fragnera probíhá výstava „A heart of wood“, která ukazuje nedávno postavenou budovu Sara Kulturhus ve švédském městě Skellefteå. Je to kulturní centrum a hotel, celkově má dům 20 pater. Můžete popsat proces návrhu, jak jste o domu uvažovali?
ON: V roce 2016 se konala soutěž, kterou se nám podařilo vyhrát. Město Skellefteå vypsalo soutěž, impulzem pro to bylo, že ve městě byly čtyři kulturní instituce – divadlo, galerie, knihovna a muzeum – které byly v nevyhovujících podmínkách. Zadání bylo dát je pod jednu střechu a vytvořit jedno kulturní centrum, ke kterému přiléhá hotel s restaurací.
RS: Náš soutěžní návrh se jmenoval „Side-by-side“, bok po boku. To je odkaz na písničku jedné švédské punk-rockové kapely. Zpívá se tam o tom, jak privátní a veřejný sektor bere peníze obyčejným lidem. A tady jsme pracovali na návrhu, kdy veřejný sektor – město – staví budovu společně se soukromým sektorem, který financoval hotel. Tady ale ten privátní a veřejný sektor svým způsobem něco vrací. „Side by side“ říká i hodně o tom, jak ta budova funguje. Umístili jsme do ní pódia a umělecké scény, které jsou v budově bok po boku. Ty scény na sebe vzájemně reagují, můžou fungovat individuálně nebo společně a navazovat nové spolupráce.
Je to o posilování místní komunity tím, že jí zpřístupňujeme kulturu. Vytváříme místo, kde se lidé mohou potkávat. To bylo pro nás důležité, nenavrhnout oddělenou knihovnu nebo oddělené divadlo, ale vytvořit jeden kontinuální prostor, jedno kulturní centrum. Díky tomu mohou ty kulturní instituce navzájem sdílet prostory, například někdy divadlo potřebuje větší a jindy menší prostor, díky našemu návrhu je oboje možné. Je to celé o sdílení navzájem.
Více k tématu
A nebylo pro město spíš výhodnější, když byly ty kulturní instituce rozprostřené a samostatné?
ON: Ony ty instituce byly původně ne přímo v centru. A ta idea byla, že když tyhle instituce budou spolupracovat, že dokáží společně víc a že přiblíží kulturu lidem. Byly tam samozřejmě různé obavy, například to, že když vytvoříme tak velkou instituci, budou to možná vnímat negativně lidé, co mají zájem o alternativní kulturu. My jsme ale chtěli zpřístupnit alternativní kulturu i lidem, co na ni běžně nechodí, a na to je takové kulturní centrum ideální, protože tam často narazíte na program, na který byste běžně nešli. Takže nakonec je to i o tom ukázat tu punk-rockovou scénu lidem, co původně šli do knihovny a na koncert by je nenapadlo jít nebo o něm vůbec nevěděli. A to nás zase vrací k té písničce.
A není Sara kulturhus příliš formální na to, aby v něm fungovala alternativní kultura?
RS: Ne, ten dům není formální ani trochu! Je to taková velká dílna, kde lidé mohou spolu tvořit. Navrhli jsme obrovský prostor, což je pro lidi příležitost k tomu, aby si ho sami uzpůsobili a našli svůj vlastní způsob, jak ho chtějí využívat.
ON: Jasně, svým způsobem ten dům působí formálně, ale to je tím, že je nový. Všechno, co je nové, tak působí formálně.
RS: Ten dům je hodně otevřený a přístupný, je tam velké foyer na jedné straně a zázemí na straně druhé, ale všechno je vizuálně propojené, abyste z foyer viděli, co se děje „za oponou“. I proto jsme umístili knihovnu do centra budovy, protože to tam nejvíce žije a chodí tam nejvíce lidí. Je to takové srdce, odkud můžete objevovat ty ostatní prostory, kam byste normálně nešli. Než se otevřel Sara Kulturhus, tak člověk šel do knihovny, což byl samostatný dům. Ale teď je ta knihovna součástí kulturního centra, takže když jdu do knihovny, tak můžu objevit i něco nového.
Pojďme se více pobavit o konstrukci domu. Kulturní centrum je postavené celé ze dřeva, s 20 patry jde o druhou nejvyšší budovu ze dřeva na světě. Proč jste zvolili dřevo?
