Nejlepší je když zmizí ego. Spolupráci se pořád učíme, říká kolektiv sustektecl, Marenić, Brussmannová

Na devátou dorážím do Libně na Bednářskou 4, kde jsme si domluvili rozhovor. Vojtu, Terezu, Savku a Adama znám osobně jen velmi málo, ale jejich tvorbu sleduji již delší dobu a hodně mě baví. Potkáváme se přímo u ateliéru a sdělují mi, že si nejprve dáme snídani na zahrádce. To zní fajn. Procházíme menším ateliérem. Rychle se rozhlížím po okolí. Kreativní prostředí jde cítit hned při prvním pohledu. Modely, materiály, skici, poznámky jsou rozloženy v policích, na stěnách a stolech. Má to příjemný "vibe" a musím říct, že hodně koresponduje s dojmem, který mám z jejich prací. To je dobré znamení.

Jdeme přes schody dolů do vnitrobloku na zahrádku. Vaří se kafe, krájí se meloun, na stole chlebíčky. Po menším vzájemném poznání a příjemné snídani a kafi v klidném vnitrobloku se přesouváme zpět. "Zapomeňte, že nahrávám. Bavme se přirozeně abychom si to užili," říkám a zaujímám místo u autorsky vyrobeného stolu z betonových tvárnic uprostřed místnosti.

Vy jste spolu, Adame a Vojto, společně založili ateliér hned po škole. To se až tak často neděje, většina absolventů po škole ještě sbírá zkušenosti a asi i kapitál na start v cizím kanclu. Co bylo impulsem k tomu udělat to zrovna tímto způsobem hned po tvojí diplomce Adame?

Adam Šustek: Pokud máme být „hardcore“ upřímní, tak s covidem jsme jako OSVČ dostali od státu peníze. To nám pomohlo mít na začátek finanční polštář proto, abychom mohli shánět projekty a byli pár měsíců v klidu. Nebyla to primární motivace, ale rozhodně to bylo něco, co nám hodně pomohlo.

Savka Marenić: Já si pamatuju, když jsem v té době potkala Vojtu, Terku a Adama v tramvaji. To už jsme se kamarádili. A tehdy mi řekli, že se rozhodli společně založit ateliér. Věděla jsem, že jste už předtím spolu dělali různé projekty na škole, třeba garáž.

Vojtěch Tecl: Jo garáž! Tu jsme dělali s Adamem do Roztok a pořád ještě běží. Teď zrovna kreslíme prováděčku. Měli jsme za sebou už i jednu soutěž, takže jsme věděli, že nám spolupráce funguje a baví nás. Adam měl vždy spíš tu „workless“ mentality, prostě nehrotit to, a já byl spíš ten co to víc hrotí. Vyhovovalo nám to spojit, tak jsme někdy místo klikání zašli raději na skejt.

Já jsem tehdy pracoval v ateliéru Jana Žalského a Adam ještě pokračoval na diplomce. Chodil jsem čtyři dny do práce a jeden den jsem se věnoval našim projektům. A když jsme dostali ten příspěvek a nahromadili jsme určité finance na účet, řekli jsme si společně „Kdy jindy než teď?!“ Neměli jsme tolik co ztratit, protože nikdo z nás neměl větší zodpovědnost. Myslím rodinu a děti.

Takže tu schopnost spolupracovat jste cítili už na umprumce, když jste spolu studovali v ateliéru u Ivana Kroupy?

AŠ: Já jsem ten pocit měl už na škole, z několika spoluprací a vlastně i zmíněné garáže. Dělali jsme společně diplom, ale já potom nedal státnice a musel jsem o rok prodloužit. Vojta byl u Jana Žalského a já už pak během diplomu další rok věděl, že nebudu nic hledat. Na druhou stranu to pro mě byl krok do neznáma. Měl jsem do té doby hodně malé pracovní zkušenosti s prací v cizím kanclu. Takže jsem Vojtovi od začátku říkal, že mě bude muset hodně věcí naučit (smích), kolem kultury práce, jak v kanceláři fungovat.

