Nejlepší experti na území jsou místní. Ale architekti nesmí ustoupit až moc. S ateliérem TAKTIKY o participaci a urbanismu

Před obědem přicházím do kulturního domu Radost, kde jsme si domluvili schůzku s trojicí, která si říká TAKTIKY. V hledáčku na rozhovor je mám již delší dobu, protože mě jejich práce baví a také proto, že jsou ateliérem soustředícím se čistě na projekty urbanismu a veřejných prostorů, což je v našem prostředí poněkud neobvyklé. Před několika dny se jim povedlo zvítězit v urbanistické soutěži na celou novou čtvrť v Slaném - v oblasti zvané Nové Dolíky mají vzniknout byty, škola a park, uspořádané podle jejich koncepce.

Matěj mě vyzvedá na recepci. Přicházíme do jedné z několikaset kancelářských jednotek funkcionalistického paláce, který je nyní pracovním hubem nespočtu kreativců, jež si kolektiv před několika týdny pronajal. "Jsme tady čerstvě, tak tady máme jen to nejpotřebnější a není to moc zabydlené," dodává Matěj a seznamuje mě se zbytkem - Marií a Eliškou. Chvíli hovoříme, pijeme kávu a poté se vrháme na rozhovor.

Na začátek by mě zajímalo, jak jste se potkali a kdy jste se rozhodli založit ateliér Taktiky věnující se čistě urbanismu. To je u nás vzácné.

Matěj Čunát: My jsme všichni spolužáci z architektury z Liberce. A delší či kratší úseky studia jsme dokonce bydleli ve stejném bytě.

Marie Štefanová: Po škole jsme se rozutekli do různých ateliérů, a pak se poprvé spojili na soutěž na Havlíčkovo náměstí v Žatci, na které jsme spolupracovali s kamarádem Miroslavem Chmelem. Ta spolupráce nás bavila a za návrh jsme dostali třetí místo, což byl signál že by to mohlo fungovat. 

Eliška Málková: Teď jsme to počítali a známe se už 11 let. Studio jsme založili ještě s Lyndou Zein, ale od letošního září pokračujeme takhle ve třech.

Kdy jste zjistili, že vás baví urbanismus víc, než navrhování jednotlivých staveb?

Eliška: To máme určitě každý jinak. Mě postupem času začaly na škole bavit a dávat mi smysl projekty většího měřítka, hlavně potom u Ivana Kroupy na Umprumce. Na diplom jsem se rozhodla zpracovávat celou jižní periferii Prahy. S Marií jsme pak pracovali v CCEA MOBA. Tam jsem se dostala k návrhu územní studie Ďáblic nebo územnímu plánu Chýňavy. To mě přesvědčilo, že mě baví urbanismus.

Marie: U mě to bylo taky postupně. Třeba na stáži v Japonsku jsem se zaměřila na obnovu oblasti Tóhoku, zasažené na jaře 2011 zemětřesením a tsunami. Na diplom jsem pak zpracovávala krajinný plán v okolí prostoru vojenského újezdu Libavá. Tam jsem zjistila, že mě to táhne k urbanismu a sociálním a demokratickým tématům, která jsou jeho součástí. I proto jsem si po škole vybrala stáž v ateliéru XML v Amsterdamu, které se na větší měřítka i téma demokracie soustředí. Jinak mě osobně baví jak architektura domů, tak urbanismus.

Matěj: Já jsem měl na škole pocit, že mi architektura až tolik nešla, respektive, že spousta mých spolužáku dokáže navrhnout hezčí domy než já. Pak jsem byl na semestr v urbanistickém ateliéru u Jiřího Klokočky, kde jsem zjistil, že mi mnohem víc dává smysl věnovat se většímu měřítku. Tomu přispěl i Erasmus v Belgii, kde jsem se poprvé potkal s tématem „shrinking cities“ a začal si uvědomovat, jak se demografické fenomény a nerůst propisují do stavby měst, potom jsem na to téma dělal i diplom.

Nakousli jste, že je urbanismus vlastně mnohem komplexnější a složitější obor než architektura. V Česku na školách neexistuje urbanistická specializace. Urbanismus se studuje společně s architekturou a většinou hraje „druhé housle“ a titul vás opravňuje k tomu dělat obojí. Myslíte si, že je toto nastavení správné? Měl by být rozdíl mezi architektem a urbanistou? Měli bychom mít např. specializaci na magisterské stupni?

