Město a politika: Osvícenské (kompoziční) plánování a autoritarismus
Jak se přistupovalo k urbanismu v různých historických epochách? Jak návrhy ovlivňuje aktuální politická situace a co je hnací silou velkých urbanistických změn? Přinášíme druhý díl seriálu o městkém plánování a jeho základních politických principech, tentokrát se zaměřením na osvícenské plánování a autoritarismus.
Jitka Molnárová , 27. 1. 2017
Osvícenské plánování zažilo rozkvět v 19. století, kdy byli evropští vládci nuceni reagovat na zhoršení životních podmínek ve městech jako důsledek industriální revoluce. Za vůbec nejznámější příklad osvícenského plánování můžeme považovat Haussmannovu přestavbu Paříže. Ne náhodou byl Haussmann do své sedmnáctileté služby povolán rok poté, co se první volený prezident Francie po úspěšném puči prohlásil císařem Napoleonem III; tedy kdy se z republiky stala monarchie. O osm dekád později, v době, kdy se demokratické Německo proměnilo v Třetí říši, měl možnost k plánování přistupovat obdobně i Hitlerův architekt Albert Speer při návrhu Germanie. Kompoziční plánování jde totiž ruku v ruce s absolutistickým vládnutím. Panovník či diktátor v něm má jasné cíle, vizi o tom, jak by město mělo vypadat, a povolává plánovače, který se s jeho cíli ztotožňuje, aby tuto vizi zrealizoval.
Základní podmínkou pro osvícenské, kompoziční, chcete-li autorské plánování je tedy ideová totožnost mezi panovníkem a plánovačem, a koncentrace moci a rozhodování do jedné osoby. Právě jednotnost cílů a absolutní ekonomická i politická moc panovníka jsou tím, co umožňuje plánovači soustředit se především na prostorovou kompozici města. Jinými slovy, absolutní moc vládce a nezpochybnitelnost jeho vize osvobozuje plánovače od definování sociálních a ekonomických aspektů rozvoje města a dává mu možnost přistupovat k návrhu jako k uměleckému dílu.
Jen stěží by však umělecký přístup mohl volit plánovač, který takové podmínky k práci nemá. Tedy v situaci, kdy ekonomické i sociální cíle rozvoje jsou neustále zpochybňovány skupinami s různými zájmy v území - vlastníky pozemků, správci veřejné infrastruktury, skupinami hájící práva menšin, volenými zástupci městských částí, atd. - a kdy se politická reprezentace města obměňuje každé čtyři roky. Tedy v podmínkách demokracie. Byť ryze kompoziční přístup k městu může být vysněným požadavkem kreativního plánovače, je nutné si uvědomit, že podporovat ryze kompoziční přístup k plánování znamená podporovat “vládu pevné ruky” vlastní autokratickým či diktátorským režimům. Mějme tedy na paměti, že autorský přístup k plánování je neodmyslitelně spjatý s autoritářským vládnutím, od kterého jsme se ve 20. století z mnoha zřejmých důvodů vědomě odprostili.
_
Jitka Molnárová vystudovala architekturu a urbanismus na FA ČVUT a řízení metropolí a městské politiky na Institutu Politických Věd v Paříži. V současné době působí v Limě jako koodinátorka výzkumu udržitelných měst na Fakultě enviromentálních studií UCSUR. Je spoluzakladatelkou mezioborové kanceláře CONURB zabývající se problematikou sociálního bydlení, rozvoje slumů a udržitelným řízením správy měst.
