„Nobelovka za architekturu“ putuje do Číny. Architekt Liu Ťia-kun získal Pritzkerovu cenu za to, že nestaví ikony
Architekt Liu Ťia-kun (Liu Jiakun) získal nejvyšší architektonické ocenění, i když není světová "star". Tvoří převážně ve svém rodném městě Čcheng-tu a je pro něj důležitější respekt k místu než vlastní styl.
Karolína Vránková , 5. 3. 2025
Liu Ťia-kunovi je osmašedesát a patří k tvůrcům, které si na "objevení" museli počkat. Narodil se v roce 1956 v Čcheng-tu, což je hlavní město provincie Sečuan v jihozápadní Číně. Tady v roce 1999 založil kancelář Jiakun Architects, tady stále žije, zde stojí většina z třicítky jeho staveb. Na vlastní oči je tedy viděl málokdo – přesto se objevila řada výkladů, které ukazují význam jeho skromné a neokázalé tvorby v zemi „architektonických excesů“. Přinášíme ukázky ze světových médií:
CNN:
Tuto nejprestižnější architektonickou cenu často vyhrávali stavitelé ikon: solitérní géniové, kteří světu vtiskují své vize. Je příznačné pro vývoj celého oboru, že letos „Nobelovu cenu za architekturu“ získal muž, který se stylovosti a ikoničnosti aktivně vyhýbá.
Liu Ťia-kun strávil velkou část své čtyři dekády trvající kariéry navrhováním muzeí, univerzitních budov či veřejných prostranství, která ničím nevyčnívají. Většinou se nachází v jeho domovském městě Čcheng-tu na jihozápadě Číny. Jeho hyper-lokální a záměrně „low-tech“ postupy jsou pro něj důležitější než nápadná estetika.
V éře architektonických excesů, kterých je Čína plná, architekt Liu Ťia-kun postupoval jinak. Každé místo – a historii, přírodu a řemeslné tradice, které je obklopují – nechal utvářet své návrhy. Nikoli naopak.
Ať už jde o nové využití trosek po zemětřesení nebo vytváření dutin, ve kterých mohou žít původní divoké rostliny. Na metodě záleží více než na formě. Ve svém hodnocení porota Pritzkerovy ceny ocenila Liua právě za to, že má „strategii místo stylu“.
Vytvořil například jednoduchý a dojemný památník dívce, která zahynula při velkém zemětřesení v Sečuanu v roce 2008 v troskách jedné z mnoha zhroucených škol. Památník Hu Huishan stojí v muzejním okrsku v Čcheng-tu a připomíná svou siluetou stan. Uvnitř jsou na růžových stěnách dívčiny věci — batoh či šála s třásněmi. „Měl přinést útěchu jejím rodičům,“ vysvětlil Liu Ťia-Kun. „Památník vyjadřuje osobní emoce, ale je také součástí kolektivní paměti.“
Dokonce i největší veřejné projekty jsou podobně skromné. Jeho „West Village“ z roku 2015 v Čcheng-tu, komplex kulturních, sportovních, rekreačních, kancelářských a obchodních budov, se tyčí v pěti patrech a obtéká celý blok, přitom je vizuálně nenápadný. Uzavírá ho, ale nechává prostupným, se stezkami pro cyklisty a chodce a umožňuje také výhledy a průhledy. S trávami pronikajícími skrz díry v cihlách, bambusovými háji poskytujícími stín, projekt oslavuje „každodennost plnou vitality“.
Budova Luyeyuan Stone Sculpture Art Museum (Čcheng-tu, 2002), kde je uložená sbírka buddhistických soch a relikvií, je navržena podle principů čínské zahrady, kde se potkává voda a světlo s hrubými betonovými díly. Jeho renovace jeskyního komplexu Tianbao ve městě Erlang (2021), která se skládá z několika jeskyní, kde se vyráběl a skladoval alkohol, je s citem zasazena do úpatí hory Tianbao.
Více k tématu
Citát architekta Lia Ťia-kuna: „Vždy toužím být jako voda – proniknout místem, aniž bych v sobě nesl svou pevnou formu, prosáknout do místního prostředí a samotného místa. Postupem času voda postupně tuhne, proměňuje se v architekturu a možná ještě ve vyšší formu lidské duchovní tvorby. Přesto stále zachovává všechny kvality tohoto místa, dobré i špatné.“
