Nevadí mi, když nyní náš koncept přebírají jiní, říká vlivný švýcarský architekt Roger Diener
Roger Diener patří mezi švýcarské architekty, jejichž tvorba se vyznačuje kontextuálním a až regionalistickým přístupem. Bavili jsme se o rekonstrukci zničeného křídla Přírodovědného muzea v Berlíně, která patří mezi ikonické realizace kanceláře Diener & Diener Architekten a taky o tom, v čem se liší navrhování pro historická centra a post-industriální lokality.
Adéla Vaculíková , 19. 6. 2023
Váš otec firmu založil už ve 40. letech. Jaké to je převzít rodinnou firmu s tak dlouhou historií? Nebylo to pro vás v něčem svazující?
Můj otec se po válce podílel na výstavbě cenově dostupných bytů. Ve Švýcarsku sice nedošlo k žádným válečným škodám, ale stejně bylo potřeba budovat systém sociálního bydlení. Tomu se otec věnoval od čtyřicátých do poloviny padesátých let. V padesátých letech pak pod vlivem americké architektonické produkce realizoval kino v Basileji, ale jinak nenavrhoval, to vůbec nebylo náplní práce jeho kanceláře, například se ani neúčastnili architektonických soutěží. Zatímco pro mě jsou architektonické soutěže každodenní prací. Po mnoho let máme 70 až 80 % zakázek ze soutěží. Předtím, než jsem kancelář převzal, byla její organizace zcela jiná, já jsem ji postupně měnil do dnešní podoby, otci to ale nikdy nevadilo.
Text nazvaný Designing, který visí na vašem webu, začínáte slovy: „Naše návrhy“. Kancelář Diener & Diener Architekten má 50 členů, jaký je váš pohled na způsoby vedení tak velké kanceláře. Téma spolupráce v architektuře se nyní často skloňuje.
Já jsem kancelář v pravém slova smyslu nikdy neřídil, myšleno administrativně. Myslím, že v architektonické kanceláři je vždy někdo, kdo ji řídí jako firmu, na druhé straně jsou pak ti, kteří navrhují a projektují. Moje osobní zkušenost je taková, že úspěšné jsou ty kanceláře, ve kterých ti, kteří projekt navrhují, nakonec také přijímají hlavní rozhodnutí – to znamená, že firmu vedou. To pro mě tvoří i pozitivní stránku tzv. Signature Architecture. S termínem se samozřejmě pojí i negativní konotace související s formálním projevem, který se může stát repetitivním. Pro mě je to však důležité. Samozřejmě, že společně s kolegy pracujeme na projektech vždy s někým novým, velmi často se studenty, kteří u nás vykonávají praxi a podobně. Jelikož jsem už skončil s vyučováním na univerzitách, jsem do procesu navrhování hluboce zapojen, to je teď středobod mé práce a moc mě to baví.
Více k tématu
Architekturu jste studoval na ETH v Curychu a sám uvádíte jako jednoho ze svých učitelů Luigiho Snozziho – architekta, který kurátorskými kroky pozvedl obraz švýcarského města Monte Carasso. Měl na vás přístup Luigiho Snozziho nějaký vliv?
Myslím, že kdokoli zažil Luigiho Snozziho jako učitele, je jím určitě poznamenán. Nevím, jestli jste někdy slyšela nějakou jeho přednášku, ale svým poselstvím a svou prací bral člověku dech. Já jsem ho jako učitele zažil hned v prvním roce jeho hostování v Curychu. Poznamenalo mě to rozhodně hluboce. Také moje praxe se tehdy zaměřovala na město a na aspekt pokračování, ale formálně byla jeho cesta jiná než ta moje. Snozzi byl spojen s hnutím zvaným Tendenza, které bylo zaměřeno na koncept italského racionalismu. Byl však velmi vlivný. Osobně jsem s Luigim Snozzim udržoval celoživotní přátelství.
