Město, které je férové a genderově spravedlivé
Konference Co je rovnost ve městě? nebyla pouze o plánování udržitelného města s ohledem na rovnost žen a mužů, ale dotkla se i celé řady závažných témat, která s užíváním veřejného prostoru bezpodmínečně souvisí.
Tomáš Kodet , 22. 6. 2017
Konferenci otevřel ředitel Národní sítě zdravých měst Petr Švec, a to tématem spolupráce se správními orgány. Jeho zkušenost je přitom taková, že přesvědčit státní správu o tom, že drobná a účinná opatření nemusí být drahá, není vůbec jednoduché.. Podle něho nejvíce funguje přejímání už fungujících projektů. Proto organizace, v jejímž čele stojí, dává dohromady nápady z měst, která inspirují.
Genderově rozdílné preference měst
Následoval lehký náhled do historie plánování amerických měst. Letmá připomínka zakladatelky urbanismu, tak jak se na tento obor díváme dnes, Jane Jacobs nutila zamyslet se nad otázkou, pro koho je veřejný prostor vlastně navrhován. Pavel Prospěch z Vídeňské univerzity, dal nahlédnout do problematiky genderově rozděleného městského prostoru. Města jsou podle něj většinou uzpůsobena pro přepravu a individuální dopravu na větší vzdálenosti, kterou nejčastěji využívají muži. Děti, ženy a postarší lidé naopak více jezdí hromadnou dopravou na kratší vzdálenosti a pohybují se po městě pěšky. Ženy mají také z veřejného prostoru větší strach a využívají ho pouze tehdy, pokud je bezpečný.
Na podobnou nerovnost, avšak z úplně jiného směru, upozornila Monika McGarrell Klimentová z IPRu. Sníh je v zimě odklízen přednostně z hlavních tahů kolem města, pak na hlavních třídách a až naposledy na chodnících a cestách do školy. Přitom je mnohem těžší brodit se deseti centimetry sněhu chůzí nežli autem. Jen malá změna by zde znamenala hodně a nestála by přitom vůbec nic.
Jako doma
Dámou budící na konferenci nejvíce pozornosti byla dozajisté Zuzana Kříčková z organizace Jako doma, která se zaměřuje na pomoc bezdomovkyním. Genderové aspekty bezdomovectví se snaží řešit projekty, jako jsou Kuchařky bez domova, Bezdomoviny nebo připravované komunitní centrum pro ženy a LGBT lidi z ulice. Bezdomovkyně sice tvoří zhruba pětinu lidí žijících na ulici, při celkovém počtu 200 000 lidí bez domova to ovšem není zanedbatelný počet. Ženy se v tomto prostředí stávají oběťmi násilí, jsou náchylnější k psychickým potížím a mají také odlišné nároky na hygienu. Zuzana Křížková mimo jiné zmínila, že ženě trvá průměrně 2 roky, než vyhledá pomoc v azylovém domě či centru pro bezdomovce.
Zahraniční inspirace
Panelu se zúčastnili i zahraniční hosté a debatovali především o spojitosti mezi městem a genderovou tematikou. Nejlepším příkladem se stala Vídeň. O ní mluvila Doris Damyanovic z Univerzity ve Vídni/Vídeňské univerzity. Zmiňovala například gender mainstreaming (dosažení rovného postavení žen a mužů), který se v plánování Vídně ve velkém uplatňuje. Město by se podle ní mělo stejně tak soustředit na velice specifické skupiny lidí, proměny jejich potřeb a na zapojování veřejnosti do plánování. Bez toho podle Damyanovicové dobré město nevznikne.
Nevznikne ale ani bez kvalitních datových záznamů, které ho pomáhají plánovat. O tom, jak můžou být data slepá, nás přesvědčila Goro Ree-Lindstad z Norska. Předsudky se podle ní objevují naprosto všude, tedy i v urbanismu.
A také v Polsku, odkud přijela Joanna Erbel. Se svou iniciativou se snaží docílit cenově dostupného bydlení, které by zajišťovalo sociální integritu. Představila projekt Bydlení 2030, který například do jednoho bytového domu se sociálními byty umístí jak mladé rodiny s dětmi a staré lidi, tak třeba i velké vícegenerační rodiny z odlehlých a sociálně vyloučených lokalit.