Takže vám ze začátku jel projekt garáže a ještě něco? Jaký byl ten start?

VT:  Jojo, to bylo super období. Měli jsme vlastně dost volno. Chodili jsme hodně na skate. Měl jsem tehdy asi svoje nejlepší skejtový období (smích).

SM: No a pak jsme všichni společně vyhráli soutěž na objekt pocty Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého nedaleko nádraží ve Vršovicích. To byla moje první spolupráce s klukama a Terezou.

Tereza Brussmannová: Jo, byla to architektonická-sochařská soutěž.

A ty ses připojila kdy Terezo?

TB: Už předtím jsme s Vojtou navrhovali táborovou základnu na Vysočinu. To bylo naše první pracovní propojení. No, a to se překlenulo do budoucnosti. Pak se přidal i Adam. Takže ty spolupráce mezi námi se začaly volně prolínat už hodně brzo.

VT: U táborové základny měla Tereza od začátku roli umělce. To je zajímavý. Že v tom byla vrstva navíc.

TB: Většinou bývá umělec přizván až do hotového, ale já mohla být od začátku u procesu návrhu. To bylo fajn a vyhovovalo nám to.

Kde jste sídlili? Našli jste si hned nějaký ateliérový prostor?

VT: V ten moment jsme neměli ani vlastní prostor, tak jsme ze začátku byli u nás doma. Ložnici jsme rozdělili napůl a tam jsme s Adamem klikali.

AŠ: Půl roku jsme byli u Vojty a pak půlroku u nás. Do toho jsme pořád sháněli prostor. Byl to docela pain. Chvíli jsme byli i u Terezy v sochařském aťáku v Holešovicích, ten byl super. No a potom jsme se společně s klukama z Amuletu, což jsou spolužáci od Ivana, usadili tady.

A jak jste potom hledali další zakázky?

VT: To je docela vtipné. V ten moment, co jsme založili kancl, nám přestali chodit projekty. Mysleli jsme, že se to rozjede a ono ne. Pak se ukázalo že se to rozjelo později. V tu chvíli jsme potřebovali peníze, takže jsme nemohli dělat další soutěž. A tak jsme se na netu dívali, co s tím a našli jsme stránku, kde si zaplatíš vstupní kredit, myslím že asi sedm tisíc a dostaneš se do databáze, kde lidi hledají různé profese. Takže jsme začali psát a volat lidem, kteří hledali architekty. Tehdy jsme se za to trochu styděli, ale zpětně to byl dobrý krok směrem k lidem mimo naši bublinu.

AŠ: Po určité době jsme přišli k dobrým zakázkám a lidem, ke kterým bychom se normálně vůbec neměli šanci dostat. Je to opačný přístup. Lidi tam napíšou požadavek a víc je to nezajímá. Čekají, že se někdo ozve a přesvědčí je proto, aby mu dali zakázku. Třeba u Chobotu to bylo tak, že ten člověk nevěděl, jestli to architekti udělají podle jeho představ. My jsme se s ním nejdřív sešli a udělali jsme pro něj takový před-návrh, aby věděl, co od nás může čekat. A to si sedlo a začali jsme spolupracovat.

VT:  V popisu bylo napsáno, že by to mělo být něco jako Hundertwasser. Když jsme mu volali řekl nám, že to je v ulici V Chobotě, a že by se mu líbilo, kdyby tam byly choboty. První reakce byla, že je to šílené, ale pak jsme se s ním viděli a bylo to fajn. Ten člověk se bál, že architekti nebudou tuto představu brát vážně, protože má jiný pohled. On se ho ale zároveň nechtěl zbavit. Nám to přišlo jako výzva, bylo to neprobádané území. Je to hodně o ornamentu a věcech, o kterých lidé mají představu, že architekt „nedělá“. No a v tom je to zajímavý způsob hledání zakázek. Musíme se trochu přizpůsobit, ale zároveň to vygeneruje něco úplně nového. Tak jsme se spojili s Terezou a Savkou. Tereza nám přišla super v tom, že najde řešení ohledně ornamentu, protože má umělecký cit pro věc.