Marie: Myslím, že spoustu věcí existuje, ale většinou jim na škole nevěnuješ pozornost. My jsme měli přednášky o urbanismu, ale v jejich rámci toho nezjistíš tolik, kolik potřebuješ. K urbanismu v ateliéru pořádně přičichneš, když se řeší urbanistické zadání nebo soubor staveb, ale jinak hodně záleží konkrétně na tvém výběru ateliérů a vlastním zájmu.

Matěj: Já mám pocit, že je to i relikt minulosti. Architekti často navrhují města skrze kompoziční principy, stejně jako architekturu. Ale město není dům a nejde ho navrhovat stejně, je potřeba řešit ekonomiku, dopravu, sociologii, demografii. A to je dle mého důvod, proč je český urbanismus, v rámci Evropy, poměrně pozadu. Například v Německu nemůžeš dostat urbanistickou autorizaci, pokud nevystuduješ urbanismus. A myslím, že něco podobného čeká časem i nás, žijeme ve stále složitějším světě a má smysl se specializovat.

Eliška: Tohle bylo i důvodem se zaměřit čistě na urbanismus a městské plánování. Vypozorovali jsme, že je tady zaběhnutá praxe, kdy se v ateliérech dělá vše od rodinných domů po územní plány. To je ale tak široké zaměření, že je těžké a skoro nemožné se na něco specializovat.  Osobně mi dává smysl mít na bakaláři spojenou architekturu a urbanismus. Ale na magistra si myslím, že by byla větší specializace vhodná.

Jak vnímáte formu současných územně plánovacích dokumentací? Několikrát jsem se setkal s kritikou, že forma územních plánů je neaktuální. Velmi přesně definuje a vymezuje každou plochu, do které se člověk musí „napasovat“. Někteří kritici to považují za relikt modernismu, kdy se města plánovala s oddělenými plochami pro bydlení, výrobu, práci a rekreaci.

Eliška: Je pravda, že územní plány jsou hodně definované a regulované podle funkce, což už není moc aktuální. V rámci zajetého systému jsem ale ráda, že od roku 2018 vzniká metodika MMR, která regulace sjednocuje a nastavuje je tak, že územní plánovači mají poměrně velkou volnost v nastavení využití ploch, ale rozvoji území musí nastavit pevné hranice, a to je dobře. Když se člověk podívá na územní plány před tím, připomíná to neustálé objevování kola. Takhle si budou územní plány podobné a věřím, že i přístupnější pro lidi. Určitě se pak můžeme bavit o tom, jestli mají být regulované i jiné věci než pouze funkce a zastavěnost.

Chybu našeho územního plánování vidím ale spíš v nastavení jednotlivých stupňů nebo měřítka územně plánovací dokumentace. Chybí mi něco jako chytrý metropolitní nebo regionální plán, který by nereguloval jen plochy, ale spíše určoval priority jako rozvojové osy a území, která by se pak dál specifikovala. Dělat územní plán na celou Prahu je šílené a pro většinu lidí nečitelné, možná i proto má metropolitní plán Prahy tolik problémů, protože kolabuje na komplexnějších systémech, která velká města automaticky mají. Klasické územní plány za mě fungují celkem dobře pro obce do 10 000 obyvatel, ale pro větší města začínají být nevyhovující, protože jsou moc podrobné a není jasné, jaké priority město má...

Marie: Podle mě je dobré mít v plánování setrvačnost. Nepřijde mi správné, co pár let měnit zásadně územní plán, protože města potřebují i dlouhodobý plán, nebo vizi, která se potom naplňuje.

Matěj: Bohužel narážíme na českou legislativu, která nedává samosprávám velkou moc při vyjednávání s developery, a proto například v Praze je současný územní plán, který je příliš podrobný a u mnoha záměru vyžaduje provést proces jeho změny, což je z pohledu urbanismu prostě špatně. Jenže právě u změny územního plánu má samospráva poslední slovo a ten proces změny plánu je pak nástrojem na jednání s developery a dává městu větší sílu a prostor po developerech žádat ústupky, než kdyby se plán neměnil. Je to nefunkční systém, ale dává samosprávám a aktivním občanům silnou pozici ve vyjednávání.

Ideální by bylo se posunout směrem ke koncepčnějším dokumentům, třeba právě Belgie má tzv. strukturální plány, které jsou spíš takové vize rozvoje, a proto je jednodušší se na jejich podobě dohodnout a není potřeba je tolik měnit.

