Modernista křivek a dekoru, který svoji poslední stavbu dokončil ve 103 letech
Volné organické tvary, křivky, lehké železobetonové skořepiny. Styl pohrávající si s až barokními principy. V ústředním zájmu totiž stála estetika, „architektura vyvolávající úžas“. Oscar Niemeyer se nikdy nenechal spoutat dogmaty modernistické architektury. Umožnilo mu to prostředí, kde vyrostl a kam se z tuhá modernistická pravidla z Evropy nedostala. Niemeyer prožil obdivuhodně dlouhý tvůrčí život. Zemřel před pár lety ve věku 104 let. Dnes by oslavil své 110. narozeniny.
Matěj Beránek , 15. 12. 2017
CORBUSIER NA CESTĚ
Brazílie na začátku 20. století nepatřila zrovna mezi nejvlivnější země na poli architektury. Nový styl, který později ovlivní celý svět, se totiž začal rodit v Evropě – tisíce kilometrů daleko od obrovské, pralesy pokryté země v Jižní Americe. Mladí brazilští architekti evropskou architektonickou scénu ovšem pozorně vnímali a když v polovině 30. let přijel do Ria de Janeira sám Le Corbusier, aby zde pomáhal s návrhem nové budovy ministerstva školství a zdravotnictví, byla to pro všechny obrovská událost, která ovlivnila jejich další směřování.
Oscar Niemeyer měl tou dobou pár let po škole a v ateliéru velkého brazilského architekta a budoucího autora urbanistického plánu hlavního města Brazílie Lúcia Costy se během chvíle dokázal vypracovat do čela vedení. Costa své mládí prožil v Evropě a zřejmě i díky těmto kořenům se ke spolupráci na projektu budovy ministerstev rozhodl přizvat Le Corbusiera, který už měl tou dobou celosvětový věhlas. Přestože Le Corbusier zastával u projektu pouze roli poradce, stavba dopadla přesně podle zásad racionálního evropského funkcionalismu – přísný geometrický rastr fasády, volný parter na pylonech, pravoúhlá hmota. Pro další směřování Oscara Niemeyera měla ale rozhodujíc podíl celková esence takové architektury, která spočívá v čistotě formy.
Více k tématu
PRVNÍ REALIZACE
Zanedlouho po dokončení zmíněné budovy dostal Niemeyer také první velkou příležitost své koncepce zrealizovat. Mohlo za to úzké přátelství s prominentním komunistickým politikem a pozdějším prezidentem Brazílie Juscelinem Kubitschekem. Kubitschek, jehož předci pocházeli z Jižních Čech, zadal roku 1940 třiatřicetiletému Niemeyerovi zakázku na návrh celého rekreačního střediska Pampulha u města Belo Horizonte.
Soubor staveb zahrnující kostel sv. Františka (vůbec první Niemeyerova realizace), jacht klub, restauraci s pavilonem, kasino a golfový klub ihned po svém dokončení roku 1943 proslavil Niemeyera po celém světě. Důkazem je například následná spolupráce na sídle OSN v New Yorku, kde se opět setkal s Le Corbusierem. Plasticita a hravost jeho architektury neměla obdoby. Její revolučnost dokazuje i příhoda spojená právě s kostelem sv. Františka: Budova byla pro místní duchovní tak moderní a neobvyklá, že ji nechtěli zprvu přijmout. Nenašel se dokonce nikdo, kdo by ji byl ochoten vysvětit. Jak zpětně vzpomínal sám architekt, až po pár letech se objevil jeden mladý kněz, který kostel přijal a začal v něm sloužit.
A TEĎ POSTAVÍME TŘEBA HLAVNÍ MĚSTO
Niemeyerova architektura nabrala jasný směr, ze kterého už nikdy neuhnula. Na rozdíl od modernistických kolegů z Evropy v žádném ohledu nelpěl na souladu formy a funkce, odmítal přímky a pravé úhly a zcela uvolněně používal ornament v podobě proslulých modrých kachliček „azulejos“, na jejichž krásný keramický dekor ovšem prý Brazilce upozornil Le Corbusier. Kachličky se objevily už u zmíněné budovy ministerstev, pro kterou je navrhl brazilský umělec Condido Portinari – levicově orientovaný malíř, který s Niemeyerem pracoval na řadě pozdějších návrhů.
Po dokončení rekreačního areálu Pampulha ve čtyřicátých letech záhy přišel největší úkol architektova života. Zpětně na začátek projektu, který opět vedl Niemeyerův přítel Kubitschek, vzpomínal takto: „Přišel do mé kanceláře a řekl: ‚Oskare, postavili jsme spolu Pampulhu, tak teď postavíme nové hlavní město.‘“
Celkový masterplan území nového hlavního města Brazílie plánovaného na zelené louce navrhl dřívější Niemeyerův šéf Lúcio Costa, který na něj roku 1954 vyhrál architektonickou soutěž. Niemeyer měl ovšem na starost tu vůbec nejviditelnější část celého projektu – návrh reprezentativních veřejných budov. Podle jeho projektu tak vznikla budova parlamentu, prezidentský palác, nejvyšší soud, divadlo a katedrála.
Niemeyer chtěl podle svých vlastních slov v Brasílii realizovat nový typ architektury. „Věděl jsem, že času je málo, ale nepřinutil jsem se udělat návrhy jednodušší. Prezidentský palác Alvorada jsem udělal se zakřivenou střechou i sloupy. Jednalo se o typy sloupů, které do té doby ani neexistovaly.“
HLAVNĚ REPREZENTATIVNĚ
Charakter všech budov je čistě reprezentativní – stejně jako urbanismus města. Komunistický režim se chtěl světu ukázat, čeho je schopen a vsadil právě na okázalou estetiku. To Niemeyerovi ale zcela vyhovovalo. Přirovnání jeho návrhů s barokní architekturou není vůbec přehnané. Výrazná plasticita, konkávní a konvexní tvary, nespojitost vnější formy s vnitřním prostorem – to vše mají společné. Architektovi šlo také s propojení architektury s uměním a v tomto ohledu svou inspiraci klasickou architekturou přiznával. Podle něj by totiž například renesanční budovy nebyly ani zdaleka tak důležité bez své vnitřní malířské výzdoby. „Když navrhuji budovu, nejsem spokojený, dokud si nejsem jist, že budova vyvolává úžas a emoce,“ prohlásil ve svých 101 letech.
Po dokončení hlavního města Brasília musel na čas odejít ze země. Jeho přítel Kubitschek byl svržen z čela země po pravicovém puči z roku 1962 a pro komunistu Niemeyera nebylo v rodné zemi místo. Odešel tak na pár let do zahraničí, pobýval v Ghaně i Izraeli. Následně se ale dostal do Paříže, kde mezi lety 1967-72 navrhl sídlo francouzské komunistické strany.
Nakonec se ale vrátil zpět domů, do brazilského Ria, kde ve své kanceláři s výhledem na moře pracoval až do své smrti 5. 12. 2012 – deset dní před svými 105. narozeninami. I díky svému neobyčejně dlouhému profesnímu životu si tak Oscar Niemeyer natrvalo zajistil výjimečné postavení v dějinách architektury – projekt mezinárodního kulturního centra Oscara Niemeyera ve španělském městě Avilés totiž dokončil roku 2011. 68 let od dokončení své první stavby.
