Nejen skvělý Parkhotel
V loňském roce se dožil devadesáti let český architekt Zdeněk Edel. Jméno tohoto skromného umělce bohužel dnes málokdo zná, přitom byl autorem několika mimořádných staveb. Tou nejvýznamnější je Parkhotel v Praze-Holešovicích.
Zdeněk Lukeš , 29. 1. 2014
Elegantní Parkhotel mne fascinoval už jako kluka. Projekt je z roku 1959 a tehdy to byla naprostá bomba. V té době se ještě navrhovalo ve stylu doznívající stalinské sorely, ale úspěch našeho pavilonu na bruselské světové výstavě znamenal změnu. Karel Prager projektoval Makromolekulární ústav na pražských Petřinách, který bývá řazen k prvním stavbám, jež nás navrátily po socrealistickém blouznění zpět do Evropy. Na Parkhotel se ale neprávem zapomíná. Pravda, tehdy se stavělo dlouho, a tak byl dokončen až v roce 1967.
Hotel, na jehož návrhu spolupracoval Zdeněk Edel s loni zesnulým architektem Jiřím Lavičkou, stojí u křižovatky ulic Dukelských hrdinů a Veletržní na místě, kam po první světové válce expandovalo bubenečské výstaviště, původně tam měl stát druhý Veletržní palác, ale ten z finančních důvodů nikdy nevznikl. Nakonec tu byly jen menší dřevěné firemní stánky a provizorní patrová budova, která pak sloužila jako radnice Prahy 7 (ta zmizela před deseti lety). Za druhé světové války bylo na místě dnešního hotelu seřadiště, odkud byli transportováni Židé do Terezína. V padesátých letech vypracoval projekt na nový hotel na tomto místě známý vizionář Josef Havlíček, ale šlo o mrakodrap a to bylo samozřejmě mimo tehdejší realitu.
Smělá desetiposchoďová budova Parkhotelu je vyzdvižena nad terén bílými pilíři, takže působí velmi lehce, jako by se těleso stavby vznášelo. Hotel má skleněný plášť členěný vertikálními slunolamy, z dálky to působí jako abstraktní obraz. Vzdušný a jednoduchý byl interiér s kulovitými lampami, který byl bohužel během pozdějších úprav zlikvidován, přitom vytvářel s architekturou hotelu jeden celek. Dnes je uvnitř tuctový mobiliář v jakýchsi kýčovitě romantických formách, který nemá s noblesou původního zařízení nic společného, a to samozřejmě platí i pro interiéry nízkého restauračního křídla. V prostoru před hotelem je – jak doufám - stále umístěna plastika dívky sochaře Václava Bejčka. I takový detail jako logo hotelu byl designérským skvostem. Připomínalo koníka, ale tvořila je stylizovaná písmena PH. Značku navrhl známý grafik Jiří Rathouský.
Zdeněk Edel studoval architekturu u prof. Jaroslava Fragnera na pražské Akademii výtvarných umění, poté spolupracoval s Fragnerem na některých projektech a působil jako jeho asistent na škole. Následovala práce ve Státním projektovém ústavu obchodu a nakonec v Krajském projektovém ústavu v Praze. Jako nestraník neměl ale lehkou pozici, přesto se nakonec dostal k významným zakázkám. Téma výškové budovy si vyzkoušel ještě jednou – pro podnik zahraničního obchodu KOVO (1974-1977) navrhl se svými spolupracovníky Luďkem Štefkem, Pavlem Štěchem a Josefem Matyášem dvojvěží na holešovickém předmostí Libeňského mostu. I tentokrát jde o čistý tvar a v době vzniku patřil dům spolu s vinohradským Strojimportem a pankráckým Motokovem Zdeňka Kuny a vokovickou Aritmou Miroslava Skály a Jana Mihalíčka k nejzdařilejším věžákům v Praze. Bohužel i tato stavba utrpěla pozdějšími úpravami (dnes v ní sídlí Nejvyšší kontrolní úřad).
Edel projektoval také radniční budovu ve Vršovicích v podobě protáhlého – tentokrát horizontálního hranolu (spolupráce Jiří Lavička a Vlastibor Klimeš; 1972-1977), nebo kdysi oblíbenou kolibu v Průhonicích u Prahy či bytové domy v centru Nymburka, na tehdejší dobu citlivě reagující na okolní historickou zástavbu. Zúčastnil se také řady soutěží. Jak jsem se přesvědčil během své nedávné návštěvy pana architekta v jeho domku v Turnově, je stále svěží a má skvělou paměť. Vyprávěl mi o studiích na průmyslovce v Mladé Boleslavi, kterou ve dvacátých letech v poněkud výstředních konstruktivistických formách navrhl Jiří Kroha, i o válečných letech a totálním nasazení v Říši. Samozřejmě jsme se bavili i o studiích u noblesního Jaroslava Fragnera na AVU a jeho tehdejších projektech rekonstrukce Karolina nebo Betlémské kaple. Vzpomínal také na své mládí v domě U Dvou slunců v Nerudově ulici a pak léta strávená na Kampě. Tam bohužel během kruté povodně v roce 2002 přišel o celý svůj architektonický archiv. Nic to nemění na tom, že Edelovo dílo, zejména jeho Parkhotel, patří k tomu nejlepšímu, co u nás v nelehké éře minulých dekád vzniklo.
Foto archív Zdeňka Edela a autor