ON: Už v zadání soutěže se psalo o tom, že bychom měli propagovat dřevo, protože dřevozpracující průmysl má ve Skellefteådlouhou tradici. Od začátku jsme si řekli, že použijeme tolik dřeva, kolik jen bude možné, protože jsme chtěli vytvořit environmentálně udržitelný dům. Co jsme ale udělali jinak bylo, že jsme nenavrhli dům, a pak jsme řekli, že bude ze dřeva. Náš dům je uvažovaný ze dřeva už od samého počátku. Když uvedu příklad, tak kdyby podobný dům byl z železobetonu, tak by mu stačilo jedno jádro se schodištěm a výtahem. Ale my jsme navrhovali dřevěný dům, takže jsme použili dvě jádra ze dřeva, každé na opačné straně domu. A nakonec i hotelové pokoje jsou v modulovém systému, který vychází z možností dřeva.
Jak funguje konstrukční systém u celodřevěného domu?
RS: Sloupy a trámy jsou z lepeného dřeva. Stěny, stropy a jádra jsou CLT panely. Ve spodních patrech, kde je kulturní centrum, jsou velké otevřené prostory s velkými rozpony, na to se ideálně hodí lepené vazníky. A v horních patrech, kde jsou pokoje, používáme stěny a stropy z CLT panelů.
ON: Od začátku jsme byli připraveni, že když to nepůjde, tak nahradíme dřevo něčím jiným, díky tomu se nám podařilo všechny přesvědčit, že jsme schopní kompromisu a pak se s námi nebáli do projektu jít. Jak jsme ale postupovali, tak jsme zjistili, že skoro nic jiného než dřevo použít nemusíme. Je to plně dřevná nosná konstrukce, i výtahové šachty jsou ze dřeva.
Hned na začátku jsme se spojili se statikem Florianem Koschem, díky kterému jsme vymysleli optimální konstrukční systém pro celou budovu. Spolupracovat se statikem od začátku bylo důležité i proto, že každý konstrukční prvek je pohledový, takže nosná konstrukce utváří i materiály v interiéru.
Existují ve Švédsku limity pro stavby ze dřeva? V Česku některé typologie nemůžete postavit, existuje i výškový limit pro budovy ze dřeva.
ON: V tom není Česko samo, ve Švédsku jsme měli podobné regulace do roku 1994. Naštěstí v současnosti máme regulace, které staví na parametrech materiálů, což znamená, že když splníte předepsaná kritéria, například požární bezpečnost, akustiku, tak je jedno, co používáte za materiál. Samozřejmě je těžší tato kritéria splnit, pokud používáte dřevo, ale je na nás architektech a stavebních inženýrech, abychom si s tím poradili.
Z našeho pohledu není legislativa nastavena tak, že limituje dřevěné stavby naschvál, ale proto, aby byla konstrukce bezpečná. Nikoho dříve nenapadlo, že by bylo možné postavit dřevěný dům vyšší než 5 pater, proto existují tyhle limity. Ale dnes už si lidé uvědomují, že legislativa stavby ze dřeva zbytečně omezuje a začíná se to rychle měnit.
A myslíte si, že je dřevo ideální stavební materiál kdekoliv? Když porovnáme třeba Švédsko s Českem, tak u nás je lesů asi 12x méně.
ON: My jsme o tomhle samozřejmě přemýšleli a počítali, zda je dřevo udržitelné, i když se převáží na dlouhé vzdálenosti. Obecně je samozřejmě lepší, pokud se produkty zbytečně nepřeváží a používají se lokální materiály, ale v rámci našeho výzkumu jsme zjistili, že doprava má menší dopad na životní prostředí než produkce materiálu jako taková. To znamená, že pokud pracujete s udržitelným stavebním materiálem, pak ho můžete převážet na velké vzdálenosti a jeho uhlíková stopa je stále velice nízká.
Ale u jiných projektů používáme takový materiál, který se nejlépe hodí pro daný úkol, nejenom dřevo. Volba materiálu závisí na konkrétním kontextu, ale klima a udržitelnost jsou aspekty, které vždy bereme v potaz.
V čem je tedy Sara Kulturhus kromě použití dřeva udržitelný?
RS: Když začnu obecněji, tak pro nás je udržitelnost i to, že vytváříme prostor sociálně udržitelný, to znamená, že se snažíme vymazat hranice a rozdíly mezi lidmi, že je pozveme do našeho domu a dáme jim zdarma prostor, který mohou použít tak, jak uznají za vhodné. Potom, ještě když zůstanu u materiálů, tak tím, že používáme dřevo, tak jsme se vyhnuli použití jakýchkoliv nadbytečných materiálů, jako je třeba sádrokarton a podobně. Prostě dřevo je konstrukční materiál, ale i pohledový materiál, není zde nic navíc. Takže je to celkově šetření materiálem a použití jen toho, co je opravdu nutné.
Propisuje se udržitelnost i do architektonického výrazu?
