Moderní pražské školy

Vybrali jsme tedy čtyři výrazné stavby a navštívili je, v rámci programu jsme pak oslovili i jejich ředitele, abychom se dozvěděli, jak se v takových zařízeních dnes – více než sedmdesát let po jejich dokončení - pracuje a také, jak vypadá jejich údržba a jaký vztah k nim dnes mají kantoři i studenti. Bylo to velmi zajímavé. Ty školy reprezentují to nejlepší, co v průběhu třicátých let v centru metropole vzniklo: areál pavilonových tzv. Francouzských škol v Dejvicích, někdejší anglické gymnázium v téže čtvrti, dále školu na náměstí Jiřího z Lobkovic na Královských Vinohradech a konečně bývalé Ruské gymnázium v Nuslích.

Tradice moderních areálů ale sahá až do druhé poloviny devatenáctého století. Tehdy převládl názor, že je třeba stavět dle nejnovějších hygienických zásad, a to i navzdory často vysokým nákladům. Důraz byl kladen na prostorné a dobře osvětlené učebny, velkoryse řešené vestibuly a chodby, moderní tělocvičny i společenské zázemí (někdy jimi byly i bohatě dekorované víceúčelové sály, které sloužily také jako školní kaple). Velký důraz byl kladen i na architektonické řešení a mnohé budovy pak připomínaly malé zámky. K nejzdařilejším patřila například Ullmannova Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici, škola Na Smetance v katastru Vinohrad (arch. Antonín Turek), po roce 1900 pak velkoryse řešená budova na Lyčkově náměstí v Karlíně architekta Josefa Sakaře nebo chlapecká a dívčí základní škola U Studánky v Holešovicích-Bubnech, která získala v roce 1904 ocenění jako nejlepší zařízení tohoto typu v rámci celé rakousko-uherské monarchie. Tu školu, navrženou Josefem Zlatníkem, jsem ostatně znal dobře, neb jsem v jejích lavicích strávil devět let. Pravda, působila na mne tehdy dosti pochmurně, učebny byly tak velké, že se v nich človíček tak trochu ztrácel, ale vybavení bylo skutečně impozantní. Převládajícím stylem byl tehdy stále historismus, nové architektonické směry pronikaly do těchto zařízení opatrně, školství bylo v tomto směru dosti konzervativní. Ale v Praze jsou i hezké secesní areály, jako je např. Velichova škola ve Vojtěšské ulici na Novém Městě. Ve stylu asketické moderny byly zase ještě před první světovou válkou postaveny budovy v Lupáčově ulici na Žižkově (arch. Josef Špalek) nebo v Libni v ul. U Libeňského zámku (Karel Pecánek).

Další inovace přišly za první republiky. Vysoký standard si držely budovy, navržené ve školním oddělení Městského stavebního úřadu (MSÚ), které projektovali nejprve v tehdy módním stylu art deco a později konstruktivismu architekti Mečislav Petrů, Vladislav Martínek a Kotěrův žák Vratislav Lhota. Těch vznikla celá řada v mnoha pražských čtvrtích, k nejhezčím patří třeba škola v Troji nebo gymnázium Na Pražačce v katastru tzv. Nového Žižkova. Špičkové funkcionalistické objekty pak v MSÚ projektovali Plečnikův absolvent Karel Beneš (dnešní Parléřovo gymnázium na Hradčanech) a zejména Vladimír Frýda, který své budovy obkládal keramikou (Vysočany, Hloubětín, Hrdlořezy).

Vrcholem této avantgardní éry je ovšem areál tzv. Francouzských škol v Bílé ulici v Dejvicích, dílo mladého Gočárova žáka a člena Devětsilu Jana Gillara, realizované na základě vítězného soutěžního projektu v letech 1931-1934. Gillar navrhl soustavu bílých hranolových pavilonů propojených krytými chodbami a obklopených zelení. Byla tu mateřská a základní škola s možností výuky na terasách (tzv. „open-air school“) a lyceum. Podrobněji jsem o tomto stěžejním díle evropské moderní architektury referoval zde, proto jen dodám, jak mne během natáčení reportáže potěšilo, že škola prošla kvalitní rekonstrukcí včetně zachované části původního vnitřního zařízení. Dnes jsou v areálu mateřská a základní škola. Nedaleká stavba býv. anglického gymnázia dr. Edvarda Beneše na Evropské třídě vznikla o něco později. Dnes v ní sídlí odborné školy. I ta je v dobrém stavu a postupně se opravuje. Architekt MSÚ Evžen Linhart, rovněž člen avantgardního spolku Devětsil, navrhl tentokrát monoblok na půdorysu ve tvaru písmene L. I zde najdeme pásová okna, prostorná schodiště, velké učebny se stupňovitou podlahou, moderní tělocvičny a na střeše dokonce (dnes už bohužel nefunkční) observatoř. Studenti si, jak se zdálo, dodnes moderního objektu váží, dokonce na terase navrhli plastiku jako poctu autorovi stavby. Po kvalitní rekonstrukci je i někdejší gymnázium (dnes základní škola) na náměstí Jiřího z Lobkovic (arch. Bohumil Kněžek a Josef Václavík) nebo bývalé Ruské gymnázium - dnes zdravotní škola na Pankráci, dílo Ferdinanda Fencla.

Krásné školy měla k dispozici i církev – v areálu voršilek v Ostrovní ulici na Novém Městě (arch. Vladimír Nevšímal a Ivan Vaníček) nebo poněkud bohužel dnes uvnitř zchátralé Arcibiskupské gymnázium na náměstí Míru na Vinohradech od Tomáše Šaška. Ve třicátých letech se stavěly i kvalitní mateřské školy a samozřejmě vysokoškolské areály, ale to už je jiná kapitola. Dalším významným centrem moderních školních areálů bylo zásluhou Bohuslava Fuchse, Josefa Poláška, Mojmíra Kyselky a dalších také Brno, Hradec Králové (Gočárovy školy jsem v této rubrice již také představil – viz zde) a jiná místa. V tomto směru bylo Československo špičkovou zemí!