Město a politika: Modernistické plánování, technokracie a totalita
Jak se přistupovalo k urbanismu v různých historických epochách? Jak návrhy ovlivňuje aktuální politická situace a co je hnací silou velkých urbanistických změn? Přinášíme třetí díl seriálu o městkém plánování a jeho základních politických principech, tentokrát se zaměřením na modernistické plánování, technokracii a totalitu.
Jitka Molnárová , 10. 2. 2017
V měsících politických pří na Magistrátu Hlavního města Prahy ohledně metropolitního plánování kancelář metropolitního plánu často volala po klidu na práci, prostoru pro politickou nezávislost a po politické stabilitě. Dosavadní zpracovávání metropolitního plánu se prezentuje jako apolitické a zcela odlišné od technokratického modernistického plánování minulého století. Zároveň se z různých stran objevují názory, že pověření architekti jsou těmi jedinými, kteří mohou metropolitní plán zdárně navrhnout. Pojďme se podívat, na jakých politických principech se kritizované modernistické plánování zakládá a posuďme, jak dalece se postoje dnešních plánovačů Prahy liší od těch z dob totalitních.
Modernistické neboli tradiční plánování vychází z přesvědčení, že existuje ideální prostorové uspořádání města, že jeho dosažení je ve veřejném zájmu všech obyvatel a že územní plánovači, urbanisté či architekti jsou jakožto odborníci tou nejzpůsobilejší skupinou k jeho vypracování. Tradiční plánovači, na rozdíl od plánovačů osvícenských (viz 2. díl), proto rozhodují jak o cílech, tak o prostředcích plánu. Odborná kvalifikace je nazírána jako vlastnost, která plánovači umožňuje být politicky neutrální, tedy neupřednostňovat zájem jedné společenské skupiny nebo zájem vlastní, a plánování města je proto chápáno jako činnost ryze odborná a apolitická.
Podobně vidí plánování i technokraté. Stejně jako tradiční plánování je technokracie založena na víře, že existuje něco jako jednotný veřejný zájem, který může být rozpoznán a maximalizován jen skupinou odborně způsobilých profesionálů. Díky tomuto přesvědčení technokracie vytváří prostředí, ve kterém může plánovač rozhodovat jak o způsobu přípravy plánu, tak i o jeho obsahu ve jménu dobra pro všechny. Ne náhodou se technokratický přístup k plánování hojně uplatňuje v totalitních režimech. Kontrolou nad vším soukromým i veřejným totalitní vláda totiž poskytuje dokonale politicky stabilní prostředí, ve kterém erudovaní plánovači mohou vytvářet odborné plány.
Jen stěží bychom však mohli tvrdit, že odbornost a politická stabilita zaručují apolitičnost plánování. Dokonalá politická stabilita totiž často neumožňuje brát při plánování v potaz jiné politické hodnoty než ty, které zastává daná vládnoucí skupina. Nejlepším příkladem výsledků plánování v prostředí politické stability jsou územní plány právě z dob totality. Protože jsou vystavěny na hodnotách komunistické ideologie, jejich politický charakter je více než zřejmý. Mimoto už jen samotné volání po politické stabilitě je částečně voláním po totalitním prostředí, což je samo o sobě postojem velmi politickým. Pokud po čtyřiceti letech totality víme, že politická stabilita je nežádoucí, proč po ní jako plánovači stále tolik toužíme? Jako bychom se nedokázali oprostit od podmínek tradičního plánování a nalézt nástroje použitelné v nestabilním prostředí demokracie. Jako bychom podvědomě toužili po podmínkách technokratického plánování, které měl pro práci Le Corbusier v Čandígarhu nebo Costa v Brasílii, které však navenek kritizujeme...
Apolitičnost či politická nezávislost plánovačů však není uskutečnitelná ani v demokracii. Fainsteinovi si už v 70. letech všimli, že tradiční plánovači si často neuvědomují, že „plánovací procesy, které podporují, jsou přímým ztělesněním politických hodnot vyšší střední třídy”; tedy skupiny, ke které sami patří. Byť jsou plánovači často přesvědčeni o své politické neutralitě nebo dokonce apolitičnosti, jen velmi obtížně může uzavřená homogenní skupina vysokoškolsky vzdělaných odborníků jedné technické disciplíny hájit různorodé zájmy všech obyvatel v daném v území.
Věřit dnes, že existuje něco jako apolitické plánování, je spíše než znakem odbornosti znakem politické slepoty, neochoty přijmout podmínky demokracie a dost možná i lpění na paradigmatech technokratického plánování, které už jsou dávno ty tam.
_
Jitka Molnárová vystudovala architekturu a urbanismus na FA ČVUT a řízení metropolí a městské politiky na Institutu Politických Věd v Paříži. V současné době působí v Limě jako koodinátorka výzkumu udržitelných měst na Fakultě enviromentálních studií UCSUR. Je spoluzakladatelkou mezioborové kanceláře CONURB zabývající se problematikou sociálního bydlení, rozvoje slumů a udržitelným řízením správy měst.
