Miloš Florián: Slova ‚neexistuje‘ a ‚nejde‘ bych nejraději vypustil ze slovníku – 2. část

Ve vašem ateliéru se zabýváte řadou témat, o kterých by se dalo říct, že vybočují z klasické architektury, jak jsme na ni zvyklí. Je často označována jako experimentální architektura nebo architektura budoucnosti. Je opravdu téma budoucnosti to, co spojuje všechny vaše projekty?

Nemám rád slova 'future' či 'experimentální' v souvislosti s tím, o co usilujeme v rámci ateliéru. Myslím si, že výstupy našeho ateliéru jsou reálné. V průběhu plánování aplikujeme nástroje, systémy, struktury a materiály, které vytvořili a poznali lidé během své historie až po současnost.

Minimálně v posledních 25 letech dochází k novému definování, co je architektura a co je urbanismus. V tvorbě se již nedržíme starých definic. Jdeme například cestou plánování, založeného na počítačových simulacích inspirovaných přírodními procesy. Usilujeme o vyšší stupeň představivosti a tvořivosti. ‚Organika‘ neznamená, že musím za každou cenu generovat organický tvar. Za ten mohu považovat například i krychli, která ovšem vypadá zcela jinak, než jak jsme navyklí z těch krabicových domů, co se staví kolem nás.

Témata ateliérových zadání spojuje reakce na dění kolem nás a to nejen v rámci území této republiky, ale i v širším mezinárodním kontextu. Troufám si říct, že v tomto ohledu je ateliér naprosto otevřený. Na architekturu a urbanismus pohlížíme jako na multifunkční dynamické systémy. Snažíme se být absolutně otevření čemukoliv, protože v tomto duchu se odehrává i dění na poli architektury. S otevřeností se setkáte všude, jak při osobních zážitcích, v literatuře, umění, architektuře, tak i na internetu. Je zřejmé, že vývoj je postaven na sbližování technologií a je bohužel škoda, že studijní programy jsou nastaveny tak úzce. Co nejsme schopni nalézt ohledně odborné spolupráce v rámci jedné školy, to musíme hledat mimo školu. Jednou se obrátíme na strojaře, podruhé na elektro, jindy na chemiky a na biology.

Máte pocit, že v ostatních oborech je tato otevřenost vůči novým věcem lepší?

Myslím si, že je snadné vytipovat, v čem asi zaostáváme. Myslím si, že třeba český design lépe zareagoval na to co se děje ve světě a stojí si minimálně v kontextu Evropy daleko lépe než česká architektura. A je to díky tomu, že je více otevřený. Pokud bych to měl konkrétněji doložit, tak před dvěma lety na Czech Designu dostala hlavní cenu dvojice mladých designérů za kolekci šperků, které vznikly zvláštním způsobem. Byly to krystaly, které nechali chemickou cestou vykrystalizovat a tak si ‚vypěstovali‘ šperky. Podobně jako tento růst funguje v přírodě, přenáší se nejen do designu, ale i do architektury. Nejen design, ale i stavby můžeme nechat prostě růst. Naprogramujeme je a necháme je rozrůstat podobným způsobem, jako rostou buňky v těle, nebo jako roste tráva a stromy. To jsou seriózní úvahy, žádný experiment, žádné ‚future‘.

Čím se při hledání nových cest necháváte inspirovat?

Od samého počátku člověka zajímalo prostředí v jakém se pohybuje a jak funguje. Často žasnu nad tím, jak příroda funguje. Téma, kterému se lidstvo věnuje od nepaměti a díky kvalitě poznání proniká jako červená nit do všech oborů včetně architektury. Tento způsob uvažování zde byl vždy, ale v tom či onom období vývoj skončil na tom, jaké byly v tu chvíli k dispozici nástroje a znalosti. Takže, vývoj se v tu chvíli upozadil, zdálo se, že nepokračuje. Ale on přežíval pod povrchem až do chvíle, kdy se objevily nové nástroje, nová poznání. Pak se opět dostal do většího povědomí.

Dnes máme stále lepší a lepší nástroje, jež odhalují tajemství přírody a poznání proniká jak do oblasti architektury, tak urbanismu. Pro přírodní systémy je charakteristický proces samosestavování, jež by se měl stát principem plánování samopřestavitelných robotických stavebních systémů. Trendem digitálně-řízené architektury je propojit procesy a lidi do funkčního organismu, který bude ‚živě‘ komunikovat se svým okolím a vytvoří komplexní adaptabilní systém.