Eliška: Na územních plánech je skvělé, že mají veřejné projednání, kde mají obyvatelé možnost se vyjádřit. Je to vlastně jeden z mála stavebních procesů, do kterých jsou zahrnuti, i když jen v jednom nebo dvou krátkých časových oknech. Pořád ale mají možnost o daném území částečně rozhodovat, když se o něj zajímají.

A ještě jedna zajímavá věc. Zastavěnou plochu u nás můžeme „zaregulovat“ v podstatě, jakkoliv a, když je územní plán následovaný plánem regulačním, velmi podrobně – sklon střechy, doporučená výška atd. Ale krajinu u nás nezareguluješ v podstatě nijak. Jednou jsme například chtěli přimět obec, aby udělala opatření na ochranu krajiny. Ale nástrojů, jak toho docílit, je v územním plánu velmi málo. Jako bychom pořád sídla vnímali jako opevněná města, která jsou od krajiny oddělena a za jeho hranice se nekoukáme.

Zaznamenal jsem názor, že na úřadech pro územní rozvoj chybí architekti a urbanisté a že úředníci pro některá rozhodnutí nejsou dostatečně kompetentní. Nikomu se po studiu kreativního tvůrčího oboru nechce na úřad, ale právě tam se dějí rozhodnutí, která mají širokosáhlý dopad. Myslíte si, že by mělo být víc architektů na úřadech?

Matěj: Z pohledu komunální politiky je pro architekty vhodnější i kreativnější být například na odboru rozvoje. To znamená, že když chce třeba městská část postavit školu, funguješ jako partner pro architekty, se kterými řešíš, jak má vypadat, co se bude odevzdávat, jak to bude probíhat atd. Prostě formulovat zadání, což je zásadní. Často se setkáváme s tím, že je zadání špatně napsané, protože na městě úplně nevědí, co chtějí. A když máš špatné zadání, tak jak máš udělat dobrý projekt?

Marie: Hodně záleží na školení a na tom, čím si úředníci, kteří pak projekty povolují, v rámci studia a profese prošli. Otázkou ale taky je, jestli opravdu potřebuješ vystudovat architekturu, abys potom byl dobrým úředníkem. Myslím, že situace u nás souvisí i s tím, co se všichni učíme už na základních a středních školách – třeba by to na úřadech tolik nedrhlo, kdybychom se logického a udržitelného přemýšlení o našem životním prostoru nějak dotkli už v rámci všeobecného vzdělání.

Eliška: Třeba na Praze-Libuši, kde jsem městskou architektkou, je to takové soukolí. Musí být osvícená politická reprezentace a schopní úředníci. A když se tyto dva elementy potkají, tak dokáží udělat velké a pozitivní změny. Pro architekty může být zajímavá právě pozice městského architekta, kde má člověk, alespoň z mojí zkušenosti, slovo, aby některé věci změnil k lepšímu.

A teď k participaci, která je pro vás důležitou součástí navrhování. Ačkoli je dnes participace velké téma, tak se v rámci procesu ze strany architektů tolik neděje. Proč je pro vás důležitá?

Matěj: Jako Taktiky jsme začínali s tím, že chceme dělat udržitelný urbanismus, který má tři hlavní pilíře: environmentální, ekonomický a sociální. Environmentální znamená navrhovat s šetrnými materiály, minimalizací uhlíkové stopy a ohledem na klimatickou krizi, ekonomický to, že se snažíme navrhovat tak, aby to „nezruinovalo toho, kdo to platí“, bylo to trvanlivé a nevyžadovalo to stálé opravy atd. A sociální udržitelnost znamená, že navrhujeme pro co nejširší sociální škálu lidí bez rozdílu a tak, že to uživatelé akceptují, protože když navrhuješ nebo stavíš něco, co lidé neakceptují, nemá to dlouhé trvání a nevytváří to funkční prostředí.

Třeba v Pardubicích, kde jsme dělali revitalizaci sídliště, kde se obyvatelé vlastně tolik neznají a nepotkávají a zároveň si každý tlačí svoji agendu – někdo nemá auto, a tak chce více zeleně, někdo má auto a tvrdí, že nemá kde zaparkovat atd. Díky participaci se tito lidé ocitnou na jednom místě a mohou o svých potřebách a problémech diskutovat. Díky tomu jako urbanista zjistíš, co potřebují, jak žijí a co mají za problémy, ale zároveň si i oni mezi sebou vyjednávají určitý konsensus, jak má dané místo fungovat.

