Můj děda Vladimír Machonin. Architekt, rétor, intelektuál se narodil před 105 lety
Vladimír Machonin a jeho žena Věra Machoninová navrhli Kotvu, festivalový hotel Thermal či Dům bytové kultury. Společně projektovali i vařili večeři pro rodinu, jak píše jejich vnučka Marie Kordovská.
Marie Kordovská , 12. 2. 2025
Vladimír Machonin, architekt Kotvy a životní i profesní partner Věry Machoninové a můj děda, má v roce 2025 dvě výročí. Narodil se před 105 lety a zemřel před pětatřiceti, 12. ledna 1990. Já jsem se narodila o dva roky později, v den jeho narozenin, 3. února. Že spolu sdílíme narozeniny, jsem ale zjistila až v dospělosti, ostatně jako většinu informací na něm.
O dědovi se totiž v naší rodině příliš často nemluví, protože každému, kdo na něj začne vzpomínat, rychle vhrknou slzy do očí. Děda byl velká osobnost, byl vzdělaný, sečtělý, tolerantní, ale nesmlouvavý. Byl skvělý rétor a dobře psal, a tak dokázal lidi dostat z průšvihu. Ať už kolega potřeboval pomoc napsat odvolání na gymnázium, kam nevzali jeho dítě, anebo když se svojí ženou o pár milionů přešvihli rozpočet na stavbu některé z jejich zakázek.
Z Moskvy do Prahy
Vladimírova matka, Jindřiška, za 1. světové války působila jako zdravotní sestra v Moskvě, odkud v roce 1918 přijela s novým manželem a nejstarším synem Sergejem zpátky do Československa. Vladimír se narodil o dva roky později a vyrostl v Prostějově, do Prahy přišel na vysokou školu studovat architekturu. Spolu se Sergejem bydleli na Hlávkově koleji a společně se živili překládáním z francouzštiny. Vladimír text přeložil „nahrubo“ a Sergej, budoucí překladatel a divadelní publicista, pak text vyšperkoval do dokonalosti.
Když 17. listopadu 1939 přišli němečtí vojáci zatýkat studenty k transportům do koncentračního tábora Sachsenhausen, stáli bratři vedle sebe v řadě na ulici před kolejemi. Komu bylo víc jak 20 let, musel udělat krok vpřed a byl odveden, ti mladší zůstali. Sergejovi bylo 21, Vladimírovi 19. Sergej se z koncentračního tábora vrátil až za tři roky, oba pak vysokou školu dostudovali po válce.
Než se Vladimír stal praktikujícím architektem, věnoval se teorii a kritice. Zapojoval se – podobně jako mnozí intelektuálové, kteří po válce naivně uvěřili utopickým levicovým myšlenkám – do teoretických debat o lokální podobě socialistického realismu. Rychle ale pochopil, že jde o vyprázdněné téma, a už v roce 1951 začal pracovat jako architekt v pražském Stavoprojektu. Ke změně názoru možná taky pomohlo, že se v nové práci potkal s Věrou Větrovskou, účastnicí studentského pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše v roce 1948, ale hlavně zapálenou architektkou. O rok později se vzali a kromě jejich osobních životů se prolnuly i ty pracovní. Jejich vztah by se dal nazvat „dvojjedinností“. Spolu projektovali i vařili večeře pro rodinu a kdo přesně vymyslel, navrhnul nebo nakrájel co, není možné určit.
Jak vzniká světácký názor na architekturu?
První velkou soutěží, kterou spolu Machoninovi vyhráli a zrealizovali, byl kulturní dům v Jihlavě. Projekt vznikal v době, kdy socialistický realismus, který byl dlouho jediným možným způsobem jak tvořit, přestal být oficiálně prosazovaným uměleckým směrem a architekti tápali, jak mají dál projektovat.
To se projevilo i v průběhu projektování jihlavského kulturáku, který měl v prvních plánech monumentální schodiště a zdobené římsy, ale skončil jako jednoduchá, vzdušná stavba, s ladnými chromovanými schodišti, upozaděnými ve prospěch velkorysých hal. Šlo o jednu z prvních takto pojatých staveb v Československu - Vladimír totiž dělal stavební dozor na dnes notorické stavbě československého pavilonu na bruselském Expu 58 od tria Cubr, Hrubý, Pokorný. Duch Bruselu tak na Machoninovi nejenom „dýchl“, ale Vladimír ho do Jihlavy doslova přivezl.
