Nechceme, aby se z našeho studia stal brand. Univerzální řešení v architektuře neexistuje, říká žák Miroslava Šika

Andreas Hild studoval architekturu na Technické univerzitě v Mnichově a ETH v Curychu, kde patřil mezi první žáky významného českého architekta Miroslava Šika. Zde se poprvé setkal s teorií analogické architektury, kterou rozvíjeli společně s profesorem Šikem. Tento koncept primárně spočívá v souladu architektury se svým okolím a v propojování starého s novým. Vlastní kancelář Hild založil roce 1992 v Mnichově. Původně se jmenovala Hild und Kaltwasser, po smrti společníka potom Hild und K Architekten. Současně působí také jako profesor na Technické univerzitě v Mnichově, kde od roku 2013 vyučuje architekturu a památkovou péči. Přednáší také na dalších univerzitách v Německu a USA. Mimo to se věnuje publikační činnosti, napsal například esej Myšleno / postaveno o rozmělňování hranic mezi tradiční a současnou architekturou v souvislosti s ochranou památek.

Portfolio studia Hild und K Architekten pokrývá nejrůznější typy realizací od rezidenčních staveb, po administrativní a komerční budovy a rekonstrukce všeho druhu. Právě rekonstrukce reprezentují 70 % zakázek ateliéru. Projekty kanceláří zpochybňují architektonické konvence, zároveň se ale nesnaží šokovat. Během pražské přednášky ve Světozoru Hild prezentoval tři budovy z Mnichova: obnovenou pivnici na Marienplatzu, trafostanici a zrekonstruovaný hotel Louis. Prostřednictvím projektů ukázal, že ho zajímají stylově neidentifikovatelné prvky a motiv vyvolávání vzpomínek, na což navazuje záliba v architektuře balancující mezi novým a starým. 

Na přednášce jste zmínil, že jste se prošel z Pražského hradu do centra. Jaké jsou vaše dojmy z města?

Můj pohled na Prahu je omezený, znám ji jen jako turista. Člověk potom vidí jen to, co chce. Prostě se prochází klasickým evropským velkoměstem. Vzhledem k mé profesi architekta jsou tu samozřejmě nějaké výjimky. Zaujala mě například budova Nové scény Národního divadla nebo výjimečná kubistická architektura.

Všiml jste si při procházkách městem nějakého přístupu, který je vám blízký?

Naše práce se vždy snaží navazovat na danou lokalitu. Zjednodušeně tvoříme architekturu z jiných typů architektury. Architektura je pro nás svým způsobem jazyk, který kombinuje různé formy a přichází s novými výrazy. Podobně u vás navrhoval také jeden z předních evropských architektů Josip Plečnik. Nejzajímavější mi přijde jeho práce na Pražském hradu, která tento přístup dobře ilustruje.

K Česku vás váže vztah k Miroslavu Šikovi, u kterého jste studoval. Jaký byl jako učitel?

Studia architektury byla v té době docela náročná. Ale myslím, že to tak je i teď. Člověk se jako student architektury neustále zajímá o to, co by se mělo a mohlo stát – a právě to je poněkud vyčerpávající. Jinak mě žádná zvláštnost nenapadá.

V čem vás profesor Šik nejvíce ovlivnil?

Navazuji na analogickou architekturu, kterou Miro dlouhodobě kultivuje. Jedná se o jakýsi reformní směr, myšlenku zachování modernismu beze ztráty ikonografie historické architektury. Osobně mi až tak nejde o spojení moderny s historickou ikonografií. Spíš mě zajímá technika, jak se dostat od jednoho proudu architektury k druhému. Řekněme, že jde o technickou úlohu křížení forem a elementů. Právě touto cestou se analogická architektura Miro Šika odráží v práci našeho ateliéru.

Hraje v tomto procesu roli také sledování formálního kontextu?

Formální aspekty analogické architektury mě až tak nezajímají. V mém pojetí je to spíš jakási technika odkazování na reference, možnost vytvářet nové věci kombinováním těch známých. V tom sice spočívá navrhování čehokoliv, ale tady jde o to si to uvědomit. Architektura vždy na něco odkazuje, otázkou je, na co. Nabízí se mnoho možností kombinování forem z nejrůznějších oblastí, a to i mimo oblast architektury – například reference týkající se klasické architektury, odkazy na objekty jako to dělají Herzog & De Meuron, na SketchUp modely Bjarke Ingelse. Architektura je vždy referenční, jde jen o to si uvědomit, jakou referenční oblast budeme využívat. Naučil jsem se, že architektura je metodou uvědomělého kombinování existujících forem.

Jak se projevuje vaše pojetí analogické architektury z praktického pohledu?