Eliška: Takové moto participací je, že obyvatelé jsou na konkrétní místo experti. Takže se snažíme ve všech projektech potkat se a jednat s nimi ještě předtím, než začneme navrhovat. Nenavrhujeme podle toho, jak si myslíme, že to území funguje, ale máme spoustu vstupů přímo od obyvatel, takže navrhujeme více pro ně. A to nám jednak šetří práci a zároveň to návrh dělá daleko víc přijatelný a realizovatelný, protože odpovídá konkrétním potřebám.

Marie: A potom i sami obyvatelé, když jsou součástí tohoto procesu, vědí, že na něm mají podíl a zároveň, že jsme se na ně nevykašlali a nepřilítlo jim na stůl něco, co se jich týká, ale řešilo se to úplně bez nich.

Taky mi vždy přišlo, že lidé hlavně potřebují mít pocit, že se něco neřešilo „o nich, bez nich“. Že ani tak nejde o konkrétní věci, ale spíš o pocit, že jsem součástí procesu, který tak respektuje i můj názor. Nebo to je můj dojem a možná mi ho vyvrátíte.

Matěj: My řešíme zadání, kde opravdu potřebujeme pochopit problémy lidí, kteří v místě bydlí, jak řekla Eliška, oni jsou těmi experty. Ale je pravda, že se může stát, že mají někteří lidé nereálné požadavky. Je to o tom nastavit ten dialog, moje zkušenost je někdy i taková, že si vybuduju vztah s lidmi tak těsný, že se pak bojím, že je jako urbanista zklamu a navrhnu něco, co se jim nelíbí. Takže mě jako člověka, co navrhuje, těsný vztah s klientem trochu paralyzuje.  

Eliška: Třeba v jedné vesnici, kde jsme dělali participace, existuje dost silná občanská společnost – místní mají dokonce spolek, který je zastupuje při jednání s městem a jejich síla se projevila i během našeho navrhování. To je pro nás dost komplikovaná pozice. Ztrácíme tím možnost hledat kompromisy mezi jejich názory. Na druhou stranu si vymohli, že část projektu se bude realizovat a nyní pro ně navrhujeme dětské hřiště.

Matěj: Když jsme jim představili návrh, a pak odjeli, tak si udělali další participativní setkání bez nás. Tam si odhlasovali každý jednotlivý prvek, jestli ho chtějí nebo nechtějí, a poslali nám instrukce, jak návrh máme upravit. Když jsme ho potom četli, tak jsme byli jako architekti naštvaní, že nám vlastně ukradli návrh (smích), ale na druhou stranu byli pyšní, že se takto společně semkli.

Eliška: Hodně jsme si na tom vydefinovali svoji pozici. Myslím, že jsme v rámci inkluzivity až moc ustoupili. Například nechtěli řadu stromů, která by stínila z jihu, ale my jsme jim v tu chvíli měli říct, že ji uděláme, protože díky tomu stínu tam budou moci být staří lidé, takže když pak zestárnou, budou tam moci trávit čas. A to jsme neudělali. V tom si myslím, že se jako experti musíme více opřít.

Marie: Bylo to dáno hlavně tou kompaktností komunity, ve větším městě se to víc rozloží. Byl to specifický případ, jelikož spolek zahrnoval většinu obyvatel, kteří se semkli. Každá vesnička, každá komunita to má trochu jinak. Někdy jsou zase případy, kdy jsou dvě skupiny proti sobě a ty jsi postavený mezi ně a snažíš se, aby se domluvily. Ale obecně je skvělé, že lidi se participací účastní v dost hojném počtu, což jsem byla až překvapená. Nejdřív jsem si říkala, že přece ve svém volném čase raději zůstanou doma nebo pojedou na výlet, ale v tomto směru funguje, když dáš lidem možnost mluvit.

Matěj: Já osobně jsem v tom našel něco, co mě baví. Zjistil jsem, že mě ubíjí sedět celý den kanclu u počítače. Baví mě být venku s lidmi, diskutovat s nimi, naslouchat jim a cítit atmosféru dané komunity.

Odbočka k politice. Už tady padlo, že se města a prostředí plánují v dlouhodobém horizontu, na několik desítek let dopředu. Politická reprezentace se však střídá, co čtyři roky a nové vedení někdy ruší kroky vedení předchozího z různých důvodů, čímž se kontinuita plánování narušuje. Jak to vnímáte?