Duch Bruselu přešel v divoké poryvy 60. let, které architekty pohltily nejen kreativně, ale i hospodářsky. Spolu se svými kolegy Věra a Vladimír Machoninovi spoluzaložili Sdružení projektových ateliérů, dobový ekvivalent v zásadě soukromých organizací. Machoninovi měli Ateliér Alfa, jejich kolegové se rozdělili do ateliérů Beta, Gama a Delta. To jim umožnilo najímat a řídit takové množství lidí, které bylo k realizaci staveb potřeba.
LD Seating
Architektonická produkce je ze své podstaty týmovou prací a jména architektů často v zjednodušující zkratce zakrývají desítky a stovky dalších osob, kteří se na projektech podílely. Ateliér Alfa sídlil v Lazarské ulici a v době své největší slávy plnilo jeho kanceláře přibližně 50 osob. Za normalizace už takto nastavené pracovní podmínky nebyly možné, těsně po roce 1968 ale Machoninovým umožnily zúčastnit se soutěží, které jim následně zajistily práci v šedé době 70. let. Získaly takhle v zásadě všechny svoje stavby – Thermal, Kotvu, DBK či ambasádu v Berlíně.
Rozdělené dvojjediní
Asi rok a půl po invazi ruských vojsk se zrušilo Sdružení projektových ateliérů, samozřejmě včetně Ateliéru Alfa, a z jeho zbytků se stal ústav jako každý jiný, konkrétně Projektový ústav pro výstavbu hlavního města Prahy. Vladimír od svých mladistvých politických debat zůstal nadšený do dění ve svém okolí a v 60. letech se názorově přiklonil k reformním ideálům svobody a demokracie. V roce 1971 byl proto zařazen mezi „zastánce pravicových politických koncepcí“ a ani on, ani Věra, nebyli přijati do nově ustanoveného Svazu architektů. Nepomohlo tomu ani to, že oba odmítli podepsat souhlas se vstupem vojsk. Protože ale byli v předchozích letech prozíraví, měli v kapse několik vyhraných soutěží, které jim bylo umožněno dokončit. Nové projekty ale už získávali obtížně.
Soutěže nasbírané v 60. letech se sice realizovaly až hluboko do 70. let, někdy i 80., tempo a množství práce, na které byli manželé Machoninovi zvyklí, se ale postupně vytrácelo. Jako řadoví zaměstnanci Projektového ústavu dostávali každý menší zakázky, na kterých pracovali samostatně. Nově získaný volný čas Vladimír investoval do truhlařiny nebo do četby. Od svého táty Konstantina se naučil pracovat se dřevem, a tak když si v 70. letech s Věrou stavěli rodinný dům, většinu truhlářských prací udělal Vladimír sám. Jeho dcera, moje máma, vzpomíná, že to dělal „tak inťoušsky, pořád mu u toho padaly brýle.“
Více k tématu
Naopak u četby se zaměřil na zábavu, ačkoli k ní přistupoval podobně „inťoušsky“. Za mlada, v dobách kdy se Sergejem překládali texty z francouzštiny, četl hlavně klasickou literaturu. Teď, když byl starší, „už byl té klasiky přesycený a měl pocit, že všechno přečetl. Tak si půjčoval francouzské detektivky od nějakého kolegy, který k nim měl přístup. Četl to v originále a půjčoval si to na metry. Vždycky přinesl asi tak půl metru paperbacků.“
Nadšení do aktuálního dění ho ale neopustilo nikdy. Když se začal bortit režim, aktivně všechno sledoval, a ještě na nemocničním lůžku s Věrou rozebíral nadcházející budoucnost. Zemřel v 70 letech, pouhé dva měsíce po revoluci. Když si o tom dnes s babičkou povídám, obvykle říká: „Pro nás ta revoluce přišla trochu pozdě.“