Na začátku se vždy pragmaticky zamyslíme nad směřováním konkrétního projektu, nad jeho cílem. Potom hledáme formy, pomocí kterých můžeme toho cíle dosáhnout.

Miroslav Šik odmítl zakázku v Šanghaji, protože si neuměl představit, že tam jeho způsob práce nalezne uplatnění. Má podle vás analogická architektura nějaké limity?

V tomto případě s Mirem nesouhlasím, protože občas mísí techniku s vlastním vztahem k regionu. V Šanghaji samozřejmě architekturu dělají jinak, ale jde jen o kombinování jiných forem v rozdílném prostředí. Hraje tu ale také roli zkušenost architekta z úplně odlišného regionu. Proto tedy nejde o limitaci analogické architektury jako metody, ale o limitaci architekta.

Jak byste se v takové situaci zachoval vy?

Asi bych v tom neměl tak jasno jako Miro, ale je to těžká otázka. Každopádně ho z jeho pozice úplně chápu. Popravdě vlastně nevím, jak bych se zachoval. Každopádně nejde o otázku limitů metody, ale o omezení z hlediska referencí architekta, které se pochopitelně nehodí pro výstavbu v Šanghaji. Na druhou stranu hodně známých evropských architektů jezdí navrhovat do Asie a sklízí s tím úspěch. Stavění budov navíc patří ke kulturnímu imperialismu. Je zajímavé sledovat, jak dochází k čím dál rozšířenějšímu exportu architektury, jak to ovlivňuje prolínání kultur.

Kanceláře, které asi máte na mysli, mají většinou vyhraněný styl. Vy máte široký záběr, navrhujete vše od kostelů přes kampusy až po mrakodrapy. 

Spíš než o styl u nich jde o značku. Skutečně doufám, že naše architektura není brandovaná. Podle mě by spíš měla být opakem značky, jinak je to hrozně nudné. Z ekonomického pohledu mi to možná dává smysl, umožňuje to používat stejné prvky znovu a znovu. Z kulturního hlediska to ale vůbec nechápu. 

Existuje přeci jen nějaký prvek, který protíná všechny vaše projekty?

Stylově mě nic nenapadá. Jen jedna věc. Zajímají mě prvky, které v architektuře obecně patří mezi „zakázané“, to by možná mohlo být ono. Vždy mě baví navrhovat věci, co se většinou lidem na první pohled moc nepozdávají. Na to se ale v dnešní vyhraněné architektuře moc nehraje. 

Kromě vedení ateliéru vyučujete na Technické univerzitě v Mnichově. Jak vypadají vaše lekce?

Domnívám se, že se dnes architektura stále učí velmi podobným způsobem jako posledních zhruba 80 let. Myslím, že lekce vedu srovnatelně jako ostatní učitelé. 

Změnila se podle vás úroveň znalostí studentů?

Nejsem si zcela jistý, jsou to jen odhady. Mám pocit, že studenti teď nemají tak široké znalosti jako před třiceti lety, a to nejen o architektonických směrech, ale o architektuře celkově. Je důležité mít přehled o realizovaných budovách a architektonických směrech. Nejsem si jistý, zda jde o obecný pokles znalostí nebo jen o moje požadavky. Nemůžu ten stav úplně změnit, ale snažím se na to nějak reagovat. Vysvětluji studentům, proč je to důležité. Možná právě v tom spočívá trochu jiné pojetí mých lekcí.

Svým studentům jste dal za úkol postavit psí boudu nebo domek pro panenky. Co jste tím sledoval?

To bylo dřív, teď už to nedělám. Když jsem začal vyučovat, napadlo mě, že hlavní problém studia architektury je to, že se jen kreslí a vyrábí modely. Nic reálného se nevybuduje. Chtěl jsem studenty přenést do praktické situace, kdy si sami něco postaví. Bylo to zajímavé, podobně jako výuka teorie. Ale má to svá omezení – po psí boudě, ptačí budce a domku pro panenky už je těžké vymyslet něco dalšího. Ještě jsme mohli vzhledem k velikosti zkusit vyrábět design, ale přece jen jsme architekti. Proto jsem nakonec přijal mezeru mezi teoretickým studováním a praktickým vytvářením a upustil od této cesty. Ale je vtipné, že tento způsob výuky teď praktikuje hodně profesorů u nás ve škole. Například jedou se studenty do Afriky a postaví tam dům. Kulturní kontext jde pak stranou a to jsem nechtěl, proto už podobný typ úkolu studentům nezadávám.

Pokud byste měl studenta architektury naučit jednu věc, co by to bylo?

Myslím, že výuka architektury je právě o neexistenci této jediné myšlenky. Zkusil bych studentovi předat, že honba za správným řešením, které univerzálně odpoví na všechny problémy, nepředstavuje realistický přístup k architektuře.