Takže jste si ověřili, že vám tahle spolupráce ve čtyřech svědčí a že v tom chcete pokračovat?

SV: Už u té soutěže na Chalupeckého to byla svižná rychlá spolupráce a bavilo nás, že máme podobný způsob přemýšlení. I ten úspěch, že jsme vyhráli nás nakopl a namotivoval.

TB: Další věc byla, že jsme byli čerstvě po škole. Byli jsme plní energie a těšili se na novou výzvu. Byly jsme namotivováni k tomu udělat první krok v tom, že uděláme klidně i něco zadarmo, něco navíc. Byl to výstřel do prázdna, který se vyplatil. A to bylo u Chobotu zásadní. Investor nám nechtěl dát peníze na začátku, protože nevěděl, jestli si s architekty sedne. Tak jsme udělali sami od sebe koláž a model. Sedli jsme si a vzájemně se pochopili. Ten projekt a jeho podoba, stejně jako u jiných projektů, se hodně odvíjí i od samotných zadavatelů. Mám pocit, že i zadavatelé jsou z části autoři. Je pro nás důležité jim naslouchat, a to pak přetransformovat do našeho jazyka.

Když se člověk podívá na vaše portfolio, tak mimo tuto interní spolupráci vás čtyř, máte několik dalších spoluprací, třeba s Amuletem, se kterými sdílíte kancl. To jste byli vždy otevření i externím spolupracím?

VT: No já jsem kdysi dělal něco s Honzou Skočkem (Amulet). Jinak asi hodně ze školy. Ale konkrétně s klukama je to hodně o tom, že sdílíme kancl a někdy se to nabízí. Koukneme, že je vypsaná veřejná soutěž, a tak to zkusíme. Vzniká to přirozeně. Na těch větších věcech je fajn spojit síly. A pak je to dost o egu a o tom, jak s ním pracovat. To si pamatuju od Jana Žalského. On říkal něco jako „Kašli na ego! Je jedno kdo to vymyslí.“

S tím nemůžu než souhlasit. Spolupráce mám hodně rád, ale nesmí se řešit kdo co vymyslel a co je čí kus práce. Je důležité se od toho oprostit a jít za společným cílem.

VT: Ono to tak vlastně ani není. Každý něco dělá a všichni se k tomu vyjadřují. Pokud to neděláš vyloženě zavřený sám. Za sebe musím říct, že já bych na většinu věcí nepřišel, kdyby mi k tomu někdo něco neřekl.

TB: Podle mě je spolupráce sama o sobě velká disciplína. U našich projektů mi připadá, že si projekty samy řeknou, co potřebují. Fajn je, že většinou všichni spolupracujeme na projektech hned od začátku.

AŠ: Zároveň se tomu pořád učíme. Celé je to o nastavení toho, jak bude spolupráce fungovat. To se pořád posouvá a vyvíjí k lepšímu. Musí to být efektivní, aby se některé věci nedělaly zbytečně, ale aby se společná energie, projevila synergicky. Aby se něco neduplikovalo atd.

VT: Ještě mi u spolupráce přijde hodně důležité nebát se udělat nějakou blbost. Já se třeba hodně ptám, co si o tom ostatní myslí, když jsem zabraný do práce. Ale je fajn nebát se udělat něco víc crazy a prozkoumávat něco nového. Tento pocit je v partě hodně důležitý.

Co jsou vaše inspirační zdroje? Odkud čerpáte inspiraci, ať už je to vaše oblíbené studio, architekt, umělecké dílo, rituál nebo cokoliv, co vás inspiruje k vaší tvorbě a tomu, dělat to tak, jak to děláte?

TB: Možná to jako není ani žádný konkrétní umělec nebo architekt, ale možná že se spíš snažíme hledat v inspiraci v různých historických obdobích, ve smyslu práce s konkrétním tvaroslovím. Ale to je vždy projekt od projektu, třeba konkrétně zase u Chobotu. Tam si vyloženě žádalo rešerše hotových kostelů a dalších jako historických staveb, práce se symbolikou atd., což přicházelo od samotného klienta.