Kromě jiného, je nutné mít na paměti, že struktury neboli konstrukce nemusí být pouze statické. Fungují i pohyblivé struktury a těmi se bohužel taky nezabýváme. Podobně se nezabýváme chytrými materiály struktury, ve kterých se jejich vlastnosti řeší na nanoúrovni. Do materiálů se vkládají informace a vytváří se chytřejší komponenty, což je úroveň, jež podle všeho je též mimo naši rozlišovací schopnost coby integrity architektury.

Zvláštní kapitolu představují poslední tendence v realizovatelnosti interiérů a exteriéru staveb. Digitálně-řízená revoluce přestává být převratem a stává se běžnou realitou. Na paty jí dýchá kyber-fyzická revoluce, která generuje systémy, ve kterých spolu komunikují nejen jednotlivé komponenty, ale i data a informace samy prostřednictvím internetu. Komponenty, které člověk vymyslel a vyrobil, se mohou vzájemně připojovat, propojovat a začít žít vlastním životem.

To zní jako hudba daleké budoucnosti.

Zmínění designéři šperků podnítili ostatní tvůrce ve svém okolí k tomu, aby začali uvažovat jiným způsobem. Tohle v naší architektuře chybí. Evidentně pořád nemáme sebevědomí, tudíž nemáme sílu na vlastní názor a tak recyklujeme styly minulosti, především funkcionalismus, což je evidentní kolem nás. My tyto styly bereme z minulosti, recyklujeme a nazýváme to současnou architekturou. To není současná architektura, to je historismus.

Za pět let bude rok 2018, tedy sto let od konce první světové války, vzniku republiky a v podstatě vzniku funkcionalismu, konstruktivismu atd. V podstatě se tehdy udála revoluce v architektuře. Promítněte si sto let a uvědomte si, jak se proměnila společnost. Když se podíváte na staré české filmy z první republiky, tak je evidentní, jak zásadně se plno věcí proměnilo. A teď si vemte, jak si stojíme v současné architektuře oproti době před sto lety? Co jsme přinesli? Nebo dokonce ztratili. Stále dokola opakujeme to, co bylo objeveno tehdy. Pouze jsme tomu přistřihli křídla, zasadili to ‚do kontextu‘ a nazýváme to současnou architekturou.

Zapomíná se, že funkcionalismus v podstatě zavedli studenti tehdejších škol architektury. Samozřejmě, že ne všichni, ale objevila se skupina mladých lidí, která měla jiné představy o plánování architektury a urbanismu. Reagovali na poválečné změny. My dnes žijeme v podobné revoluční době. Díky internetu dochází k hektickému vývoji v různých oblastech lidské činnosti a my architekti bychom na tuto dobu měli dokázat reagovat a přicházet s podněty, které by mohly naše okolí inspirovat k novému uvažování.

Děkuji za rozhovor.

A aby toho nebylo málo, máme připraven ještě jakýsi bonus k tomuto prvnímu dílu - a sice názor 'z druhého břehu'. O své zkušenosti se studiem v tomto ateliéru se s námi totiž podělil student Dominik Císař. Na jeho zajímavý osobní popis práce pod vedením doc. Floriána se můžete těšit opět zítra.

doc. Ing. arch. Miloš Florián, PhD. (*1958)vystudoval Fakultu architektury ČVUT, kde i v současné době působí. Od roku 1995 pracoval na Ústavu navrhování II. pod vedením prof. A. Navrátila, CSc., kde se spolupodílel na ateliérové výuce a cvičeních ze zdravotních i sportovních staveb. V letech 2002 - 2003 působil na Ústavu dějin architektury a umění pod vedením prof. P. Ulricha, CSc. jako vědecký pracovník. Od té doby funguje na Ústavu stavitelství I. pod vedením prof. M. Pavlíka, CSc. Hlavní oblastí jeho odborného zájmu jsou sklo jako konstrukční materiál, inteligentní pláště budov, konstrukce volných forem, technologie CAD/CAM a nanotechnologie. Podílí se na vědecko-výzkumné činnosti ČVUT. Od října 2004 vede studio FLO(W).

Internetové stránky ateliéru FLO(W) najdete ZDE.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.