Matěj: Právě participace jsou dobré, jelikož vytvářejí tlak na nové politiky pokračovat v projektech z minulých období. Lidé s nimi totiž počítají. Třeba ve zmíněných Pardubicích předtím vznikl jiný projekt, který vůbec nebyl projednán s lidmi a byl celkově nekvalitní. Pak se změnila politická reprezentace, která řekla, že se musí udělat nová studie, na které musí participovat občané, protože ta původní participovaná nebyla a nebyl tak konsenzus. Když lidé o projektu vědí od začátku, je větší šance ho udržet a pokračovat v něm několik volebních období.

Eliška: Ono by to ani lidem nedávalo smysl dělat něco pořád od znova. Pokud je daný projekt kvalitní a má smysl, tak v něm bude pokračovat i další starosta, i kvůli tomu, že takový proces stál dost peněž. U nás v Libuši je například hodně starých projektů, které mají nízkou kvalitu, protože nebyly vymyšleny koncepčně. To se pak nejde divit, že v nich další vedení nechce pokračovat, protože by jim akorát přidaly problémy. Takže to beru i jako část úkolu architektů, mluvit do smyslu zadání a procesu návrhu.

Marie: A třeba každá urbanistická či architektonická soutěž vyjde na spoustu peněz, takže jako další vedení obce nemůžeš jen tak vzít její výsledky a hodit je do koše, ale zavazuje tě to v projektech pokračovat.

Matěj: Ještě jsme na to úplně nenarazili. Ale může se to stát a někdy se toho po pravdě bojím. Možná i proto spousta architektů nejde do politiky, protože tím trochu v očích některých lidí ztratíš kredit, že najednou nejsi jen odborník. Pro mě je ale důležitější mít možnost ovlivňovat prostředí okolo sebe a za to mi to stojí.

Eliška: Ale řešili jsme to předtím, než Matěj kandidoval. Řekli jsme si, že nás to určitě diskvalifikuje z některých zakázek, ale jelikož nám to dává smysl, tak to podstoupíme.

Matěj: Nastavili jsme si kvůli tomu pravidla, že na Praze 7, kde jsem zastupitel, a Praze-Libuši, kde je Eliška městská architektka, nic neprojektujeme, aby to nebyl střet zájmů. Je to určitě i „něco za něco“. Když jsme se bavili, že jako architekt na úřadě možná zmůžeš víc, tak já mám taky určitou sílu jako zastupitel, kterou mohu využít ke zlepšení územního plánování a tvorby prostředí. Jako architekt vlastně pořád taháš za kratší konec provazu, ale na druhé straně jako politik toho můžeš často udělat mnohem víc. A to mi za to stojí.

Eliška: Možná architekti nemají být úředníci, ale politici (smích). Ale je hodně zajímavé sedět na druhé straně stolu. Já to nemám úplně jako Matěj, protože nejsem přímo v politice, ale když pak jednám jako architektka městské části, tak pak na schůzkách vidím, jaké přešlapy se mohou stát, nebo co naopak funguje. A to je pro mě obohacující, vidět i do zákulisí a pochopit, jak funguje.

Myslíte si, že je nutné soutěžit vždy a vše? Malé obce někdy argumentují finanční náročností soutěží. Zároveň pokud mají pozitivní zkušenost s konkrétním architektem, tak dává smysl ve spolupráci pokračovat. Častým argumentem proti soutěžím bývá i obrovské množství lidské práce a energie, která skončí v koši, někdy zase, že se nakonec nerealizují podle výsledků. Ale tím myslím hlavně menší projekty, existují totiž extrémy, když Brno realizuje hokejovou halu za 7 miliard korun bez soutěže, což je skandální.

Marie: Já musím říct, že mi i po zkušenostech ze zahraničí připadá, že je Česko v tomto ohledu jedním z nejotevřenějších míst. A třeba my konkrétně jsme díky otevřeným soutěžím dostali možnost odpíchnout se. Nicméně asi záleží na velikosti soutěžené zakázky.

Matěj: Určitě by se velké zakázky měly soutěžit, bohužel se často účelově zmenšují, aby se daly zadávat pod limitem daným zákonem, říká se tomu salámová metoda. Nemyslím si, že se musí soutěžit každý projekt, protože především pro malé samosprávy to může být administrativní zátěž. Ale u větších projektů určitě ano.