Takže inspirace spíš vychází z konkrétního projektu?

SM: No hlavně i z místa. Člověk se projde, pozoruje okolí, nechává na sebe působit lokalitu atd. Já hodně pracuju s tím, co už tam je raději než abych se dívala na nějaký ateliér nebo referenci něčeho podobného. Snažit se pochopit kontext a okolí, izolovat ho a definovat si co konkrétní místo potřebuje.

Takže najít silnou stránku místa a pozdvihnout ji nebo ji nějak maximalizovat?

SM: Třeba konkrétně u Chobotu pracujeme hodně s tím, co už tam je a částečně to doplňujeme a bouráme. To je pro nás ta hlavní inspirace.

VT: Mně připadá, že každý z nás má zakódovaný určitý vkus, pokud to tak můžu nazvat. Třeba Tereza má hodně ráda estetiku a produkty hobbymarketů jako Hornbach nebo Bauhaus.

TB: Jo, mě inspiruje Bauhaus, ale ne ten architektonický, ale hobbymarket to je pravda (smích).

V jakém smyslu?

TB: Sbírám různé materiály a věci, které mi pak leží v ateliéru. Hodně právě ty „bauhausovské“. A ty potom skládám dohromady jako takový slepenec různých druhů materiálů a věcí a zkouším, co vydrží, jaký k sobě mají vztah atd.

VT: Mě osobně hodně baví koukat co se v architektuře děje. Rád si prohlížím různé knížky atd. a pak se snažím, to různým způsobem aplikovat do návrhu. Ale ne úplně napřímo, to je nebezpečné. Dříve jsem to tak dělal, že se mi něco líbilo a snažil jsem se to udělat taky, ale to pak vždy dopadá špatně. Myslím, že mi to jednou ve škole říkala Radka Kurčíková. Možná je to trochu radikální názor, ale něco na tom bude. Ona říkala, že člověk má z architektury buď znát vše, jako třeba Emil Přikryl, který znal údajně každý dům, a pak s tím dokázal pracovat a zacházet, anebo neznat nic. A možná je to ve finále podobné. Ale myslím, že nebezpečné mít pár oblíbených věcí a z těch dokola vycházet.

Takže spíše nevědomá inspirace, než že byste si vyjeli reference podobných projektů a nalepili si je na stěnu?

AŠ: Ne to neděláme. My reference používáme z důvodu zhodnocení funkčnosti dané věci. Když něco děláme, tak si na to nejdříve uděláme vlastní názor, s tím pracujeme a pak časem v průběhu navrhování třeba hledáme způsob, jak to někdo udělal podobně. Ale nedíváme se na to tak, že se nám líbí forma dané věci. Spíš kriticky zhodnocujeme jednotlivé aspekty ve vztahu k našemu návrhu a tím se ho snažíme posouvat.

TB: Snažíme se jít cestou zevnitř ven tak, že forma vzniká až potom, co vznikají konkrétní potřeby. Pak vzniká slepenec různých potřeb a stylů. Tento způsob práce mi hodně vyhovuje, a naopak mám možná kolikrát problém s tím, že když někde něco podobného uvidím, tak to pak nechci dělat.

Zúčastnili jste se dost soutěží a v několika jste zabodovali. Podle čeho se rozhodujete, že do dané soutěže půjdete? Přece jen jsou soutěže finančně náročným a riskantním krokem, ale zase jsou možností, jak se mladé ateliéry mají šanci dostat k zajímavým projektům.