Diener & Diener Architekten je velmi aktivní v oblasti rekonstrukcí historických budov. Za zmínku jistě stojí rekonstrukce a dostavba východního křídla Přírodovědného muzea v Berlíně. Až do roku 2006 to byla ruina. Jak se pracuje s budovou, která tak dlouho stála poškozená a nechráněná před povětrnostními vlivy?
Jednoznačně jsme věděli, že se nebudeme snažit přidat moderní kontrastní křídlo. Za náš úkol jsme považovali válkou zničenou část stavby doplnit. Zároveň jsme byli požádáni, abychom křídlo zachovali, věřili jsme si na to, i když se z něj opravdu zachovaly pouze jen některé zdi.
Program dostavovaného křídla měl být velmi odlišný od zbytku budovy. Je v podstatě archivem, depozitářem pro nejcennější sbírky a nejchoulostivější kolekce muzea. Archiv nesměl mít žádná okna. Muselo se jednat o krabici s extrémně vysokými nároky na klimatizaci, vlhkost, teplotu a tak dále. Ve finále nás právě tato podmínka přivedla k myšlence odlít novou fasádu jako nepropustnou kůži. Skutečně se nám podařilo obnovit její původní strukturu. Když procházíte kolem, může chvíli trvat, než si vůbec všimnete, že je fasáda nová, každopádně je to záměrně rozpoznatelné.
Chtěla jsem se také zeptat na materiálovou stránku fasády, protože je z betonu a umělého kamene. Co vás přivedlo k rozhodnutí použít beton? Pozoruji, že tento koncept je v dnešní době čím dál rozšířenější. Příklad tohoto přístupu máme i v České republice, jde o rekonstrukci bývalých jatek na galerii PLATO v Ostravě. Znáte tuto realizaci?
Vidíte, ne, tuto stavbu neznám. Pro nás byly možnosti odlití původních prvků fasády, namísto snahy o jejich rekonstrukci ze stejného materiálu, skutečně jakousi formou přenosu paměti. Volba betonu souvisela s tím, že je podle našeho názoru velmi přitažlivý. Zároveň nám přijde, že se nová fasáda dobře vyrovnává s tou původní, žádná nevypadá viditelně straší nebo mladší než ta druhá. Místo toho, abychom vytvořili novou část, která tu původní viditelně posune do historie, jsme vytvořili jakousi časovou rovnováhu. Stará existující část má najednou prostřednictvím té nové skutečnou přítomnost.
Abych se ještě vrátil k betonu. Beton je nyní pod silným tlakem kvůli udržitelnosti, kvůli své ekologické stopě. V dnešní době existuje spoustu výzkumů na to, jak udělat beton udržitelnějším. V podstatě jsme ale na cestě opustit beton ve prospěch jiných materiálů, které mají méně problematický ekologický dopad, jako je například dřevo. Sami nyní ve dřevě navrhujeme většinu staveb.
A co koncepce vytvoření repliky původní fasády. Kdybyste se vydal na výlet a viděl historickou budovu, která byla zrekonstruována podobným způsobem, co byste si myslel?
Asi by mě to těšilo, vždy se učíte se z práce jiných architektů. V Londýně jsme mimo jiné prohráli soutěž na Museum of London, protože naši konkurenti tento koncept převzali.
Přidám ještě jednu anekdotu. V den otevření křídla Přírodovědného muzea v Berlíně vyšlo najevo, že firma, která připravila silikonové formy pro odlitek fasády, byla ta stejná, která předtím vyrobila chybějící kosti dinosaura, kterého v Berlíně vystavují. Náš projekt byl velmi ambiciózní. Velice jsme se báli, aby nevypadal jako některé postmoderní stavby ze 70. a 80. let. To se nakonec nestalo. Když jsme ale viděli první maketu fasády z betonu, byli jsme zděšeni, protože to vypadala strašně uměle. Nemohl jsem tomu uvěřit. Pak se ukázalo, že společnost, která tento odlitek provedla, tak místo toho, aby vyšla z našich silikonových forem, vyrobila úplně nové ze dřeva. Mysleli si totiž, že ty naše mají příliš mnoho nedokonalostí. A proto výsledek vypadal tak uměle. Takže provést tento koncept dobře, je velmi těžké.
