Nikdy nebourej! Reflexe přednášky průkopnice udržitelné architektury Anne Lacaton

„Nikdy nebourej, nikdy nepřesouvej, vždy přidávej, transformuj a znovu využívej.“ Tak zahájila Anne Lacaton svou vyprodanou pražskou přednášku na téma formy svobody v architektuře v kině Aero, která proběhla v rámci cyklu Dialogy organizovaném spolkem Kruh. Loňská laureátka Pritzekrovy ceny, nejvyššího ocenění v oboru architektury, postupně představila významné práce svého ateliéru, který založila roku 1987 s Jean-Philippem Vassalem.

Nezapomněla přitom na jejich první realizaci, dům Latapie ve městě Floriac, kde poprvé použili tzv. přídavný prostor. „Za rozpočet investora vytváříme dům, který je co největší. Proto přidáváme zimní zahradu, svobodný prostor, který si může rodina přizpůsobit podle svého,“ vysvětlila architektka.

Jak už předeslal název přednášky, svoboda charakterizuje práci studia Lacaton & Vassal. Francouzští architekti totiž ve svých projektech často a rádi navrhují neutrální a programově nevymezené prostory, které si mohou uživatelé přizpůsobit tak, jak chtějí. Tyto přídavné prostory, často v podobě zimních zahrad, tak bylo možné vidět i u dalších představených projektů, od sociálního bydlení v Mulhouse přes galerii FRAC v Dunkerku až po transformaci panelových domů v Bordeaux.

Právě tento rozsáhlý projekt je asi nejznámějším příkladem práce studia Lacaton & Vassal, který ukazuje jejich přístup k environmentální a sociální udržitelnosti (získali za něj také Mies van der Rohe Award 2019). Architekti navrhli odstranění vnějších stěn a jejich nahrazení prosklenou fasádou, před kterou navrhli předsazenou ocelovou konstrukci, ve které je 2 metry hluboká zimní zahrada a 1 metr hluboký balkon. Zimní zahrada funguje na principu skleníku: v zimě je prostor uzavřený posuvnými průhlednými panely a pomáhá udržovat v bytě teplo, v létě je naopak otevřený a funguje jako terasa, mnoho obyvatel tento prostor využívá jako obývací pokoj. Díky tomu, že se úpravy děly hlavně venku, mohli obyvatelé zůstat bydlet ve svých bytech a nemuseli se stěhovat pryč. Architekti také vyjednali, aby se obyvatelům nezvyšovaly nájmy, i když se jim díky transformaci zvětšila plocha jejich bytů.

„Vytváříme místa, která iniciují svobodné využití. Prostory, které si lidé mohou přizpůsobit a dělat v nich, co chtějí. Jako architekti musíte věřit lidem, jinak nemůžete navrhovat nic,“ zdůraznila šestašedesátiletá architektka. Přídavné prostory, o kterých Lacaton mluví, zároveň vytváří vlastní klima a tepelně stíní dům, jsou to tedy „izolace, ve kterých můžete žít“.

Lacaton dále apelovala na výstavbu v souladu s přírodou a s vystavěným prostředím, protože „pokud se chceme vážně bavit o udržitelnosti, tak musíme přestat bourat staré domy a místo nich stavět nové.“ Radikální postoj k zachovávání staveb vzbudil rozruch a vyvolal i otázky z publika: „A co když dům neodpovídá normám, nebo například nevyhovuje z pohledu dispozic a my ho musíme zbourat, co máme dělat pak?“ Anne Lacaton na to zareagovala bez váhání: „Nikdy nebourejte. Z této hodnoty nemůžeme ustupovat. Každá struktura má hodnotu a normy jsou jen soupis pravidel. Jde o to, jak ty normy čteme.“

Anne Lacaton byla v Praze poprvé před necelými 10 lety a za tu dobu se leccos změnilo. Jak upozornil druhý host večera, švýcarský teoretik a bývalý děkan fakulty architektury ETH Philip Ursprung, v minulosti byla práce studia Lacaton & Vassal vnímaná jako téměř izolovaný ekologický směr. Říkalo se jim „Francouzi, co dělají zimní zahrady“. Od poslední návštěvy Anne Lacaton v Praze se ale z udržitelnosti v architektuře stalo téma číslo jedna, Anne Lacaton a Jean-Phillipe Vassal dostali minulý rok za svou práci Pritzkerovu cenu a stali se z nich architektonické hvězdy. Jejich dílo se stalo mainstreamem a svými myšlenkami provokují mnoho tradičních architektů, protože vedle udržitelnosti a sociální odpovědnosti tvrdí, že architektura není o dokonalých detailech nebo drahých materiálech, ale o vytváření prostorů pro člověka. Slovy Anne Lacaton: „Architektura tu není od toho, aby byla dokonalá.“