ON: Samozřejmě, na jednu stranu používáme dřevo, což je takové gesto, kterým říkáme na ven, že je náš dům ekologický. Pak ale nastane problém, jak to dřevo venku ukázat, a odpověď byla: Uděláme ten dům prosklený, aby bylo vidět dovnitř.
Na to nám ale experti řekli, že nemůžeme mít plně prosklené hotelové pokoje, že by to bylo příliš energeticky náročné, protože by se pokoje v létě přehřívaly a museli bychom je chladit. Ve Skellefteå v zimě ale několik dní nevyjde slunce, takže když stavíte dům, tak chcete, aby byl co nejvíc prosklený, aby se vám tam dostalo co nejvíce světla. Naopak v létě některé dny nezapadá slunce vůbec, takže jsme museli vymyslet, jak ta okna stínit. Samozřejmě, že někdo navrhoval, ať uděláme prosklení pouze 50 % té místnosti, ale to by byl špatný kompromis po celý rok, takže to jsme zamítli.
Tenhle problém jsme vyřešili tak, že jsme u hotelu udělali dvojitou fasádu, takže v létě, když do pokojů svítí sluníčko, tak můžeme horký vzduch vypustit do téhle dvojité fasády, která se provětrává. No a naopak v zimě se tady vzduch předehřeje a můžeme ho použít na větrání pokojů bez tepelných ztrát. Nakonec, v téhle dvojité fasádě jsou rolety, kterými si můžete pokoj zastínit. Pracujeme s architekturou a díky tomu snižujeme nároky na rozvody vzduchotechniky uvnitř domu.
RS: A například hotelové pokoje jsme navrhli velmi efektivně, abychom šetřili místo a peníze. To bylo součástí toho přístupu, protože když máme celou jednu stěnu pokoje prosklenou, tak si v tom pokoji nepřipadáte klaustrofobně, i když je třeba poměrně malý.
A co udržitelnost v kontextu technologií domu?
ON: Do procesu jsme zapojili lokálního výrobce energie, s kterým jsme si ujasnili, že nechceme navrhovat normální dům, ať nám poradí, jak můžeme navrhnout něco nového a jiného. Takže jsme společně vymysleli systém, že budova má tepelné čerpadlo a bere si energii ze země, ale zároveň je napojená na centrální zdroj vytápění a chlazení, který funguje pro celé město. Takže naše budova je napojena na tenhle systém města, a když má přebytky tepla či chladu, tak je posílá do sítě a pomáhá ostatním domům.
V Česku je častá představa, že udržitelný a ekologický dům stojí někde na samotě a je soběstačný. Váš Sara Kulturhus je ekologický, ale stojí uprostřed města a je napojený na městskou síť.
RS: Ano, naše budova je propojená s městem nejen svojí architekturou, ale i energeticky. Proto se naše výstava jmenuje „A heart of wood“ – srdce ze dřeva – protože ten dům je kulturní srdce města, ale je i technologické srdce městské sítě. Myslíme si, že je zásadní, aby udržitelné domy byly propojené s městem a nebyly osamoceným ostrovem.
Budovy se podílejí na celkové spotřebě energie asi 40 %, podobný podíl mají na uhlíkové stopě. Vy jste se jako White Arkitekter zavázali, že do roku 2030 budete stavět už jen uhlíkově neutrální domy. Jak do téhle vize zapadá Sara Kulturhus?
ON: My jsme pečlivě počítali uhlíkovou stopu budovy, používáme na to metodu LCA. Je to zvláštní, jak to mění náš proces navrhování, protože když si děláte metodu LCA od začátku a přemýšlíte o dopadu na životní prostředí, tak začnete navrhovat a uvažovat jinak. Nakonec se nám povedlo, že má Sara Kulturhus negativní uhlíkový dopad, protože ukládáme oxid uhličitý v materiálu budovy, ale také vyrábíme obnovitelné energie solárními panely na střeše, takže náš dům je v cyklu 50 let uhlíkově negativní. Přesněji řečeno, uhlíkově negativní a klimaticky pozitivní.
Město Skellefteå leží na severu Švédska a má asi 35 tisíc obyvatel, potýkáte se ve Švédsku také s jevem, kdy se mladí lidé stěhují z odlehlých oblastí do velkých měst?
RS: Ano, to se děje i u nás, město Skellefteå nevyjímaje. Náš dům je součástí strategie města, která se snaží mladé lidi udržet. Sara Kulturhus vytváří podmínky pro kulturní vyžití, pro to, aby se lidé mohli potkat. A díky tomu můžeme mladým lidem nabídnout to, co hledají ve velkých městech. Možnosti, které ve Skellefteå dosud nebyly.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem ERA21.