AŠ: Vlastně to nemáme nijak definované. Snažíme se dělat různá měřítka i zadání. A tomu se pak snažíme podřídit i to složení týmu, abychom třeba nedělali něco, s čímž všichni úplně nesouzníme. Myslím, že soutěže jsou fajn a je dobré je dělat, ale na druhou stranu je důležité nastavit si limit, kolik si jich za rok můžeme dovolit. Já osobně mám představu dělat dvě soutěže ročně. To mi přijde fajn jak pro aťák, tak pro zlepšování kultury profese. Mám radost, že se nám několikrát povedlo uspět. Když jsi malý kancl, který nemá desítky zaměstnanců, a pak dostaneš odměnu, tak ti to dá jak finance, tak chuť na to zkusit další soutěž. Ale zároveň je to risk. Pokud neuspěješ, musíš to dohnat placenýma zakázkama.

VT: Třeba spolupráce s Amuletem v soutěži na Eden byla super. Byl to přesně ten projekt, kde zmizelo ego a kde jsme dělali všichni společně. Byla to práce všech. No a potom jsme dohromady dělali soutěž do Bratislavy. Ale po dvou soutěžích jsem z toho už byl trochu unavený. Myslím, že je dobré to prostřídat, pak zase sednout třeba ke stavebku a přemýšlet nad tím úplně jinak.

Teď taková klasická otázka. Kdybyste teď potkali své vlastní já na začátku studia architektury, co byste mu chtěli sdělit, vysvětlit nebo předat? Za co byste byli rádi, kdybyste věděli už tehdy nebo dříve. Něco, co jste se dozvěděli až v praxi a na školách se to třeba moc neučí.

VT: Já teďka budu psát poprvé oponenturu na bakalářku a hodně se tam řeší stavařina. Příjde mi škoda, že se na škole ty technické a stavařské věci neučí tak, že to může být i zábava. To jsem na škole nikdy neměl a většinou mě to dost nebavilo. Na umprumce jsme dělali projekty většinou ve fázi studie. Takže kdybych si mohl poradit v tomto směru tak to, že nad tím můžu přemýšlet dál až do stavebka třeba. U té oponentury teď vidím, že to je pro studenty strašná nuda. Teď, jak děláme různé projekty, které nás baví, tak nás baví i v tom procesu dál, třeba i u stavebka. Můžeš si udělat velký model, pořádný 3Dčko a zkoumat projekt víc do hloubky. Poradil bych si ať víc konzultuju s odborníky a to, že si i tuto část můžu svým způsobem užít.

SM: Mě se líbí práce ateliéru Emerson na ETH. Když zpracovávají společně se studenty konkrétní projekt, ať už jde o cokoliv, tak se ho snaží vnímat společně. Pozorují a mapují společně prostředí, píšou deníky. A něco takového mi na škole chybělo. Přála bych si na škole mít více projektů, na kterých by se pracovalo in situ. Pracovat na konkrétním místě s různými přístupy, podniknout workshopy s budoucími nebo stávajícími uživateli atd.

AŠ: Já školu vnímám podobně. V praxi to pak často vnímáš tak, že architektura je služba, vždycky tam je nějaký klient. Ale otázka na škole je, kdo vlastně je klient, a jaká je tvoje motivace. V tom mi vždy přišlo těžké hledat, kdo je autorita v konkrétním projektu, jestli to jsi ty, vedoucí nebo někdo jiný, ke které se máš stahovat. V tomhle mi pomohl Ivan Kroupa. Ten nás vždy nutil zamyslet se komu ten projekt má pomoct, pro koho je atd. A to je jedna z věcí, na které člověk v praxi postupně zapomíná. A podle mě je dobré nezapomenout na to, jaké otázky sis při projektech na škole kladl.

TB: Mě napadají hlavně ty praktické věci. Různé právní záležitosti, jak si správně napsat smlouvu, jak po škole postavit svoje vlastní podnikání atd. Myslím, že kdybych se to víc dozvěděla na škole, tak se pak člověk může jednodušeji vyhnout různým kleštím nebo jiným nepříjemnostem. 

Závěrečná otázka. Co vyhlídky do budoucna. Mám namysli v rámci vašeho kolektivu. Kde byste se za pár let rádi viděli?

SM: Já už chci dlouhodobě pokračovat v akademickém prostředí. Chtěla bych se zkusit věnovat výzkumu a jednou, kdyby se mi otevřela možnost, bych chtěla zkusit učit. Jinak bych si přála mít obchod s hračkami, kde bych je zároveň vyráběla.