Eliška: ČKA má hezky vydefinované, co a proč by se mělo soutěžit. V podstatě by to měla být nejdůležitější vybavenost ve městech a jejich „nejreprezentativnější“ část, což jsou pro architekty ty nejlepší zakázky. Za mě by soutěží mohlo být i víc. Určitě vidím jako problematiku množství neplacené práce, protože když se někam přihlásí 100 týmů, tak 97 z nich nedostane zaplaceno. My máme výhodu v tom, že do soutěží na veřejná prostranství, náměstí a menší věci se nás hlásilo maximálně 15 týmů, takže byla velká šance umístit se, ale třeba u škol nebo podobných zakázek je to 30 a více týmů na soutěž…

Poslední otázka. Jaké máte jako ateliér vyhlídky do budoucna? Chtěli byste vyrůst nebo naopak zůstat komorně ve třech? Nepřemýšleli jste o tom věnovat se paralelně i výzkumné činnosti?

Matěj: Kdyby se nám do budoucna dařilo růst, chtěli bychom fungovat jako tzv. tyrkysová společnost, která funguje na základě sdílených hodnot, kde nebude fungovat tvrdé hierarchické uskupení. Prostě nevytvořit pyramidu kde máš šéfy a pod nimi “klikače”, jako je to ve spoustě českých ateliérů. Zároveň si myslím, že mít horizontální hierarchii není pro Taktiky takový problém, protože nás pojí především hodnoty a ne nějaký specifický jazyk či styl. 

Marie: Bavilo by nás, kdybychom se časem dostali i k výzkumu. Myslím, že nás všechny zajímá věci analyzovat, prohrabávat se daty, učit se z nich a propojovat si mezioborové znalosti, což je pro urbanismus důležité.

Eliška: Výzkum u nás hodně táhla Lynda, ale jak jsme se postupně věnovali praktickým věcem, tak jsme na tuto větev neměli kapacity a přirozeně jsme ji opustili a šli směrem navrhování. Hodně nás teď bavila urbanistická zadání jako soutěž na udržitelnou čtvrť ve Slaném, která právě probíhá, případně městský design náměstí a návsí, a to je cesta, která mi dává smysl. Časem by bylo určitě fajn se k výzkumu dostat, ale v současnosti je udržitelné navrhování něco, v čem začínáme být dobří a kumulujeme si tím schopnosti a dovednosti, ze kterých pak do budoucna vzejde něco dalšího.

Super, dík moc za rozhovor! Mějte se a čus.

Marie Štefanová vystudovala architekturu a urbanismus na Fakultě umění a architektury TU v Liberci a na VŠUP v Praze. Studovala také na University of Toyama v Japonsku, kde se věnovala tématu obnovy infrastruktury a sociálních vazeb po katastrofě Tsunami. Její diplomová práce sledovala podobné téma, kdy se věnovala vyloučení populace z krajiny v důsledku zemědělské kolektivizace. Pracovní zkušenosti získala v zahraničí v Záhřebu ve studiu njiric+, v Amsterdamu v XML nebo v českém studiu CCEA MOBA.

Eliška Málková vystudovala architekturu a urbanismus na Fakultě umění a architektury TU v Liberci a na VŠUP v Praze. V průběhu studia absolvovala stáž na UPCL v Peru, kde se věnovala výzkumu vztahu veřejných prostranství a dopravní infrastruktury na periferii Limy. Na toto téma částečně navázala se svou diplomovou prací Metro D – Druhý plán jižní periferie, která se věnuje potenciálu dopravy a jejího vlivu na pozitivní gentrifikaci. Dlouhodobě spolupracuje se studiem CCEA MOBA, kde se věnuje urbanistickým projektům a soutěžím. Je městskou architektkou městské části Praha-Libuš.

Matěj Čunát vystudoval architekturu a urbanismus na Fakultě umění a architektury TU v Liberci, v rámci programu Erasmus studoval na Fakultě architektury KU Leuven v Gentu, která se zaměřuje na téma Sustainable Architecture. Absolvoval pracovní stáže v ateliéru Maat-ontwerpers v Belgii a v ateliéru Bauchplan v Německu. Spolupracoval s ateliérem Pavel Hnilička Architects + Planners. 

Více o projektech:

Nová udržitelná čtvrť ve Slaném

Hřbitov v České Kamenici

Revitalizace návsi ve Lhotě u Stříbra

Náměstí J. A. Alise v Příbrami – Březových Horách

Vstupní brána Uhříněvsi

Regenerace sídliště Závodu míru