Pro přístup vaší kanceláře je příznačné, že vám záleží na pochopení místa – jeho historie i současnosti. Myslíte si, že je to vždy nutné, může fungovat i univerzálně navržená architektura?
Ano, samozřejmě. Existuje mnoho způsobů, jak dělat architekturu. Jsou architekti, dokonce i učitelé, kteří trvají na tom, že jejich studenti neznají místo, pro které navrhují, ale pouze program. I když kontextuální myšlenku odmítají, dělají zajímavé výukové programy. Pro nás je to ale vždy důležité, město chápeme jako komplexní Gestalt, zkrátka se díváme kolem sebe. Pokud někde vzniká nový dům, měl by celou lokalitu stabilizovat, ale zároveň by do ní měl přinést i něco nového. Vždy jde o rovnováhu.
Učili jste kontextuální přístup k architektuře i na univerzitě ETH v Curychu ve Studiu Basel?
Ano. Studio Basel se ale zabývalo spíše urbanistickými otázkami, a dokonce i geografickými a sociálně geografickými otázkami. Nešlo v první řadě o navrhování, jako spíše o zkoumání podmínek pro možné návrhy. Prováděli jsme hodně mapování, které jsme považovali za klíčové.
Ve Studiu Basel ale už od roku 2015 nepůsobím, stejně tak odešli i Jacques Herzog, Marcel Meili, a Pierre de Meuron. Vyučování je hodně náročné, já sám jsem učil od roku 1984, kdy jsem začal působil v Lausanne, potom jsem zde měl i stálou pozici. Té jsem se později vzdal právě kvůli její časové náročnosti. Následně jsem působil na několika univerzitách v různých světových městech jako hostující profesor. Tyto pozice zajišťují více časové flexibility, a to je pro mě důležité, protože sám rád navrhuji.
Několikrát jste také navrhovali pro postindustriální lokality, v čem spočívá rozdíl v navrhování pro historické centrum města ve srovnání s bývalou průmyslovou zónou?
Myslím, že hlavní rozdíl je v tom, že budovy jsou jiného měřítka a jiného typu. Na industriální stavby se snažíme nepohlížet stylem, že umožňují jakékoliv nové úpravy. Nebráníme se v takových stavbách budovat ateliéry nebo lofty, vždy ale musí zůstat místo i na původní otevřené prostory, v těch se pro nás skrývá duch takových budov. Netrváme na tom, abychom na budovách vždy zanechávali viditelnou stopu naší autorské práce. Pokud existuje elegantní způsob, jak je obnovit, uděláme to s ohledem na jejich přirozenou podobu. Pokud by byl nový program v absolutním rozporu s minulostí, pocítíte to. V první řadě jde vždy o výzkum základního stavu a potenciálu konkrétních bývalých průmyslových hal a továren.
Zároveň se jako urbanisté podílíme na celých strukturách post-industriálních lokalit. Ta největší, na kterém momentálně pracujeme, je v Basileji, má rozlohu asi 300 000 metrů čtverečních, vznikne na nich kolem 1 milionu nové užitné plochy pro 10 000 obyvatel. Práce na těchto projektech nás baví.
Na jakých dalších projektech v současnosti pracujete?
Nyní pracujeme na Švýcarském židovském muzeu v Basileji, které bude umístěno v bývalém malém dřevěném skladu na tabákové listy. V Hamburku pak pracujeme na celém bloku v centru města. Navrhujeme také nové využití bývalé autodílny a prodejny automobilů. Do té necháváme přistavět patra pro bydlení, ale zachováváme původní skladovací prostor, který je sám o sobě zajímavý, trvali jsme na tom, že ten se byty zaplnit nesmí.
Rozhovor se uskutečnil při příležitosti pražské přednášky Rogera Dienera na pozvání spolku Kruh.