VT: My teď jsme před takovou transformací. My s Terezou vlastně nejsme Pražáci a s ohledem do budoucna to tady pro nás přestává být udržitelné.

TB: Oba máme rodinu na Vysočině a výhledově bychom se tam chtěli přestěhovat. Člověk sice opouští přátele, ale to nevnímám až tak fatálně, stejně je člověk dost v práci a zas tak nikam nechodí. A takto se s nimi možná budeme vídat víc, o víkendech atd. Ale zkrátka bychom rádi, kdyby se takto rozšířila pobočka.

VT: No já bych byl moc rád, kdyby tím aťák expandoval. Líbí se mi představa, že jednou budeme tady, jindy přijede Savka s Adamem na Vysočinu. Chceme tam udělat ateliér z garáže, kde bychom měli i dílnu. To se všechno uvidí. Ale mám pocit, že nám to ta nastavená forma spolupráce dovoluje a že by to mohlo fungovat.

AŠ: Já samozřejmě většinu času a energie věnuju ateliéru. Ale jinak, a to souvisí i s mojí střední školou, se teď různě o víkendech věnuju výrobě nábytku. Můj táta má relativně velkou truhlářskou dílnu. Tak se tam snažím různě navrhovat. Baví mě, že se do toho člověk může ponořit, má tu věc v ruce a zkouší to v detailu, poznává materiál a technologii. No, a to je věc kterou bych do budoucna rád dál rozvíjel.

Super, dík moc za rozhovor! Mějte se a čus.

Vojtěch Tecl v roce 2019 absolvoval pražskou UMPRUM ateliéru architektury 2 u Ivana Kroupy. Studium začal na Katedře Architektury na Fakultě Stavební ČVUT v Praze. Absolvoval zahraniční studijní stáž v Limě, Chile a stáž na Akademii Výtvarných Umění v Praze na Škole Architektury u Emila Přikryla. Roku 2020 založil společně s Adamem Šustkem vlastní ateliér sustektecl. Spolupracuje s Terezou Tecl Brussmannovou na projektu billionpalms a je součástí kolektivu Moth Catchers vytvářející kulturní program na Vysočině.

Adam Šustek v roce 2020 absolvoval pražskou UMPRUM ateliéru architektury 2 u Ivana Kroupy. Studium začal na Fakultě Architektury Technické Univerzity v Liberci. Předtím studoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor konstrukce a tvorba nábytku. Absolvoval zahraniční studijní stáž v Limě, Chile. Roku 2020 založil společně s Vojtou Teclem vlastní ateliér sustektecl. Mimo architektonickou praxi se Adam Šustek věnuje tvorbě autorského nábytku a prototypů.

Tereza Tecl Brussmannová absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Intermédií, pod vedením Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského. Věnuje se aplikaci umění do architektury a veřejného prostoru a pedagogice volného času. V roce 2020 založila s Vojtěchem Teclem projekt billionpalms zaměřující se na sochařský nábytek a další užité předměty.

Savka Marenić absolvovala Fakultu architektury na ČVUT v Praze a Fakultu architektury na Univerzitě Černé Hory v Podgorici. Ve své praxi propojuje architekturu s veřejnou pedagogikou, publikační činností, uměním a intervencí ve veřejném prostoru. Je zakladatelkou 𝔣𝔞𝔦𝔯𝔦𝔢𝔰, kreativní značky zaměřené na výrobu hraček pro děti i dospělé. Ke spolupráci často zve děti, se kterými společně tvoří alternativní příběhy o městských prostorách. V současné době působí jako nezávislá architektka, píše fikci a šije hračky. (www.savkamarenic.com)

Více o projektech:

Pocta Jindřicha Chalupeckého a Jiřiny Haukové 

Konverze bývalého průmyslového areálu v ulici V Chobotě

Nový Eden - Dům Prahy 10

Rodinný dům v Gruntě

Táborová základna Rohozná

Garáž Roztoky