Město a politika: Neoliberální plánování v Casablance
Po druhé světové válce převládal ve většině západních demokracií model silného technokratického sociálního státu, jehož prioritou byla rekonstrukce válkou zdecimovaných měst a zajištění blahobytu pro všechny občany. V této době disponovaly místní samosprávy dostatkem finančních zdrojů, často i půdou a majetkem, a díky tomu i mocí udávat směr rozvoje. Podle Davida Harveyho se s proměnou centrální na neoliberální ekonomiku v 80. letech změnil i způsob řízení měst. Původní manažerský způsob řízení se změnil na takzvaně podnikatelský, ve kterém se městští manažeři chovají jako podnikatelé, kteří v neustálém souboji s jinými městy usilují o příliv nových investorů. Hlavní prioritou měst tak přestává být zajištění sociálního blahobytu a zdraví obyvatel (dostupného bydlení, dopravy, kvalitních veřejných prostor atd.) a nastává éra boje o konkurenceschopnost a ekonomický rozvoj.
Jitka Molnárová , 14. 7. 2017
Paradigma neoliberálních politik obletělo svět a od 90. let se touto cestou začala vydávat nejen západní města, ale čím dál tím častěji i města v rozvojových zemích. Jedním z mnoha příkladů je i marocká Casablanca. Ve zmiňovaném boji o příliv kapitálu se Casablanca rozhodla prosadit jako nová “brána Afriky”. V roce 2010 byl zahájen projekt Casablanca Finance City (http://www.casablancafinancecity.com/?lang=en), který má Casablance zaručit status globální metropole a finančního centra severozápadní Afriky. Řízením projektu vybudování finančního centra byl pověřen nově vytvořený Úřad pro finanční město Casablanku (CFCA), který má mimo jiné za úkol zajistit efektivní propagaci projektu na mezinárodní úrovni a přilákat zahraniční investory. Maroko pracuje na flexibilnějším legislativním rámci a systému daňových úlev pro nové investice a každým rokem šplhá výš a výš v žebříčku Indexu globálních finančních center. V roce 2016 se úspěšně propracovala na 1. místo mezi africkými metropolemi. A tak zatímco zhruba 98 tisíc rodin v casablanských slumech doma nemá pitnou vodu, elektriku ani kanalizaci, uprostřed jejich města roste na pozemku bývalého letiště nový business distrikt plný luxusních kanceláří, apartmánů a nákupních center. Příliv kapitálu zcela bezpochyby zajistí nové pracovní příležitosti, výstavbu bytů a vznik nových služeb. Zůstává akorát otázkou pro koho.
Bohužel, zkušenosti z jiných světových metropolí (Bombaj, Johannesburg, Sao Paulo, Mexico City) ukazují, že ekonomický rozvoj města téměř vždy zaručí životní standard mezinárodním elitám globálního trhu, nicméně ne už tak často zbytku obyvatel, který k elitám finančních trhů nepatří.
Pokud voláme po flexibilnějším plánování, které umožní rychlejší ekonomický rozvoj města, nezapomínejme se ptát, pro koho že chceme, aby se město rozvíjelo. Krom uvolňování norem a odbourávání tradičních regulačních mechanismů zkusme hledat nástroje, které umožní část zisků z rozvoje města zachytit a investovat do zlepšení veřejné infrastruktury a podmínek pro spokojenější život pro všechny jeho obyvatele. Ať ty slumy nemáme brzy i v Čechách.
_
Jitka Molnárová vystudovala architekturu a urbanismus na FA ČVUT a řízení metropolí a městské politiky na Institutu Politických Věd v Paříži. V současné době působí v Limě jako koodinátorka výzkumu udržitelných měst na Fakultě enviromentálních studií UCSUR. Je spoluzakladatelkou mezioborové kanceláře CONURB zabývající se problematikou sociálního bydlení, rozvoje slumů a udržitelným řízením správy měst.
